Kliknutím zvětšíte
V něm jeho tým Zlaté éry FC Viktorie, vedený Pavlem Vrbou, vyzve současné mužstvo Plzně. „Když vidím, jak to klukům šlape, trochu se bojím,“ říkal poté, co se pohodlně usadil do sedačky v zimní zahradě svého domu kousek za Plzní a vyprávěl dál. O tom, jak ho potěšila Viktoria ziskem titulu, vzpomínal na zápasy v Lize mistrů, ale také na kamarády, kteří už nejsou mezi námi. Při tom se mu leskly slzy v očích, byť jinak se rozhovor odehrával spíše ve veselém tónu.
Davide, co říkáte na to, že plzeňská Viktoria slaví po čtyřech letech zase titul?
Je to zázrak, úplný sen. Něco podobného, jako když jsme získali my titul v roce 2011. Nikdo to od kluků nečekal. Přišel nový trenér, čekalo se, že si to bude nějaký čas sedat. Tohle je pohádka, o titulu asi nesnil ani největší optimista, pro mě jsou kluci hrdinové.
Najdete ještě nějakou paralelu s prvním titulem?
Jo, v roce 2010 jsme skončili pátí a vyhráli pohár. Teď to bylo podobné, i když ve finále poháru se loni prohrálo.
Když jste viděl, jak se viktoriánům daří, nechtělo se vám ještě vyběhnout na trávník?
To víte, že ano… Ale dobře vím, co dřiny za tím přes týden stojí. A to už bych nedával. Alespoň ne tak, jak bych si představoval. Takže jsem v podstatě rád, že to sleduju jen z tribuny. Navíc klukům to šlapalo, takže nebylo co měnit.
Šlapalo jim to natolik, že z toho byl nakonec mistrovský titul, i když na začátku sezony Plzni nikdo nevěřil. Co je podle vás za tím vzestupem?
Myslím, že je hodně vidět práce trenéra Bílka a Horviho (asistent Pavel Horváth, pozn. red.). Kabina drží až neuvěřitelně pospolu. Je tam cítit vítězný duch, chuť vyhrát za každou cenu. Nikdo se nad nikoho nepovyšuje, všichni poctivě makají. Trochu mi to připomíná naše staré časy. Tenhle tým nemá žádnou výraznou hvězdu, možná teď Jindru Staňka v bráně. Ale jinak sází spíš na týmové pojetí, šlapou nahoru dolů. A byli za to odměněni, není to náhoda.
Takže něco jako na začátku vaší úspěšné éry?
Jo, dalo by se to tak říct. Co se týče party, je to podobné, hodně drží pospolu. Až mě to kolikrát dojímá a jsem nadšený, že to tak je. Na druhou stranu my jsme hráli malinko jiný fotbal. Ale myslím si, že trenéři využili potenciál současného kádru úplně na maximum. Jdou svojí cestou, a to je jenom dobře.
Co teď dál?
V létě můžou zase potrénovat, připravit se na poháry a ještě se posunout. My jsme se taky nedostali na vrchol hned, pár let to trvalo. Tehdejší tým se začal formovat někdy od roku 2008, v 2010 už jsme byli v top formě a vyhráli pohár. První titul byl až 2011. A oni se dostali na vrchol už v první sezoně, to je až neuvěřitelné.
Na druhou stranu je fakt, že jim byla vyčítána někdy až příliš defenzivní hra. Vidíte to podobně?
To já si nemyslím. Spíš se hledají maličkosti, aby se mohlo říct, že Plzeň není atraktivní. Myslím si, že lidi, co nefandí Viktorce, nám moc nepřejou. Zvlášť doma kluci každého přehráli, tedy až na Slavii. Často dali první gól a pak vycházeli z hlubší defenzivy. Ale uměli zareagovat, i když prohrávali, několik zápasů otočili. Jsou nebezpeční v ofenzivě a střílí i dost gólů.
