Pavel Prusek: Masér musí být dobrý posluchač

Pavle, ve Slezském FC působíte třetím rokem jako masér. Jak vůbec tato spolupráce začala?

Pracoval jsem v opavské Rehabilitaci Klášter. Obdržel jsem nabídku od Daniela Kuttyho ze Slezského FC. Následně jsem se dozvěděl, že to bylo na doporučení jedné z mých pacientek, která byla spokojená s mou prací.

Dá se říct, že jste si skrze toto zaměstnání splnil životní sen? Přece jen jste stále aktivním fotbalistou.

Odmala jsem hrál fotbal. Nikdy ale ne na takové úrovni. Nejdále jsem se dostal do Kravař (úsměv). Představa takové práce mi byla vždycky hodně blízká. Nikdy jsem nefandil nikomu jinému než Opavě, takže jsem si řekl, že to vyzkouším.

Je pravda, že k práci fyzioterapeuta jste se dostal tak trochu oklikou?

Ano, je to tak. Cesta byla skutečně velmi klikatá. Na opavském OSP jsem se vyučil truhlářem. Ve stejném oboru jsem i odmaturoval v rámci nadstavby. Následně jsem jako truhlář pět let pracoval, ale zjistil jsem, že mě to moc nebaví. Proto jsem si dal takový úkol: dostat se na rehabilitaci. Nakoupil jsem si knížky a po večerech studoval. První rok mi to nevyšlo, ale v tom druhém mě přijali na bakalářské studium rehabilitace.

Začít na učilišti a nakonec dodělat vysokou školu. To je docela nevídaná životní cesta. Vaše rodina z toho musela být v euforii.

Doma byli mile překvapeni. Dost mi fandili, jelikož viděli, že mě to baví. Že jsem si všechno sám zařídil.

Na truhlařinu jste zanevřel?

To ne. Je to můj koníček. Když si doma potřebuji něco udělat ze dřeva, jsem schopný to vyrobit.

V klubu jste už nějaký ten rok. Řekl byste dnes, že je to pro vás ideální práce?

Na tohle neumím stoprocentně odpovědět, protože třeba u fotbalu to není vždy jen o rehabilitaci. Vzhledem k tomu, že mi je ovšem fotbal blízký, jde o opravdu vynikající spojení.

Měla práce v klášteře k vašemu ideálu blíže?

V některých věcech ano, ale našlo se několik důvodů, proč jsem chtěl odejít. V prvé řadě jsem nebyl svým pánem. Musel jsem to dělat podle něčí představy. Ve druhé řadě samozřejmě hrály roli finance a zatřetí pacientů bylo moc. Nemohl jsem dát každému tolik, kolik by potřeboval.

close zoom_in

Je nutné být ve vašem oboru stále ve střehu? Aby vám zkrátka neujel vlak.

Ne všechno ze studia si člověk zapamatuje. Pokud je nějaký problém, kde si nejsem úplně jistý, vezmu do ruky knížku a dívám se na správný postup. Obor jde neustále dopředu. Jsou nové postupy, nové přístroje. Studium jsem ukončil před čtyřmi roky. Co se tehdy bralo, že je dobře, je dnes třeba špatně. V tomto oboru musíte zůstávat stále v obraze. Tak jako lékaři mají kreditní systém, v jehož rámci se musí vzdělávat, tak stejné to máme i my fyzioterapeutové. Během roku musíme absolvovat nějaké semináře a kurzy, aby byla záruka toho, že se člověk vzdělává.

Pravidelně jste v kontaktu s hráči. Například při masážích je možnost prohodit nějaké to slovo. Svěřují se vám se svými starostmi? Musí být masér i dobrý psycholog?

Nevím, jestli psycholog, ale každopádně musí být dobrý posluchač.

A to vám jde?

To mi jde (smích). Raději poslouchám, než mluvím.

Kdo vás jako posluchače zaměstnává nejvíc?

Myslím, že to není těžké uhodnout (úsměv).

Lumír Sedláček?

Ano, jinak si ale vesměs s každým mám co říct.

