Tomáši, kdy jste se stal lékařem opavských fotbalistů?
Když se Slezský FC vrátil do druhé ligy po sezoně v krajském přeboru. První trenér, pod kterým jsem tady působil, byl Petr Žemlík.
Jak jste se k této roli dostal?
Přes Hynka Satkeho. Dělal tady už předtím, pamatuje i první ligu. Byl tady už za Ukrajinců a dělal s Vernerem Borunským. Ten už neměl čas, tak Hynek stáhl mně.
close
info
Zdroj: Deník / Petr Widenka
zoom_in
Kolem sportu jste se ale motal už v minulosti, že?
Je to pravda. Předtím jsem šest roků dělal opavské boxery.
Tam jste asi musel řešit hromadu zranění, co?
Právě že vůbec. Kdo má představu, že box je velice rizikový sport na zranění, tak paradoxně není. Zaprvé boxeři jsou tvrdí. Chtějí boxovat, i když už nemohou. Nejčastějšími úrazy v boxu jsou přeražený nos a rozbité obočí. Jiné úrazy prakticky nebyly. Navíc boxeři na rozdíl od jiných sportovců chtějí boxovat pořád. Spíš byl problém je zastavit, že dál nemohou pokračovat. V tomhle je oproti jiným sportům velký rozdíl.
Byl jste u zlaté éry opavského boxu…
Pamatuju, jak tady boxoval Ruda Kraj. Byl tady před olympiádou, po ní se vrátil. Byl stříbrný a za měsíc chtěl tolik, jaký byl rozpočet pro celý mančaft na měsíc, takže šel boxovat jinam. (směje se) Pamatuju i Tibora Rafaela z Komárna, byla to ta zlatá éra boxu. Pak tady ligu rozpustili, s boxem jsem skončil a přešel rovnou do fotbalu.
Zažil jste řadu trenérů. Kdo vám nejvíce utkvěl v paměti?
Těch bylo tolik… Ale kdo byl klidný a zdálo se mi, že konstruktivně komunikoval s hráči, byl Jirka Neček. Znám to ale jen z mého pohledu. Typově i trenérsky velmi zajímavý byl Honza Baránek. (směje se)
Jaký máte vztah k fotbalu?
Fotbal jsem hrál vždycky jen amatérsky. Můj tatík hrával fotbal hodně slušně. Jako student hrál chvíli za Baník a pak tam dělal dlouhá léta bafuňáře. Jako malé dítě jsem s ním chodil na Bazaly. Ve vypůjčeném dresu Rosti Vojáčka jsem pobíhal po hřišti s trávníkáři. (směje se)
Ve druhé lize jste na venkovní zápasy nejezdili. Teď musíte, že?
Povinností druholigového klubu je zajistit na domácí půdě lékařskou péči i pro hostující tým. Ve druhé lize se tak lékaři i z důvodu šetření nevozí. V první lize ale platí, že každý mančaft si musí vozit svého lékaře. Teď jezdíme i ven, takže je to časově náročnější.
close
info
Zdroj: Deník / Petr Widenka
zoom_in
Potřebujete k roli klubového lékaře získat nějaké potvrzení?
V první lize jsme museli absolvovat celodenní školení UEFA pro lékaře ligových klubů, kde byla teorie i praxe, a pak jsme dostali certifikát. Coby fotbaloví lékaři tak můžeme působit v rámci celé Evropy.
Během zápasu si musíte dávat pozor hlavně na souboje, že?
Vždycky, když hráč zůstane ležet, musí člověk zjistit, zda je to ležení odpočinkové, nebo danému hráči fakt něco je, což je tak zhruba 80 na 20. (směje se) Pak musíme vyčkat na pokyny rozhodčího, až pak můžeme vstoupit na hrací plochu.
Zažil jste při své fotbalové dráze nějaké ošklivé zranění?
Naštěstí ne. Vždycky to byly spíše banálnější věci. Nějaké drobné šití, tržné ranky, zlomeninky, ale nikdy to naštěstí nebylo nic závažného.
Jste na lavičce hodně emotivní?
Jasně, raduji se. Když pro ten mančaft dělám, fandím mu. Jsem rád, když kluci vyhrávají. Nenechává mě to chladným. I když jsem rodilý Ostravák, fandím Opavě. Všichni z mých ostravských známých fandí Baníku, ale já dělám pro Opavu a fandím Opavě.
Ví se o vás, že vaší velkou zálibou jsou motorky…
Kdysi před lety jsem začínal na čoprech. Je to krásná motorka, ideální pro to, když se člověk chce podívat, jak mu to sluší ve výloze. (směje se) To se pak projede po městě a podívá se. Na čopru se ale nedá moc cestovat. Je to motorka spíš na vyjížďky za relaxací, ale na opravdové cestování po Evropě jsou lepší motorky k tomu určené endura. Několik let teď jezdím na velkém enduru.
Na jaké značce jezdíte a kde jste byl na motorce nejdál?
Uděláme reklamu rakouské firmě KTM. (směje se) Úplně nejdál jsem byl asi ve Skotsku, které mám projeté celé. Teď jsme byli na Sardinii. Máme partu motorkářů, jezdíme speciální pánské tripy do zemí, kam se s dívkami moc nedá. Ať už to je Ukrajina, Albánie, Rusko a podobně. Východní země absolvujeme většinou sami. Pak, aby dívky, které chtějí s námi, nezáviděly, vezmeme je na dívčí trip. Byli jsme s nimi na Korsice, na Sardinii nebo právě ve Skotsku či v Rumunsku. Spousta lidí tyhle země nezná, má předsudky a bojí se, ale musím říct, že jedna z motorkářsky nejpěknějších zemí je Albánie. Jsou tam nádherné cesty a hotelové služby na evropské úrovni. Všichni jsme z toho byli příjemně překvapeni.
Vedle motorek působíte v taneční skupině Bolatičtí Břicháči, zkráceně Bobři. O co jde?
Je to spíše recesistická skupina. Nápad vzešel v hlavě bývalého poslance a současného senátora Herberta Pavery před třinácti lety. U příležitosti plesu v Bolaticích vždy nacvičujeme nové taneční vystoupení, které má na plese premiéru, a pak podle zájmu vystupujeme v okolních obcích pro pobavení na jejich plesech nebo různých akcích. Jsme mužská „taneční“ skupina, je nás dvanáct chlapů a každý se živí něčím jiným. Je to fakt těžká recese. S tancem jako uměním to nemá nic společného. (směje se) Vystupovali jsme ale také v partnerských obcích Bolatic. Vyrazili jsme do Německa, Polska nebo na Slovensko, kde jsme vystupovali v rámci tamních akcí. Dá se tak říct, že máme za sebou i zahraniční výjezdy. (směje se)
