Místní klub má štěstí, že se může opírat o současné anebo bývalé hráče, kteří by za něj doslova vypustili duši. Ať už to jsou bratři Jan a Tomáš Vožníkovi nebo právě Daniel Pluschke. Potom, co se během zimní pauzy musel z osobních důvodů vzdát trenérského kormidla Jaroslav Samson, se ujal této funkce právě on.
„Zprvu jsem se vzpouzel, ale nakonec musím říct, že mě to docela dost baví," přiznal už zmíněný Daniel Pluschke a ochotně zodpovídal další otázky naší redakce.
Dá se tedy očekávat, že na postu trenéra setrváte déle než do konce letošní sezony, jak se původně avizovalo?
Jsem jenom dočasný trenér. A to do konce právě probíhající ročníku. Existuje šance, že by se na lavičku mohl vrátit Jaroslav Samson. Tento člověk fotbal ve Velkých Hošticích přece jenom výrazně zvedl. Momentálně nevím, jestli bych se trenéřině chtěl věnovat i v budoucnu. Zatím mě to hodně baví. Je to i kvůli tomu, že na tréninky mi chodí dvacet kluků.
Klubové vedení si přálo, abyste nevedl mužstvo jako hrající ale klasický trenér. Chtělo vaší stoprocentní soustředěnost na hru. Je možné, že byste ve zbytku sezony v I. B třídě k nějakému zápasu nastoupil?
Táhne mi na dvaačtyřicet let. Tělo je opotřebované. Mám problémy s páteří. Myslím si, že tyto funkce by se měly přísně rozdělovat. Podle mého trenér patří na lavičku a hráč na hřiště. Po poslední prohře s Městem Albrechtice ovšem byly nějaké hlasy, které volaly po mém návratu na trávník.
Návrat by nemusel být úplně nereálný. O minulém víkendu jste nastoupil za béčko.
To nejde brát nijak vážně. Hráli jsme proti poslednímu Rohovu a soupeř byl opravdu slabý. Šlo o takový chodící fotbal.
Jak dlouho působíte ve Velkých Hošticích? Pro klub jste živoucí legendou.
Hrál jsem v Kravařích, nějakou dobu v Rakousku. S přestávkami to bude osmnáct let. To ale počítám pouze velký fotbal. Kus kariéry jsem strávil i v našem klubu sálové kopané s názvem Medvědi Olympia Hoštice, s nímž jsem získal titul republikových šampionů.
Nejvýše jste si zahrál divizi v Kravařích ve vyhlášené partě kolem Martina Sebraly a spol. Neuvažoval jste někdy o vyšší soutěži?
Za Kravaře tenkrát hrálo skvělé mužstvo pod vynikajícím trenérem a člověkem Janem Hruškou. Zajímala se o mě druholigová NH Ostrava a každou sezonu také Dolní Benešov ze třetí ligy. Já jsem a vždycky byl srdcař a Velké Hoštice jsem nechtěl opouštět. Vůbec toho nelituji. V sálovce jsem se dostal do reprezentace a slavil jiné úspěchy. Mělo to tak být.
V Hošticích nejste jediným srdcařem. Klidně bychom mohli zmínit také bratry Jana a Tomáše Vožníkovy. Druhý jmenovaný vám momentálně dělá asistenta. Vy všichni jste lidé, kteří by mohli v budoucnu mohli klub vést správným směrem. Uvědomujete si to?
Je pravda, že pro klub bychom se rozdali. Speciálně Honza Vožník. Tomu vděčím za hodně. Ve fotbale i v sálovce. Hodně mě na učil. Je to člověk, který nenávidí prohry. Neumí prohrávat ani na tréninku.
Když Velké Hoštice byly nejlepším republikovým celkem v sálovém fotbalu, musela to být obrovská euforie. Co vzpomínky na tuto dobu?
Nejvyšší soutěž jsme hráli šest sedm let, než se to nějak rozpadlo. Nedám na to dopustit. Bylo neskutečné, že taková malá slezská obec může být mistrem republiky. Měli jsme skvělý tým. Ať už zmíním opět Honzu Vožníka nebo třeba Kamila Vrbu a mnoho dalších, bylo to fantastické období. S reprezentací jsem si také zahrál na evropském šampionátu na Slovensku a tak dále.
Vaše kariéra v sálovém fotbalu se pojí pouze s Velkými Hošticemi?
To ne. Později jsem přestoupil do týmu Klimco Darkovice, s nímž jsem se stal také mistrem republiky. S tehdejším spoluhráčem Radimem Chvějou jsme se byli nominováni na mistrovství světa do Paraguaye. Radim je mimochodem můj velký kamarád. Společně jsme jezdili také do Rakouska.
Asi je nejvyšší čas přetočit list zpátky na velký fotbal. Řeč šla o Rakousku. Kde jste si měl možnost zahrát?
Byl to Markersdorf a Ober-Grafendorf. Hrála se tam soutěž na úrovni naší I. A a I. B třídy. Na obě angažmá a hlavně to druhé nedám dopustit. Na každý zápas chodilo přes dvě stě lidí. Všichni byli s klubem spjatí. Pořád fandili. Nebyli jsme pod žádným stresem. Parádní rodinná atmosféra. Starosta byl navíc obrovský fanoušek.
Vždycky jste byl výborný útočník, ale s postupem času, jak už ve fotbale bývá zvykem, jste se posunul k vlastní bráně a trenéři vás stavěli na stopera. Na kterém postu vás to bavilo nejvíce?
Hrál jsem jenom jako útočník. Člověk ale s roky přijde o výbušnost a tak nějak „musí" i vzhledem ke zkušenostem nastupovat na stoperu.
V hoštické sestavě byli fanoušci vídat i druhého Pluschkeho. A sice vašeho bratra Marcela. Měl i on našlápnuto k podobně výživné kariéře, jakou jste prožil vy?
S fotbalem začal poměrně pozdě, takže asi ne. Momentálně trénuje dorostence v Kravařích.
V posledních sezonách se Velkým Hošticím příliš nedařilo. Dlouho se odvracel sestup z I. A třídy, který se stejně nakonec dostavil. Kde hledat problém?
Klub se celkově potýká s problémem nedostatku hráčů. Mladí nechtějí nebo vůbec nemají zájem hrát fotbal. To se projevuje i u nás. Není moc z čeho brát. V tabulce jsme zatím třetí, ale ukazuje se, že je zatím to, co jsme předvedli, málo. I tak bych byl špatný trenér, kdybych řekl, že já a celý tým nechce postoupit zpět.
Vrásky na čele vám tedy dělá úzký kádr?
Je to tak. Máme k dispozici třináct nebo čtrnáct kvalitních hráčů. V zimě nebo těsně před zimní přestávkou nám k tomu všemu vypadly dvě opory. Kamil Jaroš si chtěl na nějakou dobu dát od fotbalu pauzu a Martin Moch si zlomil v jednom zápase nohu. Bude trvat, než se dá do pořádku.
Petr Dušek
