Zdálo se, že za klub ze slezské metropole bude hrát do fotbalového důchodu. Jenže se tak nestalo. Po loňské zpackané sezoně mu nebyl nabídnut nový kontrakt. Odchovanec Svitávky se ocitl na seznamu nechtěných.

To byl i impulz k tomu, aby vyrazil na své první zahraniční angažmá. Roční kontrakt podepsal v poloprofesionálním týmu čtvrté nejvyšší rakouské soutěže UFC St. Peter/Au, hrajícího 1. Landesligu Niederösterreich.

Jeho nový klub, za který nastupuje i bývalý útočník Sokolova Jiří Mlika a s kterým se před svým zraněním připravoval i rebel Aleš Besta, v současné době okupuje devátou příčku ze šestnáctičlenného startovního pole. „Tým má na to, abychom hráli okolo pátého místa," míní Zdeněk Partyš, který se už jednou zapsal i mezi střelce.

I když nyní si vydělává na fotbalový chleba v Rakousku, na Opavu stále myslí, bedlivě ji sleduje na internetu, a když mu to dovolí čas, jde klub svého srdce sledovat osobně. Naposledy Slezskému FC fandil v Břeclavi, a to dokonce celý první poločas přímo v kotli s fanoušky, navíc oděn do oblečení s motivy Opavy a družebního Slasku Wroclaw.

O tom, jak na své rakouské misi bojuje, se třicetiletý fotbalista svěřil čtenářům Deníku v následujícím rozhovoru.

UFC St. Peter in der Au

Zdeňku, jak si zvykáte na nové angažmá v Rakousku?

Nic mě nepřekvapilo, stoprocentně jsem věděl, do čeho jdu. Známí nebo fotbalisté, kteří v Rakousku hrají nebo hráli, mi dali podrobné informace. Překvapilo mě ale, že většina utkání se hraje v půl osmé večer, za umělého osvětlení, což jim dává náboj. Zatím jsem spokojený, na nic si stěžovat nemohu.

Čtvrtá liga, to asi není o profi fotbalu?

Máme v kádru hráče, kteří vedle fotbalu chodí ještě normálně do práce.

Vy jste ale profík?

Ano, já a ještě pět dalších kluků.

Říkáte pět? To trénujete dopoledne v pěti lidech?

Je to tak, většinou chodíme sami trénovat. Z Čechů je tam ještě se mnou bývalý hráč Sokolova Jirka Mlika, se kterým se snažíme dělat fotbalové věci mimo klasické tréninky. O tom, že bychom se nudili, nemůže být řeč. Trénujeme každý den, s tím, že dva dny po zápase je volno.

Ruku na srdce, ale tímto angažmá jste šel fotbalově dolů…

Bohužel taková už je realita. V jiném mužstvu by to bylo lepší, ale jsem s tím smířený. Mám svůj malý soukromý cíl, který si chci splnit.

A prozradíte ho?

Proč ne. Chci se posunout v Rakousku výš, zahrát si lepší soutěž. Dokázat si sobě i okolí, že tohle angažmá není pro mě fotbalovou smrtí. Tady mám smlouvu na rok, stát se může cokoliv.

Při pohledu na tabulku je vidět, že Landesligu nehrají kluby z velkých měst…

To je pravda, většinou malá městečka jako Kravaře. Zázemí ale kluby špatné nemají. Třeba náš stadion je hodně podobný tomu v Hlučíně.

A co divácké návštěvy?

Velké plus vidím v tom, že se hraje pod umělým osvětlením. Třeba v prvním kole jsme hráli derby a přišlo na nás něco přes šest stovek diváků, jinak v průměru je to o polovinu méně. Co si budeme povídat, Opava to není. Fanoušci tak jako v Městských sadech nefandí. Tohle v Rakousku chybí nejvíce.

Co hráčská úroveň?

Rakušáci jsou hodně bojovní, hrají agresivně. My Češi tomu máme dělat nadstavbu, proto nás tam také berou. Myslím si, že tuto roli plníme.

Je pravda, že v Rakousku hraje celá řada fotbalistů s českým pasem…

S tím souhlasím. Narazil jsem na spoustu Čechů a Slováků, a to už v přípravě. Například na Lukáše Nechvátala nebo Libora Baláže. Dá se říci, že v každém týmu najdete krajana. Člověk si může alespoň s někým pokecat.

Jak jste na tom s němčinou?

Učím se poctivě, dokonce jsem si pořídil i dva slovníky. Ale nejvíce vám dá, když s místními mluvíte, snažím se co nejvíce konverzovat.

Zeptám se ještě na finance. Polepšil jste si oproti Fotbalové národní lize?

Peníze mám zhruba stejné jako v Opavě, jen s tím rozdílem, že je dostávám v čistém.

Spoluhráči v kabině vás přijali?

Kluci v kabině jsou výborní, nemohu na ně říci křivého slova. Oni ví, že my jim pomůžeme.

Nikdy jste se netajil tím, že Opava je vaší srdeční záležitostí. Sledujete ji stále?

Samozřejmě, pořídil jsem si v Rakousku internet, pravidelně chodím na stránky Opavského deníku, kde se dozvím úplně všechno, a také na klubovky. V pravidelném kontaktu jsem i s některými hráči. Opavě fandím a budu fandit do konce života.

Zrovna když jsem jel do Břeclavi na zápas, tak mě přepadla nostalgie, jak jsme tady v dobách největší slávy za trenéra Nečka jezdívali na soustředění. Stále mi přijde divné, že když hraje Opava, já sedím jen na tribuně.

A co zahrát si ještě někdy v opavském dresu?

Bylo by to krásné. Nikdy neříkej nikdy, ale žiju v realitě. Nejspíše je už konec. Součástí Slezského FC budu asi už jen jako fanoušek.