Dá se s ním dlouze povídat nejen o fotbale, ale dokáže i naslouchat a poradit, navíc je výborným společníkem. Vedle nejpopulárnější hry světa miluje Michal Kosmál také víno, a byť on to sám vyvrací, je jeho znalcem. Více už v následujícím rozhovoru.

Michale, pojďme se ještě krátce podívat na vaši hráčskou kariéru. Působíte v opavském klubu jako trenér gólmanů. Věkem do starého železa ještě nepatříte, neuvažoval jste o tom, že byste si svou kariéru ještě někde prodloužil? Třeba takový Jarda Blažek ještě chytá v lize ligu…

Chytá, to je pravda. Myslím, že když se o sebe gólman dobře stará, je opravdu možné protáhnout kariéru na úrovni až ke čtyřicítce. Věřím, že i já bych to zvládl. Od svých třiceti let jsem však na hřišti dvakrát denně jako hráč a zároveň jako trenér a tolik práce Jarda jistě nemá. V pozdějším věku je regenerace sil možná důležitější než počet tréninků v týdnu a já už jsem to prostě všechno najednou nestíhal a došly mi síly. I skončit je potřeba včas. Stárnu.

Do Opavy jste přišel z konkurenčního Hlučína, kde jste skončil ze dne na den, v době, kdy byl Hlučín v manželském svazku s pražskou Slavii. Asi jste si takový konec ve velkém fotbale nepředstavoval…

Je to minulost, tu nemůžu, a ani nechci měnit. Tak to bylo, po nevydařeném podzimu jsem letěl, byl to můj první padák v životě. A zlatý rozhodně nebyl. Nestěžuji si, vzniklo z toho poučení, že fotbal není vždy o práci, jako spíše o vztazích, vazbách a napojeních na různé lidi. Vzpomínám však rád, poznal jsem zajímavé lidi.

A pan Kot zaslouží obdiv za své úsilí, které za ta léta do klubu vložil. Mluvím o úsilí a financích, ne o způsobech vedení a řízení klubu. Kdo před lety věděl o fotbale v Hlučíně? Škoda jen, že se rozpadl lidský potenciál. Škoda pro děti, pana Kota a Hlučín. Vše má svůj vývoj. Bohudík a někdy taky bohužel.

Chytal jste za Opavu, ale nejvíce si vás vážili v Kunovicích a Hlučíně, nemrzí vás to?

To jsou ty paradoxy života, které nás provázejí na každém kroku. Mohl jsem chytat druhou ligu ve Vítkovicích, v Třinci, Kunovicích, Hlučíně. Jen v Opavě ne. Jako Opavák jsem věřil velmi dlouho, že to zlomím a prosadím se, dnes to však stojí už jen za letmý úsměv. Co já blázen všechno dělal, abych se do té branky dostal! Byl jsem fotbalový šílenec.

Když se ohlédnu zpět, musím se sám sobě smát. Jsem k sobě však upřímný a vím, že na první ligu to chtělo ještě kousek víc. Ničeho nelituji, jsem se svou hráčskou kariérou spokojený. Jsem rád, že jsem to mohl dělat a splnit si tak svůj sen. Co by za to dali jiní.

Ti, co vás blíže znají, vědí, že kromě brankářského řemesla jste při své štaci propadl vínu, mám na mysli, že se z vás v tomto směru stal znalec. Můžete to trochu přiblížit?

Znalec? Tak to přibrzděte! To v žádném případě! Při angažmá v Kunovicích se sešla výborná parta. Občas jsem nějaké víno dovezl domů, ale sám jsem dlouho odolával a vůbec nepil, nechutnalo mi to. Když jsem tam skončil, jednou za rok jsme se scházeli s klukama a dva spoluhráči začali tehdy pracovat v Mutěnicích ve vinařství. Hrála se tam dokonce MSFL. V podstatě šlo o náhodu, na ty já však nevěřím, vše má svůj smysl. A tak prostě vozím víno a občas nějaké prodám. Živnosťák samozřejmě mám (pousměje se).

Kdybychom vám dali pět pohárů vína, dokázal byste rozpoznat, o jakou značku jde?

Dobré víno je to, které ti chutná. A to pij! Znalec rozhodně nejsem, mám však za sebou pár přečtených etiket z lahví, takže poznám bílé od červeného, sladké od suchého a taky rulandské od veltlínského (úsměv).

Nechme víno stranou a pojďme k vaší profesi. Které věkové kategorie brankářů máte pod sebou?

Přímo se starám o kluky z A mužstva a všechny dorostence. S trenéry žáků jsem však také v kontaktu a řešíme spolu nekonečné úvahy na téma, jestli to šlo chytit nebo ne.. Když to čas dovolí, snažím se mít přehled o všech gólmanech v klubu. Je to má povinnost.