K jakému nejnepříjemnějšímu zranění jste musel vybíhávat na trávník?

Nic tak zásadního jsem naštěstí řešit nemusel. Nějakou zlomenou nohu nebo něco podobného. Nejhorší byl snad přetržený křížový vaz a roztržené obočí.

A nejnepříjemnější zranění mimo hřiště?

Z poslední doby je to například Martin Neubert. Na tréninku jsem zrovna nebyl, protože jsem se staral o zraněné hráče na stadionu. Přišel za mnou, že nemůže dopnout koleno. Údajně šel do souboje. S protihráčem se srazil koleny, špatně došlápl a ucítil bolest. Prvně jsem si myslel, že půjde o meniskus, který by vyřešila artroskopie, a do dvou týdnů by mohl být zpátky. Vyšetření ovšem ukázalo, že plastika, kterou podstoupil před třemi lety, neplnila svou funkci.

Daří se vám úspěšně určit diagnózu bezprostředně po tom, když se hráči něco přihodí?

Není to stoprocentní, ale s dalšími a dalšími případy se snažím, aby pravděpodobnost správné diagnózy byla co nejvyšší.

close zoom_in

Máte nějaký vzor? U nás je asi neoddiskutovatelnou jedničkou Pavel Kolář, jehož rukama prošla řada elitních českých sportovců.

Musím přiznat, že mým vzorem je právě on. Jako člověk je mi velmi blízký. Dokonce mám od něho podepsanou knížku ohledně rehabilitace, kterou vydal asi před dvěma lety.

Souhlasíte s názorem, že Pavel Kolář je doslova génius?

Částečně je to dar od boha. Z lidí, co se tomu věnují, byl svému oboru schopen dát opravdu hodně. Pravděpodobně nejlépe pochopil princip, na němž naše tělo funguje.

Masér je členem realizačního týmu. Spolupracuje tedy také s trenérem a jeho asistentem. Pokud budete srovnávat: je současný realizační tým okolo Davida Vavrušky lepší než ten, který zde byl za dob Josefa Mazury?

Rozdíl je v tom, že bývalý trenér si do toho nenechal mluvit. Navrhl jsem, že ten a ten hráč by neměl hrát, ale on ho stejně poslal na hřiště. Moc na mě nedal.

S Davidem Vavruškou je to tedy nebe a dudy?

Máme spolu dobrý vztah. Pro mě jde o typ člověka, kterého jsem nikdy dřív nepotkal. Je to zvláštní člověk. Samozřejmě v tom dobrém slova smyslu. Nemá potřebu někomu říkat něco, co ten druhý chce slyšet. Prostě mu řekne, co si myslí. Navíc to řekne tak, aby to zapadlo do jeho vize. Nemá potřebu kličkovat. Já osobně mám podobnou filozofii jako on. Současná parta je o něčem jiném. Víc se bavíme o hráčích. Co se týče stravy nebo třeba regenerace.

Na začátku sezony, v době, kdy opouštěl trenérskou stolici Josef Mazura, bylo mužstvo totálně rozloženo. Podařilo se za těch několik měsíců zlepšit atmosféru v kabině?

Atmosféra je o sto procent lepší, i když tento trenér má na hráče jiné nároky, než měl jeho předchůdce. Ne všem to bylo po chuti. Podle mého si na to kluci zvykli. I když někdy kouč použil ostřejší slova, pochopili, že to je pro jejich dobro a také pro dobro klubu. Byla by obrovská škoda zase spadnout do třetí ligy.

Věříte, že se Opava zachrání?

Stoprocentně.

Stále hrajete I. B třídu za Zlatníky. Je pro vás práce ve Slezském FC přínosná i z tohoto pohledu? Máte možnost si třeba s mužstvem i zatrénovat?

Spíš si zatrénuju sám. Nějaké běhy s nimi absolvovat můžu, ale když mám prostor a nikdo není zraněný, snažím se někde bokem trénovat sám.

Nejvýše jste si zahrál divizi za Kravaře. Nyní hájíte barvy Zlatník hrajících I. B třídu. Je mezi oběma soutěžemi skutečně markantní rozdíl?

