„Bylo to krásné fotbalové období, přišel jsem do Opavy v době, kdy tým vybojoval postup,“ zavzpomínal Jan Pejša a dodal: „První ligu jsem zde kopal čtyři sezony. I když mi v té době bylo pětadvacet let, připadal jsem si jako zelenáč. Téměř všichni byli starší a zkušenější než já.

Ať už to byl Karel Orel, Alois Grussmann, Miroslav Onufer, Jirka Bartl nebo Martin Rozhon, všichni byli třicátníci. Přes zimní pauzu jsem se s ostatními sehrál a pak pravidelně nastupoval v základní sestavě.“

První dvě sezony se hráči, který působil na postu stopera, zaryly nesmazatelně do paměti. „Průměrná návštěva tehdy byla přes deset tisíc lidí na zápas, už při rozcvičování byl stadion minimálně z poloviny plný,“ zavzpomínal na éru Kaučuku Pejša a pokračoval: „Výsledky odpovídaly podmínkám, které vytvořil silný sponzor.“

Po čtyřech letech odešel nekompromisní stoper do Českých Budějovic. „I na jihu Čech se mi líbilo, stejně jako v Opavě tam byla dobrá parta a panovala rodinná atmosféra,“ pokračoval ve svých vzpomínkách čerstvý čtyřicátník.

V jedenatřiceti letech se díky agentovi Nehodovi dostal i s manželkou na Kypr. „Bylo to pro mě něco nového. Díky sluníčku a moři člověk pookřeje, panovala tam uvolněná atmosféra a nikdo nikam nespěchal,“ uvedl Pejša, který hájil barvy Ethnikosu Athnas: „Nebyl to žádný velkoklub, přesto jsme skončili dvakrát na šestém místě, hráli jsme i finále kyperského poháru.“

Po návratu zpět do České republiky vzal za vděk třetiligové Poštorné, následovala čtvrtá liga v Rakousku. Opava v té době málem zmizela z fotbalové mapy a narychlo se budoval kádr pro Krajský přebor. V tom už Jan Pejša nechyběl: „Oslovil mne Pavel Hadamczik spolu s Mirkem Uvírou, dlouho jsem přemýšlet nemusel.“

Jedním z důvodů, proč rodák z Kladna v Opavě zakořenil, je jeho manželka Lucie. „Lucka je velká opavská fanynka, pokud to jde, nevynechá jediný zápas. I díky jejímu pochopení jsem se mohl fotbalu celou dobu naplno věnovat. V Opavě mám za ty léta více známých, než v rodném Kladně. Do svého rodiště jezdím jen na Vánoce a pak v létě, když máme dovolenou,“ přiznal otec dvojčat: „Melánie a Sebastián jsou jako z divokých vajec, ale dělají nám radost. Je na nich vidět, jak ten čas letí. Nedávno se nám narodili a za chvíli půjdou do školy.“

Kromě hráčských povinností se nekompromisní obránce stal také trenérem. Vede mladší dorost a vyzkoušel rovněž funkci asistenta u prvního celku. „Po nevydařeném utkání s Jihlavou, kdy se hrálo o postup do první ligy, jsem uvažoval o konci kariéry. Potkaly mě zdravotní problémy, ze kterých jsem se však vyléčil a pokračoval jsem na nižší úrovni v Městě Albrechticích, odkud následně Opava koupila licenci na Divizi pro rezervní celek,“ vyjmenoval Pejša.

Kapitán opavského B týmu stále trénuje také mladší dorostence, se kterými okupuje pozice ve středu tabulky Moravskoslezské ligy. „Někdy je těžké skloubit hraní a trénování, hlavně o víkendech povinnosti časově kolidují,“ přiznává Pejša, který na konci loňského roku stihl úspěšně zakončit studium trenérské profesionální licence UEFA. Díky této licenci v klubu zastává také funkci šéftrenéra mládeže.

I přes čerstvou čtyřicítku zatím kopačky na hřebík pověsit nechce: „Potřebuji určité vybití, z fotbalu mám stále radost,“ říká kapitán opavské rezervy, jehož spoluhráči jsou mnohdy o polovinu mladší: „Kmenoví hráči rezervy mi tykají, pokud jsem na hřišti se svými svěřenci, tykají mi také. Asi by bylo divné, kdyby na mne na hřišti volali trenére. Mimo hřiště mi pak musejí vykat.“

Zkušený hráč se nevyhnul ani hodnocení prvního celku: „Na předvedenou hru se dá dívat, kluci ale nedokážou proměňovat šance, asi je to o sebevědomí. Věřím, že je jedna proměněná šance nakopne a posune v tabulce výše,“ zamyslel se a dodal: „Výkony hodně sráželo mnoho zraněných. Nedokážu si vysvětlit, proč se jich tolik nahromadilo, když rehabilitace a péče o hráče je na velmi vysoké úrovni.“

Ondřej Ludvík