Fanoušky samozřejmě zajímá hlavně áčko. Jak velké máte slovo při nominaci jedničky do zápasu áčka?

Fanoušky zajímá áčko, mě však zajímá každý brankář bez rozdílu věku. Chci každého z nich připravit tak, aby se posunul o pozici výš. Někdy si to protiřečí, ale tak to je. A ne vždy je to pro mě jednoduché. Učím se. Můj hlas důležitý je, ne však nejdůležitější. Jsem s našimi brankáři denně, vidím je v akci, spoustu věcí si řekneme.

Občas vím, co je trápí, osobní život se s tím sportovním proplétá. Jsem rád, když je pak s trenéry prostor pro diskuzi, více hlav vždy víc ví. Věci mají občas širší souvislosti, informace se tak doplňují. Většinou se však shodneme. Pokud bych zásadně nesouhlasil, mám prostor se ozvat. Vyhovuje mi, když hlavní trenér naslouchá tomu, co říkám. Jinak bych tady nemusel být."

Je podle vás Opava na tom dobře z hlediska brankářů? Mám na mysli všechny věkové kategorie, které máte pod sebou…

Obecně kvalitních brankářů není dost a u nás to není jiné. Možná jsem příliš náročný. Asi každému by se líbilo pracovat s talentovaným, pracovitým, uvědomělým borcem. Těch je však málo. Některé ročníky jsou lepší, jiné horší. Shrnuto: chce to zkvalitnit a to je výzva také pro mě.

Nechci tím však říct, že bychom měli vyloženě špatné brankáře, to v žádném případě! Loňský dorostenec Štencel trénuje s áčkem, Godula z U19 patří k lepšímu průměru v dorostenecké lize. Mají před sebou ještě kus cesty, rád bych jim v tom trošku pomohl. Pokud o to budou stát.

Z Hlučína přišel David Hampel, gólman, s kterým jste už v minulosti spolupracoval. Má na to stát se v budoucnu jedničkou v Opavě?

Jedno z mých životních hesel je, že naděje umírá poslední. A dokud neumřela, do té doby žije. Kdybych Davidovi nevěřil, nemělo by pro mě smysl tuto práci dělat, vlastně bych to vzdával předem. A to nejde jen o Davida. Jeho výkony v béčku snesou přísné měřítko, jeho sny však míří výš. Nastavili jsme si konkrétní plán práce, dosažitelný a reálný cíl. Hodně záleží na něm. Budu ho dráždit a kritizovat tak dlouho, dokud se neprosadí. Ať už v Opavě či jinde. David mě zná a ví, proč to říkám.

Josef Květon dlouho dělal dvojku. Jak těžké je udržet brankáře v pohotovosti tak, aby neztratil motivaci a pořád na sobě pracoval?

Můžu navázat na předchozí otázku. Nezajímají mě jména, ale lidé a práce, sportovní forma, posun vpřed. Oni ať je to Pepa, Otakar, David musejí mít touhu, motivaci, přání, sen, cíl. Já je do cílové čáry na zádech neponesu. Oni musejí mít motiv. Oni se musejí rozhodnout, že to chtějí, a zvolit si, co pro to jsou ochotni udělat. Já jsem jen pomocný nástroj na jejich cestě. Jen obrušuju lépe či hůře nějaký hrubý materiál.

Mnohdy si ani neuvědomují, jak moc je to v nich samotných. Chápu však, že je jednodušší vinit okolí z toho, že mi něco nejde. Takhle uvažuje většina lidí. Právě Pepa Květon dnes už ví, o čem teď mluvím. A jeho, stejně jako ostatní, nečeká nic jiného než jen práce, práce a práce. Ale krásná práce.

Patříte k trenérům, kteří se neustále vzdělávají a rozšiřují své obzory. Jak moc se mění a vyvíjí brankářské řemeslo?

Zesnulý pan Schmucker by se asi zhrozil, kdyby viděl dnešní gólmany, jak chytají míče bez dvojího krytí (úsměv). Takhle jsme se to učili i my. Myslím si, že se však technika chytání zásadně nezměnila. Každá brankářská škola má své drobné odlišnosti, základy a zásady chytání jsou však velmi podobné či stejné. Osobně dnes vidím jako posun vpřed využití rezerv v kondiční připravenosti brankářů.

Moderní doba přináší pomůcky, o kterých se generaci před námi ani nesnilo. Takže dnešní gólmani jsou díky pestrosti tréninkových podnětů v mnoha ohledech všestranněji připraveni. Míče jsou rychlejší, musejí být rychlejší také gólmani. A to, že musejí umět dobře nohou, nebudu rozebírat, je to změna stará patnáct let, to ví dnes každé malé dítě.

