V Opavě tuto funkci už pět let zastává Ioannis Xenitidis, a jak sám přiznává, není to rozhodně žádný med. „Je to hodně náročné, někdy si musím brát prášky proti bolesti hlavy,“ prozrazuje čtyřiadvacetiletý fanoušek s řeckými kořeny, který se na jaře proslavil kuriózním pádem ze sektoru hostů na hrací plochu v Ďolíčku.

Jak se vlastně člověk k takové funkci dostane?

Na fotbal jako takový chodím už odmala, kdy mě děda vozil v kočárku na Kaučuk. Když mi bylo kolem dvanácti a děda jednou nemohl, tak jsem si řekl, že půjdu do kotle, protože se mi vždycky líbila atmosféra v něm. V kotli už jsem zůstal. Nejdříve jsem začal pomáhat s choreografiemi a výjezdy.

Kdy jste byl poprvé spíkrem?

Úplně poprvé jsem se ke spíkrování dostal na opavském hokeji, a to už je osm let. Na fotbale to bylo poprvé před pěti lety při pohárovém utkání v Novém Jičíně. Byl to tehdy trošku kuriózní zápas, protože během něj svítilo slunce, pršelo, ale i sněžilo.

Většinu zápasu jste k hřišti otočen zády, takže ze hry toho asi moc nemáte…

To je pravda, ale už jsem si na to zvykl. Teď, když hrajeme první ligu a je záznam ze všech zápasů, jsem rád, že se pak můžu v klidu doma podívat na celé utkání.

Jak moc je spíkrování náročné?

Málokdo si to uvědomuje, ale je to opravdu náročné. Snažím se neustále lidem vycházet vstříc, aby je to fandění bavilo, ale nikdy se nezavděčíte všem. Navíc to celozápasové hecování, skákání a podobně je strašně únavné. Když jsme poprvé hráli ve Vítkovicích s Baníkem, tak jsem málem zkolaboval, kluci mi pak museli pomáhat na nohy.

Loňská sezona byla pro opavské fanoušky náročná, šest kol museli jezdit k domácím zápasům až do Brna…

Nebylo to jednoduché, ale nikomu, kdo nejezdil, to nemám za zlé. Kdo jezdí na výjezdy, tak ví, že s dopravou, pitím se nejedná o levnou záležitost. I tak nás tam ale vždy minimálně tisíc bylo. Když se pak podíváte na takovou Příbram, nebo Duklu…

Na jaře vás proslavil akrobatický kousek na Bohemce, kde jste spadnul z plotu na hřiště…

Když to na venkovních zápasech jde, tak se snažím vylézt na plot, abych byl lidem na očích. Na Bohemce je pro hosty takový špatný sektor a už když jsem na něj lezl, tak jsem si říkal, že není nějak extra pevný a při zápase jsem se propadl na hřiště. Když securitka viděla, že to nebylo úmyslné, pustili mě zpátky do sektoru. Od některých lidí jsem slyšel, že jsem byl opilý, ale to není pravda.

Na které zápasy SFC nejraději vzpomínáte?

Nezapomenutelné je samozřejmě finále poháru v Olomouci. Skvělá byla také oslava postupu do ligy s Příbramí, kdy se běželo na hřiště. Já jsem jako jeden z mála zůstal v sektoru a při pohledu na ty šťastné lidi ve mně proudilo strašně moc emocí.

Co očekáváte od nadcházející sezóny?

Věřím, že na hřišti budeme stejně jako loni hrát důstojný fotbal. Co se týká nás fanoušků, tak bych chtěl, abychom i nadále vytvářeli skvělou atmosféru, kterou si kolikrát pochvalují i hráči soupeře. Jsou zápasy, kdy se lidem fandit moc nechce a mým úkolem je k fandění vyhecovat. Konec konců to všichni děláme pro Opavu.

TOMÁŠ CHALUPA