Velký rozdíl je v přístupu. Když se podíváme na I. B třídu, je to pořád spíše vesnický fotbal. Divize už z pohledu organizace připomíná třeba druhou ligu.

close zoom_in

Prošel jste hned několika kluby. Na který z nich máte nejhezčí vzpomínky?

Asi na Slavkov, kde jsem v I. A třídě prožil snad osm let.

Kvůli zranění jste málem musel ukončit aktivní kariéru. Můžete přiblížit, o co přesně se jednalo?

Při jednom zápase za Slavkov jsem si přetrhl přední křížový vaz. V té době jsem byl v prvním ročníku na rehabilitaci, kde jsme měli povinné praxe. Byla nutná stoprocentní účast. Nemohl jsem si dovolit jít na operaci a být třeba dva měsíce mimo. Na základě toho jsem snad tři roky fotbal nehrál. Až po skončení studia jsem šel na operaci s vazem. Potom jsem šel do Zlatník.

Plníte roli maséra i ve Zlatníkách?

To ne. Když ale kluci něco potřebují, snažím se jim nějakým způsobem pomoci, ale není to žádná má funkce.

Zkuste popsat, jak je to s tamním fotbalem. Všechno se asi točí okolo klubového předsedy Josefa Uvíry. Nedávno jsem měl dokonce možnost zhlédnout dokument o zlatnickém týmu, který natočila Česká televize asi před deseti lety.

Tenkrát to bylo velké haló, ale to jsem za Zlatníky ještě nehrál. Josef Uvíra je jinak takový srdcař. Stará se úplně o všechno a pravděpodobně nebýt jeho, kdo ví, jestli by se fotbal ve Zlatníkách vůbec hrál.

V týmu najdeme několik zkušených fotbalistů. Zmiňme třeba Tomáše Prejdu. Berete ho také jako tvář týmu?

Jde také o důležitého hráče mužstva. Je mu už snad devětatřicet a říká, že je to pro něj čím dál tím těžší. Výborná parta je jedním z důvodů, proč jsem šel zrovna do Zlatník.

Dal by se vedle Tomáše Prejdy vypíchnout ještě někdo další?

Určitě útočník Lukáš Fajkus. Jeho smůla je bohužel to, že během zápasu se dostane do šesti nebo sedmi vyložených šancí a dá jeden nebo třeba žádný gól. Chybí mu větší klid v zakončení. Kdyby ho měl, mohl by hrát klidně o dvě soutěže výše.

V minulé sezoně se tým zachránil až v úplně posledním kole proti Dolní Moravici. Jaké bylo toto utkání?

Lumír Sedláček si ze mě pořád dělá srandu, že jsme z jednoho zápasu potřebovali tři body a nakonec jsme měli čtyři. I pro mě to byl těžký zápas. Hráli jsme doma a já se snad v patnácté minutě zranil. V posledních zápasech jsme se dostali do dobré formy, což jsme potvrzovali i proti Moravici. Soupeř však v utkání dvakrát vedl. Nám se podařilo nakonec otočit. Rozhodující branku dal Tomáš Prejda z penalty. Pokutový kop byl ale odpískán správně. Vyhráli jsme 3:2 a zachránili se.

Ve Zlatníkách nastupujete jako střední záložník. Vyhovuje vám tato pozice?

Tento post mi asi nejvíce vyhovuje. Nastupoval jsem také v útoku anebo na krajích záložní formace. Vlevo i vpravo. Střed je mi ale asi nejbližší.

Vzhledem k vašemu příjmení se musím zeptat, zdali máte něco společného s hokejovým gólmanem, který chytal za Vítkovice a pak i v NHL, Martinem Pruskem?

Můj otec asi před patnácti lety zorganizoval ve Stěbořicích setkání rodu Prusků. Dozvěděl jsem se, že naši snad prapradědečkové byli bratři. Martin měl na tento sraz dorazit také. Nakonec mu to ale nevyšlo.

Petr Dušek