Po konci kariéry u fotbalu nezůstal, dělal třeba správce ve škole. Nadále žije ve Městě Albrechticích na Bruntálsku, kde se věnuje hlavně rodině a vnoučatům. „Už jsem v invalidním důchodu, teď jsem byl navíc na operaci s nádorem v krku, asi slyšíte, že hůř mluvím. Ale dopadlo to dobře, vytáhli mi ho a život jde dál, za což jsem rád,“ říká Jaroslav Zápalka v rozhovoru pro Deník.

Fotbal vás provází celý život. Hned jste se postavil mezi tři tyče?

Sranda je, že jsem jako klučina začínal v útoku tady doma v Albrechticích. Jednou nám chyběl gólman, tak jsem si to tam šel vyzkoušet, no a už jsem tam zůstal. Taky proto, že se mi v brance dařilo a trenéři mě tam nechávali. Hráli jsme tehdy krajský přebor žáků, takže všude možně a mimo jiné taky v Ostravě, kde si mě všimli. A to jak Baník, tak Vítkovice. Zájem obou klubů byl příjemný, udělal mi velkou radost.

Co rozhodlo pro Vítkovice?

Nejprve za mnou přijeli z Baníku, abych k nim šel do učení jako důlní zámečník a zároveň chytal, tak jsem jim to podepsal. No a v tu chvíli mě začali přemlouvat z Vítkovic, ať jdu k nim. Byl jsem z toho na nervy, pořád jsem byl jen kluk, nevěděl jsem, co a jak. Tak jsem řekl: dobře, půjdu k vám do Vítkovic, ale musíte to s Baníkem vyřešit. To se povedlo a byl jsem ve Vítkovicích v učení i ve fotbale. Zpětně říkám, že jsem udělal dobře.

Proč myslíte?

V Baníku byl takový borec jako Luděk Mikloško a ono třeba bych tam nakonec vůbec nechytal a nezažil vše to, co v dalších letech následovalo. Ve Vítkovicích jsem pod trenérem Dunajem pravidelně nastupoval a dostal se až do ligy. Moc rád na něj vzpomínám, bral jsem ho jako druhého tátu. Měl mě i jako mistr v učení. Pod jeho dohledem se vytvořila dobrá parta, všichni jsme byli velcí kamarádi a já se ve Vítkovicích cítil jako doma.

Tehdy se ještě řešila vojna. Jak jste to měl vy?

Brzo jsem se oženil, měl i děti, takže jsem si mohl vybrat. Buď jít na dva roky do Dukly nebo na půlroku na vojnu do Benešova. Zvolil jsem Benešov, kde jsem si to odsloužil, nějak to bez fotbalu vydržel a vrátil se do vítkovické branky. Naštěstí jsem se do toho zase rychle dostal, ta půlroční pauza nebyla zase tak znát.

Na co ze začátků rád vzpomínáte?

Nejraději asi na rok 1981 a náš postup do ligy. Tehdy jsme hráli v rozhodující nadstavbě s Teplicemi. Doma jsme je porazili 1:0, gól dával myslím Kokeš. No a v odvetě na severu Čech jsme uhráli bezbrankovou remízu. Byl to velký a sledovaný zápas. Vyprodaný stadion, nějakých osmnáct tisíc diváků. Novináři tehdy psali, že jsem Vítkovicím vychytal ligu. To bylo úžasné, moc příjemný pocit. Vybojovali jsme to ale jako tým.

A co památná mistrovská sezona 1985/1986. Patřili jste k favoritům na titul?

Favoritů bylo více, ale ve skupině těch, kteří by o něj mohli bojovat, jsme byli. Měli jsme úžasný začátek, to nám hodně pomohlo. Ostatní týmy nás museli respektovat. Kam jsme přijeli, tam z nás měli strach. Měli jsme výborný tým, ale stejně tak i skvělý kolektiv. Doma jsme do toho chodili po hlavě, do dvacáté minuty jsme chtěli vést, rozhodnout. A to bylo ještě Československo, tedy i Inter Bratislava, Košice, Banská Bystrica, Žilina, Trnava, Prešov a Dunajská Streda.

Jaká byla derby s ostravským Baníkem?

Specifická. S kluky jsme se totiž z města dobře znali, kamarádili se, dokonce jsme společně chodili na kávičky a tak. Na hřišti se ale na nějaké přátelství nebral ohled. Bylo to vždy derby se vším všudy, zaplněné tribuny. Co si pamatuju, tak právě v mistrovské sezoně jsme doma vyhráli před osmi tisíci diváky 2:1, no a v odvetě na Bazalech jsme to před téměř jedenácti tisíci diváky uhráli na remízu 2:2. Krásné vzpomínky.

Československými šampiony jste se stali po domácí výhře 4:0 nad Trnavou při vašem jubilejním stém startu v nejvyšší soutěži. Tři kola před koncem jste měli na druhou Spartu nedostižný náskok sedmi bodů, tehdy se totiž braly za výhru jen dva. Jaké byly oslavy?

Bujaré. Základ byl jasný, Sněhurka a Permoník. Tam to tenkrát jelo. Navíc jsme byli super partie, takže jsme se toho nebáli. No co vám budu říkat, slavili jsme celý den, šli se na chvíli vyspat a vrátili se do akce. Partu jsme utužovali společnými akcemi i během sezony, pivečko jsme si občas dali. (usměje se) Rád na to vzpomínám. Ale i na celou tu parádní sezonu. Neprohráli jsme nějakých dvacet zápasů v řadě, byli jsme prostě dobří.