Teď už ale pojďme k vám. Když se ohlédnete za svoji kariérou, je tam něco, co se vám nesplnilo?
Do 27 let jsem pendloval mezi první a druhou ligu, neměl jsem za sebou žádný velký úspěch. A teprve pak to všechno přišlo. České tituly, zápasy v Lize mistrů. To bylo něco, o čem se mi ani nesnilo.
Mířil jsem spíš na to, jestli jste se nemohl víc prosadit v zahraničí?
Vím. (úsměv) Samozřejmě že vždycky můžete říct, že jsem mohl dosáhnout víc.
Takže nelitujete?
Ne! Vždyť já jsem vlastně za evropské mužstvo hrál, s Plzní jsme hráli sedm osm let poháry a byli jsme schopní konkurovat. Určitě bych to nevyměnil za to, že bych byl třeba pět let úspěšný v zahraničí. Největší úspěchy jsem zažil v rodném městě, to je přece krásné.
Jaký je váš největší zážitek z evropských pohárů?
Ty jo, to bude těžké vybrat. Teď mi někdo říkal, že mám i s tou krátkou štací ve Spartě odkopáno devadesát zápasů v pohárech… Asi první postup do Ligy mistrů a zápasy s AC Milán a Barcelonou. Ale skvělé byly už ty kvalifikace o ni, dvakrát jsme vyhráli šest zápasů. To bylo taky jedinečné. Takových zápasů by si měl každý fotbalista vážit.
Mluvíte tady o Lize mistrů, ale všeobecně je považován za váš životní zápas ten se Schalke. Podepsal byste to?
Asi jo, tam mi vycházelo všechno. Kolikrát bylo až šílené, co jsem předváděl a všechno vycházelo. Tím jsem se asi dostal i hledáčku trenéra Bílka a měl jsem pak volno cestu do reprezentace. V té době jsem byl asi na vrcholu sil.
Zahrál jste si Ligu mistrů i Evropskou ligu. Je mezi oběma soutěžemi opravdu takový rozdíl, jak se říká?
Samozřejmě. Nejen finanční, ale i kvalitou soupeřů. V Evropské lize si málokdy zahrajete s takovými týmy jako jsou Bayern Mnichov nebo Real Madrid. Liga mistrů je navíc obrovsky sledovaná po celém světě, je o level výš. Pro každého fotbalistu je sen, že si ji zahraje, a málokomu se to podaří.
Zmínil jste finance. Vydělal jste si v kariéře tolik, že už byste nemusel pracovat?
(usměje se) Zajímavá otázka. Určitě jsou lidi, kteří si vydělali mnohem víc, a teď nemají nic. Spíš je to o tom, jak s penězi zacházíte. My s manželkou říkáme, že je potřeba vydělat víc, než utratíme, což se nám zatím daří. Máme rozjeto plno aktivit, je pořád co opečovávat. Ale když to půjde podobným tempem, do práce na směny nebudu muset chodit.
Jaký je vůbec život sportovce po profesionální kariéře? Je to složitější?
Je to velký rozdíl, pořád si zvykám, ale dá se to. Já už jsem cítil, že potřebuju změnu, proto jsem nechtěl pokračovat. Navíc si myslím, že jsem udělal dobrý krok mezistupněm v třetiligových Domažlicích, takže jsem se fotbalu nevzdal. Do toho se víc věnuju podnikání a v tom jsem se našel. Kolikrát si říkám, že je dobře, že nemusím dopoledne na trénink, protože mám i tak nabitý program.
Musíte si víc plánovat čas?
Pořídil jsem si diář, abych na nic nezapomněl. Jako fotbalista jsem měl život nalajnovaný, bylo o nás postaráno. Teď jsem pánem svého času, i když občas do toho zasahuje manželka. (úsměv)
Takže to není úplně tak, že byste měl víc času na svoje koníčky?
