Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Se svými bývalými spoluhráči se šel hned pozdravit a i po utkání se k opavské výpravě hlásil. Brankář, který má na kontě i třicet prvoligových startů, je se svou současnou prací spokojený. A proč taky ne. Ševci jako nováček v lize překvapivě válí.

„Jsem maximálně spokojený, všichni si ligu užíváme, je to takový náš splněný sen," řekl mimo jiné Otakar Novák po utkání, ve kterém Zlín porazil Opavu 3:2.

Hráčská kariéra v profi fotbale skončila, jakým směrem se ubírá váš fotbalový život?

Víceméně pravý fotbalový život mi pomalu skončil. Věnuji se trenéřině. Práce mě baví, a i když toho mám někdy moc, jsem spokojený.

Jako gólman jste si zachytal ligu, ať už to bylo v barvách Zlína nebo Opavy, nyní jste v nejvyšší soutěži zpátky jako trenér…

Je to tak. První ligou se nám všem ve Zlíně splnil obrovský sen. Podařilo se nám velice slušně rozjet druhou polovinu druhé ligy. Když jsme se začali dotahovat na vrch tabulky, začalo se mluvit o postupu. Malinkou komplikací bylo naše konečné třetí místo, čekali jsme, jak se situace vyvine. Majitel rozhodl, že do toho půjdeme. Každý zápas v lize je pro nás svátek.

Ve Zlíně máte na starosti brankáře, a jak je vidět, jsou klíčoví ke zlínskému úspěchu a skvěle zvládnutému podzimu…

Každý z nich je úplně jiný, jsou odlišní a s každým se musí pracovat jinak. Mají odlišné styly chytání, ale pracovitost a vůle tam musí být vždycky. Od každého musí mít člověk jiné požadavky, ale tomu jsme se už nějak přizpůsobili.

Vám osobně už chytání nechybí? Přece jenom se svým věkem můžete klidně chytat ještě ligu…

Musím přiznat, že mi to chybí. Sem tam si ještě s klukama na hřišti zablbnu, zachytám si. Ale to je život, s tím nic nenaděláte.

A co třeba angažmá v nižší soutěži?

To zase ano. Mám registraci na jedné vesnici, přesně v Provodově, který leží kousek od Zlína. Hrají tam někteří bývalí hráči, co působili v minulosti v lize , např. Petr Slončík, Aleš Hellebrand nebo Aleš Urbánek. Je to mužstvo, kde se my „bývalí profíci" scházíme.

Tím, že jsme postoupili do ligy, a tím, že na každý zápas jezdíme na dva dny, tak na chytání už tolik času nezbývá. Navíc domácí zápasy Zlína vesměs kolidují s těmi provodovskými. Za minulý půlrok jsem tak stihl jenom dvě utkání, možná jedno.

Když dorazíte, jste vždy jednička?

(usměje se) Musím být.

Na druhou stranu jste z celého Provodova nejtrénovanějším hráčem…

Přesně tak. Jsem nejlépe trénovaný, akorát ten zvyk někdy je úplně jiný než ve vyšších soutěžích. Občas si o tom s gólmany, kteří hráli vyšší soutěže a nyní chytají nižší, povídáme. Zvyky jsou naprosto jiné. Shodli jsme se na tom, že chytat krajský přebor a níže, je daleko těžší než třeba ligu.

Během vašeho působení v Opavě se vám narodila dcera, rodina se rozrostla?

Mám dvě dcerky, ta starší má pět, mladší dva roky. Doma jsem tak v oslabení, protože mám proti sobě tři holky. Místo toho, abych si kopal s klukem, tak oblíkám panenky. Důležité je ale to, že holky jsou zdravé.

Fotbalový rod Nováků tak nebude pokračovat…

Bavíme se o tom doma, ale mám strach, že by to byla opět holka. Já asi kluky dělat neumím, budu muset k někomu na školení.

A na Opavu si ještě někdy vzpomenete?

Jasně, na ni se zapomenout nedá. V Opavě jsem prožil šest nádherných let, tedy až na některé problémy se sestupem. S některýma klukama jsem ve spojení, voláme si. Hlavně se Zdenou Partyšem, Vencou Zaplíkem, Honzou Jelínkem a Radkem Víškem opavský fotbal probíráme.