Jste realizátorem brankářské školičky v Opavě, co si od toho slibujete?

No… nejsem jediný a ani nejlepší trenér na světě. Mám však dnes již dostatek informací o téhle práci, takže bych rád své vědomosti předal dále. Tak jako to kdysi udělal můj první brankářský trenér pan Kružberský. Tak jako to dělal pan Schmucker v Ostravě. Mým cílem je seznámit se základy chytání co nejširší okruh začínajících brankářů na Opavsku. Toto je cílem školičky Brankohraní.

Samotný název signalizuje, že se formou řízeného objevování a hraní mohou děti něčemu přiučit.

A kdo má šanci se jí zúčastnit? Mám na mysli věkovou skupinu a také, zda to mohou být gólmani, kteří nemají klubovou příslušnost ve Slezském FC, a na jakém principu tato školička pracuje…

Do školičky se může přihlásit právě ten, kdo není hráčem SFC. Především ten, kdo nemá možnost dostat se ve svém klubu k informacím, které nutně potřebuje ke svému brankářskému růstu. Je to specifický post a vyžaduje specifický trénink. A já věřím, že můžu pomoct. Přihlásit se může v podstatě kdokoliv, ostatní je na domluvě. Je to služba jako každá jiná. Má svou cenu a také svá pravidla.

Vše důležité je možné si přečíst na mých webových stránkách. Nebudou mrtvé, chci je pravidelně aktualizovat o své postřehy, které by se mohly hodit všem začínajícím i pokročilejším brankářům z okolí. Jediným nepřítelem je čas. Ten prý se nedá polapit (úsměv).

Asi je vaším snem si v této školičce vychovat gólmana pro ligu…

K tomu neslouží školička. To je má práce v SFC. A tam směřují mé sny. V ideálním případě by to však mohlo vypadat takto: přijde desetiletý kluk do školičky, dva tři roky chodí pravidelně na trénink, získá všechny základy, je zajímavý pro SFC či jiný velký klub, roste, zlepšuje se, míří do ligy… a až sepíše jednou knihu, zmíní se o tom, že mě sice neměl rád, protože jsem po něm vyžadoval poctivou práci, ale že jsem ho něco důležitého naučil. Po sportovní a také lidské stránce. A to by mi stačilo.

Spolupracujete v rámci této školičky s nějakými dalšími gólmany?

Vše se teprve rozjíždí a mé vytížení v klubu mi nedovolí věnovat se školičce více než jedno odpoledne v týdnu. Sám si dnes netroufnu odhadnout, jaký by mohla mít školička v regionu dosah a rozsah. Myslím si však, že jsou kolem mě lidé, kteří rádi pomohou. Navzájem se něco naučíme a u toho postupně vyrostou další trenéři, kteří budou mít k problematice brankářského tréninku co říct. Tak, aby ve finále profitovali ti, kvůli kterým to všechno vzniká, tedy děti.

O gólmanech se říká, že je to zvláštní skupina. Opava nedávno angažovala Davida Vavrušku a očividně jste s ním našel společnou řeč…

Zvláštní skupina je pan Vavruška… nebo gólmani? Teď jsem se přeřekl, že (zasměje se). Ale vážně. Získal si můj respekt, protože vidí na hřišti věci, které tam jsou. Po hráčích vyžaduje práci a to se mi líbí. Přístup, nasazení, odhodlání, srdce. Ne vždy se mi jako hráči všechno povedlo, ale tyto vlastnosti jsem ctil, těžce jsem nesl porážky. Proto takhle přemýšlím i jako trenér a považuji je za samozřejmé.

Nejsme zrovna v situaci, že bychom si mohli vyskakovat. Věřím však tomu, co říká a co dělá. Já respektuji jeho práci a on tu mou. Tak by to asi mělo být a mělo by se to propojovat. Něco na něj prozradím. I když vypadá někdy naštvaně a ostře, je s ním celkem dost velká legrace, teda občas. Myslím, že je to spolu s Jardou Kolínkem zajímavá a inspirativní trenérská dvojice.

A poslední otázka, máte nějaký svůj sportovní sen?

Ano, mám. Prvního brankáře prodat do lepšího klubu. Druhého připravit na post jedničky. Třetího zlepšit tak, aby mohl být dvojkou a časem jedničkou. Posunout dorostence do kádru áčka. Udělat z něj trojku, dvojku, pak jedničku a pak ho prodat do lepšího klubu… pořád je o čem snít…