Jméno novopečeného kouče Háje se nejvíce pojí s Vítkovicemi, za něž si zahrál i ligu. Bývalý obránce má zkušeností na rozdávání. A to také těch zahraničních. Považte, kdo má to štěstí, že si zahraje ve finské nejvyšší soutěži?

„Dostal jsem se tam úplnou náhodou. Tohle angažmá si můžu jenom pochvalovat," uvedl Miroslav Karas, jenž více než dva roky oblékal dres FC Haka Valkeakoski. Novému trenérovi hájeckého klubu jsme položili i několik dalších otázek.

Kdy poprvé proběhl kontakt s Hájem ve Slezsku?

Celkově se jedná o náhodu, že jsem se zde ocitl. Nikde jsem nevolal a netlačil se. Tohle stoprocentně není můj styl. V Háji mám pár známých. Občas jsem tam zajel podívat se i na některé zápasy. Klub mě potom sám oslovil.

Znáte dobře hájecký kádr? Už jste měl možnost se sejít s hráči?

První setkání mě teprve čeká. Přiznám se, že až na Pavla Žurka nebo Rostislava Švece, kteří působili ve Vítkovicích, a také Robina Rozhona, nikoho neznám. S týmem se budu seznamovat. Začnu úplně od nuly.

Předtím jste dva a půl roku vedl v I.B třídě Libhošť, které po podzimu patří třetí příčka v tabulce. Neopouštěl jste vaše předchozí působiště tak trochu s těžkým srdcem?

Musím připustit, že to vůbec nebylo snadné rozhodnutí. Pořád jsme se pohybovali ve vrchních patrech. Libhošť se může pyšnit typicky rodinným prostředím. Právě tohle mám rád. Nepotrpím si na nějaký luxus. V Háji to je něco podobného. Hraje se zde i vyšší soutěž. Chtěl jsem to zkusit.

Po podzimu je jasné, že vás s Hájem v jarní části čekají záchranářské práce. Nebál jste se této skutečnosti, když jste se rozhodoval, zda do klubu vstoupíte?

Absolutně se toho nebojím. Takový je holt někdy fotbal. Dlouhou dobu mě živil, než jsem odešel do klasického zaměstnání. Tyto starosti k němu občas patří. Přípravu zahajujeme 17. ledna. Věřím, že během zimní pauzy se s mužstvem dokonale seznámím, a následně společnými silami zlepšíme výsledky.

Je vám devětačtyřicet let, pocházíte z Ostravy, kde i žijete, ale zkuste se čtenářům představit po fotbalové stránce. Jaká byla vaše aktivní kariéra?

Pojí se především s Vítkovicemi. Je to pro mě asi osudové místo, protože v této části Ostravy momentálně i pracuju. Za vítkovický celek jsem toho odehrál skutečně hodně. Později jsem tady trénoval také žáky a dorost. Poté se klub dostal do problémů, o nichž se toho napsalo dost a dost.

Krach velkého fotbalu ve Vítkovicích jste musel nést velice špatně. Vítkovice sice vedou tabulku, ale v úplně jiné soutěži, než by asi chtěly být, v krajském přeboru.

Bylo to hodně divné. Člověk v klubu stráví většinu kariéry a stane se tohle. Trénoval jsem tam. Jakmile se Vítkovice dostaly do problémů, musel jsem si najít zaměstnání.

Jste ještě s vítkovickým klubem nějakým způsobem ve spojení?

Ano jsem. Pravidelně se účastním zápasů starých gard. Teď nás s kluky čeká Memoriál Zdeňka Jánoše v Uherském Hradišti. Pokud se nepletu 30. prosince se pak utkáme v tradičním derby s Baníkem.

Zažil jste ve Vítkovicích i zisk mistrovského titulu?

O jednu sezonu jsem to prošvihl. Do klubu jsem přišel v roce 1986. Celkově jsem tam odehrál asi deset let. Titul se mi sice v české lize oslavit nepodařilo, ale chuť jsem si zpravil ve Finsku.

Tak tohle musíte rozvést. Měl jste možnost si zahrát v první finské lize? Jak se přesun do Skandinávie vlastně udál?

Poměrně rychle. Byl jsem na dovolené a najednou zazvonil telefon, že mám možnost odejít do Finska. Na nabídku jsem kývl a odcestoval do Helsinek. Dohodl jsem se s týmem FC Haka Valkeakoski. V uplynulé sezoně spadl do druhé ligy. Já měl tu možnost získat s ním mistrovský titul v první lize, vyhrát tamní pohár a také halové mistrovství Finska.

Není nic neobvyklého na tom, že z našich luhů a hájů odchází fotbalisté do zahraničí. Finsko ovšem rozhodně není tradiční destinací. Věděl jste vůbec, do čeho jdete?

Absolutně nic jsem o fotbale ve Finsku nevěděl. Chvíli se mnou hrál také Rosťa Jeřábek, ale moc Čechů si finskou soutěž nezahrálo. Musel jsem se naučit finsky. Naštěstí v klubu byli dva Rusové, kteří mi v začátcích pomohli.

Co úroveň tamního fotbalu? Kdybyste mohl srovnávat, kam byste finskou soutěž zařadil?

Žádná sláva to nebyla. Dva nejlepší kluby z Finska by asi hrály spodek naší první ligy. Co se ale týče fotbalového zázemí, nemohli jsme si na nic stěžovat.

Ve Finsku asi táhnou jiné sporty, že?

Je to tak. Lidé chodí na hokej. Populární je také atletika nebo třeba lyžování. Diváků na nás moc nechodilo. Stadion se slušně zaplnil hlavně při derby s Tampere, které leží jen asi dvacet kilometrů daleko. Mně to ale vůbec nevadilo. Za angažmá ve Valkeakoski jsem vděčný. Šlo o obrovskou zkušenost. Moc se mi tam líbilo.

Různých zážitků z Finska máte asi hodně. Který z nich v souvislosti s fotbalem byste řadil k nejkurióznějším?

Zajímavé jsou klimatické podmínky. Soutěž se ve Finsku hrála od dubna do října. Naše město leželo asi 130 kilometrů jižně od Helsinek. To byla pohoda. Nastoupil jsem však proti Rovaniemi, které se nachází na severu Finska. Možnost zahrát si přímo v pásmu polárního kruhu asi neměl úplně každý fotbalista.

Po návratu do vlasti jste se opět stal hráčem Vítkovic. Oblékl jste vůbec v českých soutěžích dres nějakého jiného celku?

Hostoval jsem půl roku v Třinci a rok jsem strávil ve slovenské Senici, která nyní hraje první ligu. Tenkrát byla o soutěž níže. Kariéru jsem musel ukončit v pětatřiceti letech kvůli zraněnému kolenu. Stalo se to v zápase druhé ligy v Ďolíčku na Bohemce. Zpřetrhal jsem si vazy. Tento vršovický stadion mi přinášel smůlu. Předtím jsem si tam poranil třísla.

Na závěr se v krátkosti ještě vraťme k Háji ve Slezsku. Máte už plán zimní přípravy?

Ano, podařilo se nám to dát dohromady. V domácích podmínkách absolvujeme soustředění a také už známe jména soupeřů pro přípravné zápasy. Bude jich celkově osm a převážně půjde o týmy z I.A třídy. Střetneme se například s Kobeřicemi, Kozmicemi či Kylešovicemi. Pak nás čeká divizní Dolní Benešov anebo hlučínská devatenáctka. Vzhledem k tomu, že jsme se už dvakrát utkali s Vítkovicemi, změříme síly i s nimi.

Petr Dušek