Pojďme k evropským pohárům, které jste si vybojovali. V PMEZ jste vyřadili Paris Saint Germain, rád na to ale nevzpomínáte. Další kolo s Portem jste musel vynechat…

Kvůli vážnému zranění. Ten zápas v Paříži mi málem předčasně ukončil kariéru. Uhráli jsme tam remízu 2:2 a nakonec postoupili. Bylo to už ke konci zápasu, pět, možná deset minut chybělo. Centr jsem bez problémů chytit, jenže ke mně přiběhl jejich útočník, černoch Bocandé a čelem mě trefil do obličeje. Strašně mě bolela hlava, jenže už jsme nemohli střídat.

A tak jste to musel dochytat…

Přesně tak. Bylo to ale utrpení. Musel jsem se opravdu přemáhat. Za brankou stál náš doktor Baran, který mě normálně navigoval. Říkal mi, kde mám jít a kam skákat. Běž doleva, volal třeba na mě. Byl jsem fakt otřesený. Potom mě vezli do pařížské nemocnice, kde mi řekli, že mám jen otřes mozku. Ale ono to tak nebylo. Po příjezdu domů mi na Fifejdách zjistili, že mám třináct zlomenin v obličeji. Primář mi hlásil, že prý mám štěstí, že jsem nepřišel o oko.

Chyběl jste nakonec dlouhých osm měsíců…

Abych řekl pravdu, ze začátku jsem myslel, že je tím moje kariéra u konce. Nevěděl jsem, jestli se ještě někdy k chytání vrátím. Celou tu dobu rekonvalescence jsem toho moc dělat nemohl. Hlavně jsem odpočíval a když, tak jen chytal míč rukou. Tehdy mi hodně pomohl trenér Ivan Kopecký. Mluvil se mnou, vše řešil. Říkal mi třeba: Udělej tohle, to můžeš, do tam toho se ale nepouštěj, to neriskuj. Vrátil jsem se v Budějovicích, kde šel strach brzy stranou.

Dotáhl jste to nakonec až do reprezentace, i když „jen“ té olympijské. Odchytal jste čtyři zápasy…

Když nad tím zpětně tak přemýšlím, možná jsem těch zápasů za nároďák mohl odchytat i víc, a to nejen za ten olympijský. To víte, Praha je odjakživa centrum, vše se dělo a sestavovalo tam a šanci dostávali jiní. Ale nelituju toho. Pro mě byla pocta, že jsem mohl chytat za olympioniky. Mrzí mě akorát to, že se nám na olympiádu nepodařilo postoupit. Rozhodující zápas jsme totiž prohráli v Rakousku 0:1.

Po deseti ligových letech ve Vítkovicích jste odešel do Rakouska, kde jste strávil tři sezony v Kremseru. Bylo to tam v pohodě?

Nic lepšího mě na konci kariéry snad ani nemohlo potkat. Hráli jsme tam sice o záchranu v nejvyšší soutěži, ale všichni si mě tam oblíbili a v klubu mě brali za svého. I s tamními fanoušky jsem byl zadobře. Dokonce vyvolávali moje jméno, křičeli Capalka, Cape. Zajímavostí je, že tam tehdy dohrával slavný Argentinec Mario Kempes. Přesto, že byl mistr světa a všichni ho respektovali a uznávali, ke všem se choval skvěle. Byl to úplně normální chlap.

Následoval návrat domů…

Koupili jsme si rodinný barák v Albrechticích, kde žijeme dodnes. Ještě nějaký čas jsem ještě chytal. Albrechticím jsem pomohl do divize, s Krnovem jsem slavil postup do MSFL. Pak jsem ještě chvíli dělal trenéra brankářů, ale i s tím jsem skončil. Dále zůstávat ve fotbalovém prostředí se mi nechtělo. Hlavně jsem chtěl být doma a věnovat se rodině.

Co říkáte na to, kde jsou nyní fotbalové Vítkovice?

Jedním slovem? Katastrofa. Jsem z toho hodně smutný, jak fotbal ve Vítkovicích dopadl. Mám pocit, že to zmrvili už tenkrát před lety, kdy se dali do kupy s Karvinou. Přitom je tam super zázemí, krásný stadion… Je mi z toho smutno. Když si vezmu, jak se naše generace snažila v klubu něco vybudovat, což se nám podařilo, a pak to dopadne takhle. Velké neštěstí.

Jak vlastně zvládáte ten těžký rok, který máme všichni za sebou?

Už jsem v invalidním důchodu. Teď jsem byl navíc na operaci s nádorem v krku, kde mě píchlo a raději jsem šel k doktorovi. No asi slyšíte, že hůř mluvím. Ale dopadlo to dobře, vytáhli mi ho a život jde dál, za což jsem rád. Věnuju se hlavně rodině, radost mi dělají vnoučata. Ano, tahle covidová doba je strašně blbá, protože se vytrácejí pozitivní věci, ale pořád je to o nás, jak k tomu přistoupíme a kolik si jich zachováme.

JAROSLAV ZÁPALKA

Narozen: 18. dubna 1958

Hráčská kariéra: TJ Vítkovice (1977 až 1989), Kremser SC (1989 až 1992), Město Albrechtice (1992 až 1998), Krnov (1993/1994 a 1996).

Největší úspěchy: mistr ligy s Vítkovicemi (1986), účastník PMEZ a čtvrtfinalista poháru UEFA

Reprezentační kariéra: 4 zápasy za olympijský tým (1987 a 1988)

Zajímavost: V mistrovské sezoně odchytal za Vítkovice 26 ze 30 zápasů a připsal si deset čistých kont