Není to tak, že bych měl víc volna, než když jsem hrál na profesionální úrovni. Ale dělám to, co mě baví. A když chci, volno si udělám. Na rodinu si čas najdu a na koníčky taky, teď mě hodně chytl tenis a je to i dobrá příprava na fotbal.
Život bez sportu si neumíte představit?
To určitě ne, pohyb by mi chyběl. Ale cítím, že vášeň pro fotbal už ve mně pomalu uhasíná. Uvidíme, jestli ještě rok dám, nebo už bude úplný konec.Nabízelo by se to, když máte v úterý rozlučku.Určitě je to ve hře, i když v Domažlicích máme skvělou partu. Je tam nadšený majitel (Ticháček), dobrý trenér (Vaigl) a fotbal na téhle úrovni mě baví, jen to dojíždění je náročné. Ale jsem rád, že jsem ten krok udělal. Jsem tam nadšený a těžko bych si uměl představit úplný konec. To bych se asi zbláznil.
Litoval jste někdy, že jste na profi úrovni skončil?
Nikdy. I když si manželka dodnes myslí, že jsem měl ještě rok pokračovat. Já si za tím rozhodnutím stojím. Nemám žádné výčitky. Ano, možná jsem se ještě mohl rok plácat mezi střídačkoua hledištěm, dělat mudrce. Ale to už by mě nenaplňovalo, role mentora není pro mě. Někteří kluci z naší generace to zažili, ale právě tomu já jsem se chtěl vyhnout. Chtěl jsem odejít včas, a to se myslím podařilo.
Když se ještě vrátím ke třetí lize, nechtěl vám to nikdo ze soupeřů znepříjemnit? Vyprovokovat vás?
Já jsem čekal, že si v každém zápase bude na mně chtít někdo honit ego. Ale vůbec to tak není. Naopak od soupeřů cítím velký respekt, to je milé překvapení. Samozřejmě že z řad fanoušků se najdou jednotlivci, kteří na mě pořvávají. Ale je to slabý odvar toho, co jsem čekal.
Jaká je vůbec teď vaše pozice ve Viktorce?
Sám jsem si to nazval externí poradce. Nemám žádnou funkci, že bych něco rozhodoval. Ani zatím nechci, je čas. V klubu všechno šlape, není proč do toho zasahovat. Ale o chod klubu se zajímám, s majitelem se hodně bavíme, postupně do všeho pronikám.
A když jdete na ligu, jak si zápas užíváte?
Jako fanoušek, pozdravím všechny známé. Kolikrát se ale hodně stresuju. Vím, jak moc chtějí kluci uspět, cítím s nima. Sedět vedle mě na tribuně je za trest, hodně to prožívám, komentuju, rozhazuju rukama.
Musel jste před rozlučkou víc potrénovat?
Ne. Vždyť mám třikrát čtyřikrát v týdnu trénink, k tomu zápas. Máme v týmu hodně aktivních hráčů, jsou tam i takoví, kteří trénují daleko méně než já. Nechci, aby to byla úplná ostuda, i když top výkon to asi nebude.
Bude to vyhecované, nebo spíš přátelák?
Chtěl jsem to vzít prestižně, ale když vidím, jak kluci šlapou, trochu se bojím. Asi to zkusím, a když to nepůjdeme, vezmeme to spíš jako srandu.
Bude vám na hřišti někdo z bývalých parťáků chybět?
Samozřejmě budou chybět ti kluci, co už nejsou mezi námi: Rajtoral, Bystroň, Čišovský. Všichni budou hodně chybět, ale připomeneme je na dresech.
Myslel jsem spíš z těch, co by mohli přijet…
Koho jsem chtěl, toho jsem pozval, a nikdo neodmítl.
Takže o tom, že byste vzal Michaela Krmenčíka na milost, jste neuvažoval?
Ne, to nejde. Vím, že to není úplně zlý kluk. Ale tohle se nedá omluvit, byla by to facka všem fanoušků. Je to oslava celé plzeňské éry.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
