Ve třetí třídě olomouckého okresu rozhodně není ani ve fotbalově pokročilém věku jen do počtu. Před vynucenou koronavirovou přestávkou stihl v osmi zápasech osm gólů. „A to jich mohl být určitě ještě i víc. Na lajnu teď chodí v naší soutěži rozhodčí z lidu a ti mi ještě pár gólů ubrali. S Královou minimálně o dva,“ usmívá se Daniel Zavadil.

„Na fotbalový důchod to asi ještě není. Kdyby se nám podařilo postoupit, tak bych si ještě chtěl příští rok zahrát. Ale v našem věku je to složité. Teď, když je sezona přerušená, tak se mi vlastně ani moc nechce pokračovat. Jakmile se ale všechno rozjede, tak se do toho člověk zase dostane,“ říká. „Důležité je, aby byl člověk zdravý. Pak to ještě pořád jde. Naposledy před pauzou mi ale prasklo ve svalu. Dá se tedy říct, že mi přerušení přišlo vhod a mám čas stehno pořádně doléčit,“ prozradil Zavadil.

V jeho věku už občas nějaké to zranění přijde. „Měl jsem problémy s lýtky, to už jsem vychytal. Jak se člověk dostane do euforie a chce zahrávat všechny standardky, tak už to pro tělo není úplně ideální,“ přiznává. „Asi by to chtělo, aby je občas kopal i někdo jiný, jenže když jste na hřišti…“

Co přesně stojí za dlouhověkostí bratří Zavadilů stoprocentně jasno nemá. I když indicie jsou celkem na ráně. „Základ je, že fotbal máme oba dva hrozně rádi. Kdyby to tak nebylo, tak už ani jeden z nás dávno nehraje,“ míní Daniel Zavadil. „I když už jsme starší, tak jsme rádi mezi mladými. A jsme oba dva svým způsobem blázni, kteří mají během těch 90 minut trochu zatmění. Kdo nás zná, tak asi ví, co to znamená,“ směje se.

Důležitým faktorem je bezesporu fyzická odolnost. „Vždycky jsme na tom byli oba dva skvěle fyzicky. Opravdu nadmíru,“ přemýšlí Zavadil. „I když jsem byl v Holici ve druhé lize, tak mě snad nikdy nikdo neporazil, když jsme měli nějaké běžecké závody. Spíš jsem vyhrával o parník. Brácha to měl podobné. Měli jsme to tak odmalička. Vyhrávali jsme školní běžecké závody a podobně,“ doplňuje.

V tomto směru měli po kom dědit geny. „Náš táta dlouhá léta až dodneška drží rekord v běhu na 1500 metrů na litovelském gymnáziu. Říkáme, že je jak Bob Beamon nebo Jarmila Kratochvílová,“ směje se Zavadil, který by si docela rád ještě s bratrem Pavlem zahrál v jednom týmu.

„Krátce jsme se potkali v žácích, než šel brácha ve třetí třídě do sportovní školy do Olomouce. A pak jsme hráli jsme spolu přátelský zápas, nebo turnaj v přípravě, když byl Pavel v Litovli v dorostu a šel hrát s dospělými, kde jsem byl já. Ještě to léto jsem ale odcházel do Holice,“ vybavuje se Daniel Zavadil.

„Je to lákadlo zahrát si spolu. Už tady byl návrh, že až skončí v lize, tak bychom ho přemluvili do Pňovic. Ale kdo ví, kdy to bude,“ dodal na závěr.