Přes Hlučín a Opavu zamířil do libereckého Slovanu. Podještědské klima mu jde k duhu. Kromě fotbalu se mu daří i v rodinném životě, oženil se a radost mu dělá čtrnáctiměsíční syn Nicolas.

„V Liberci jsem našel svůj druhý domov, ale na to, odkud pocházím, nikdy nezapomenu,“ svěřil se mimo jiné v rozhovoru pro Deník. Za sebou už má také i premiéru v reprezentačním dresu. Trenér Karel Jarolím ho nasadil do vítězného duelu s Katarem.

„Za reprezentaci jsem rád, je to pro mě velký bonus v mé kariéře,“ dodal. Více už s pětadvacetiletým zadákem v následujícím rozhovoru.

Dá se říct, že v současné době prožíváte fotbalovou pohádku. Asi vás ani ve snu nenapadlo, že když vás před lety prodal Baník do Bílovce, že za sedm let obléknete reprezentační dres…

Abych pravdu řekl, o reprezentaci jsem nikdy nesnil, ani na ni nemyslel. Chtěl jsem hrát ligu, to se mi splnilo. Pak přišla pozvánka do národního týmu. Jsem za ni moc rád a beru ji jako příjemný bonus ve své kariéře.

Vraťme se pár let zpátky. Co se tehdy stalo, že jste byl pro Baník nepotřebný? A skončil pouze v I.B třídě v Bílovci?

To už tak ve fotbale chodí. V sedmnácti jsem se stal pro Baník nepotřebný. Poslal mě na půlroční hostování do Hlučína, kde jsem hrál druhou dorosteneckou ligu. Jenomže když jsem žádal o prodloužení hostování, Baník řekl „ne“.

Měl totiž s Hlučínem nějaké spory, tak mě vyměnil za nějaké kluky do Bílovce. Musím přiznat, že mě to dostalo. Chtěl jsem se posunout dál, místo toho přišla taková rána.

Nakonec se vše zlomilo, podstatnou roli sehrál ve vaší fotbalové budoucnosti klub z Hlučína, je to tak?

Měl jsem v hlavě myšlenky na to, že budu hrát fotbal u nás v Ludgeřovicích a vedle toho se dám na studia. V těžkých chvílích mě podržel můj otec, za to mu děkuji a děkovat budu. Podílel se na tom, aby mě Hlučín vykoupil z Bílovce, což se povedlo. Hodně mi také pomohl Dan Černaj.

Vrátil jsem se do hlučínského dorostu, navíc trenér áčka Jiří Bartl mi dal šanci i ve druhé lize. Najednou jsem hrával dva zápasy za víkend a to mi hodně pomáhalo.

Vypadalo to, že další kariéru rozvinete ještě více v Opavě. Tam jste vydržel ale jen půl roku. Připadalo mi, že jste si odchod vynutil…

Chtěl jsem odejít. Půlrok v Opavě mi výborně vyšel, navíc jsem měl tak postavenou smlouvu s výstupní klauzulí a využil jsem toho. Po zkoušce na Spartě se ozval Liberec, domluvili jsme se. Byl to pro mě důležitý krok, pokud bych nešel, možná bych se třeba do ligy nikdy nepodíval.

Bylo těžké se hned v Liberci prosadit?

Nebylo to jednoduché. Začal jsem v juniorce, jenomže jsem si zlomil čéšku. Navíc jsem byl daleko od domova, ale zvládl jsem to. Začal jsem se do toho dostávat, zvedla se má herní vytíženost. Teď mohu říct, že v Liberci jsem našel druhý domov.

Když se ohlédnete zpět, můžete být ve finále rád, že vás tehdy Baník odložil…

Možná jsem i trochu rád, že mě takto vyplivli. Z mého ročníku ligu nehraje nikdo. I když jsme se rozešli ve zlém, Baníku jsem vděčný za to, že mě naučil hrát fotbal. Fandím panu Brabcovi, ať se mu podaří Baník úplně uzdravit. Ostrava patří do ligy, věřím, že se v ní brzy zabydlí.

Dokázal byste si představit obléknout znovu dres Baníku?

Teď ne, ale v budoucnu… proč ne? Třeba ten čas nastane. Škoda, že se mi už nesplní klukovský sen zahrát si za Baník na Bazalech.

Pojďme k vaší reprezentační premiéře, ta byla poměrně nečekaná, že?

Objevoval jsem se mezi náhradníky, ale to máte jako s přijímačkami, když jste čtvrtý pátý pod čarou, nemáte šanci. Poté, co vypadli Radim Řezník, Pavel Kadeřábek a Theo, šance se mi zvedla, ale moc jsem nevěřil.

Když mi pan Šetrle volal v sedm večer, myslel jsem si, že si někdo ze mě dělá srandu. Byla to ale realita. Manželka měla slzy v očích, byla to i pro ni odměna za to, jak mě podporuje. Stejně tak pro otce a Dana Černaje.

Liberec si musí začít pomalu zvykat na život bez Jana Nezmara, který odchází do pražské Slavie…

Z Liberce odchází jeho srdce. Osobně mu vděčím za hodně. Přes svého otce, který mu mapuje dění na Opavsku, si mě vytáhl do Liberce. Pro mě je to nejlepší sportovní ředitel v Česku.

Vy o změně prostředí neuvažujete?

Chtěl bych se posunout dál, cítím, že nastává ten správný čas. Chtěl bych poznat jinou fotbalovou kulturu a také zabezpečit rodinu.

Kdy vám vlastně bylo ve vaší kariéře nejhůře? Bylo to v době, kdy vás Baník hodil přes palubu?

To ne. Bylo to v Liberci, dostal jsem se do formy, byl jsem zvolen kapitánem, bohužel jsem si podlomil koleno, musel jsem na drobný chirurgický zákrok, nic vážného, jenomže jsem dostal infekci a bylo zle. Lékaři mi naznačovali, že bych velký fotbal už hrát nemusel. Věřil jsem, že se vrátím, což se nakonec podařilo.

V Liberci jste se oženil, stal se z vás rodinný typ?

Rodina je a byla vždy u mě na prvním místě. Mám úžasnou ženu, užíváme si malého synáčka. Nicolas je fantastický, takový ten správný Coufal, je ale pravda, že nám už z něj někdy stojí vlasy na hlavě.

Několikrát jste vzpomenul Daniela Černaje, kdysi manažera v Hlučíně. Naposledy měl soud, který řešil jeho „hlučínské hospodaření“. Jak jste vnímal tuto kauzu? Jaký na to máte názor?

Na Dana nedám dopustit. Nic špatného neudělal, díky němu Hlučín fungoval a přežil. Udělali na něj podraz, vše proti němu byla hnusná lež. V současném vedení Hlučína nejsou lidi, kteří rozumí fotbalu.

Za Danovy éry chodili kluci na zkoušky do ligových klubů, ti nejlepší hrávali nejvyšší dorostenecké soutěže. Což se v současné době nedá říct.