„Je to odraz týmové práce. Musím vyzdvihnout práci mých spolupracovníků Františka Metelky s Marcelem Klajmonem a opomenout nesmím ani našeho technického šéfa Jardu Rovňana. Bez těchto lidí by se o našem trávníku v republice v superlativech nemluvilo, “ zdůraznil Miroslav Bedrich. „Taky musím zmínit i svou úžasnou manželku, která má se mnou neskutečnou trpělivost,“ dodal jedním dechem.
Práci trávníkáře se vášnivý cyklista věnuje už třicet let. Před nástupem do Slezského FC Opava hýčkal hřiště pětadvacet let v Kravařích. V jeho řemesle ho ovlivnili tři lidé, a to jeho strejda Kušnír, Václav Knopp a naposledy Zdeněk Philipp. „Na tyhle tři pány nedám dopustit,“ podotkl. O trávníku v Opavě se mluví v posledních letech jen v samých superlativech. „Pochvala od soupeřových trenérů nebo hráčů, třeba jako naposledy ze Sparty, hodně potěší,“ svěřil se Miroslav Bedrich.
Jak se vůbec stane, že člověk má nejlepší hřiště v republice? Nechá pod sebou trávníky z velkých fotbalových stánků v lize…
Je to odraz dobré práce všech lidí, co se o trávníky v Opavě starají. Samozřejmě počínaje technickým vedoucím a konče venkovním úsekem.
Můžete popsat, jak probíhá péče o takový trávník na hlavním stadionu?
Je to každodenní důkladný servis. Když to vezmu od zimy, kontrolujeme vyhřívání, teplotu plochy. V momentě, kdy se oteplí, musíme sledovat vlhkost trávníku. V teplejším období musíme kontrolovat plísně, předejít jim. Sledujeme teplotu ve dne i v noci. Zjišťujeme, že samotná závlaha není o tom, že kropíme každý den, ale snažíme se to dělat s určitou mírou, co hřiště potřebuje. Samozřejmostí je sekání, vyčesávání, zadělávání drnů po zápasech.
Jak často se seče fotbalový trávník?
V týdnu, když hrajeme doma, tak každý den. Pokud venku, tak co druhý den.
Je jasné, že aby hřiště vydrželo, mám na mysli hlavní stadion, tak se na něm mohou hrát jen mistrovské zápasy…
Můj názor je takový, že pokud chcete, aby hlavní hřiště vypadalo jako to naše. A mám to dle zkušeností i z jiných klubů, tak áčko by na něm mělo mít předzápasový trénink a následně odehrát utkání. My pak máme čas na to, abychom ho dali zase dohromady. Kdyby se na něm trénovalo třikrát až čtyřikrát týdně, tak nemáme šanci ho udržet v takové kvalitě. Navíc nemáme takový rozpočet a techniku na údržbu, jaká je v jiných klubech. Když to řeknu ošklivě, tak to děláme na koleně, a to i v porovnání s technikou, jakou mají ostatní ligové kluby.
Je jasné, že trávník se musí hnojit…
Každé hřiště je jiné. Někdo může říkat, že hnojí třikrát do roka, někdo pětkrát. Každý trávník má ale jiný podklad. Konkrétně u nás se před čtyřmi lety odvedla dobrá práce. Udělalo se suprové odvodnění. O to náročnější je to na hnojení a dohnojování.
Když jste soutěžili o nejlepší trávník, tak jste soupeřili třeba se Slavií, ta má trávník starý snad půl roku, v tom měla oproti vám velkou výhodu…
Největším problémem českých hřišť, hlavně těch nových, je lipnice, která hřišti ubližuje. My jsme hned od prvního roku nového trávníku se snažili každým dnem lipnici vytrhávat, dávali jsme nové drny, abychom jí nedovolili se rozrůst, lipnice máme minimum.
Jak často by se měl trávník na hrací ploše měnit?
Co mám informace, tak v ostatních klubech to mění co dva roky.
Máte nejlepší trávník, ale málokdo ví, že začátkem jara vám vyrašily na hřišti malé houbičky a nebylo jich málo…
(usměje se). Byla to pro nás taková černá můra, člověk je z toho vyděšený. Zjišťuje kde co, proč se tak stalo. Šlo ale o normální jev v tomto extrémním období, kdy byly vysoké teploty. Dokázali jsme to zvládnout.
Dlouhá léta jste dělal trávník v Kravařích. Jaké je to dělat tam ve srovnání s Opavou?
V Kravařích jsem pracoval pětadvacet let. Byly tam jiné nároky než jsou v Opavě. Myslel jsem, že po pětadvaceti letech všechno vím, všechno znám. Ale za pět roků v Opavě a i tím, že jsem jezdil na školení, jsem zjistil, že byť ligové hřiště je méně vytížené, jsou na něj větší nároky. Zápasy jsou navíc v televizi, člověk potkává hráče, chce být nejlépe hodnocený. Potěší ho, když do Opavy přijedou soupeři a řeknou, že v Opavě je jeden z nejlepších trávníků v lize.
Kdo vám dal nejvíce rad v práci trávníkaře?
Práci na hřišti mě nejvíce naučil strejda Kušnír, který dělal správce v Dolním Benešově. Už ve dvanácti letech jsem s ním začal jezdit po okolních hřištích, tehdy vymyslel sekačku s válcem, kdy dělal různé tvary a to mě vždy udivovalo. Dalším člověkem byl Venca Knopp v Opavě a naposledy Zdeněk Philippp, jehož firma pokládala trávník v Opavě. Seznámili jsme se, hodně jsme o hracích plochách spolu diskutovali. Posunul mě o další level výše.
Jak vycházíte s trenéry áčka, kteří jako jediní se na hlavní hřiště dostanou?
Jak Jenda Kušnír, tak Venca Knopp vždycky říkávali: Když trenéři nebo hráči nejsou nasraní na správce, tak to není dobrý správce, tím se řídím. Teď to taky vidím, že trenéři jsou někdy možná nazlobení, ale já hájím to, aby trávník měli na zápas dobře připravený. Musím říct, že v Opavě si nejvíce naší práce vážili Roman Skuhravý a pak Radek Kováč. Ale problém jsem neměl ani u Balcárka. Jinak s trenéry musí člověk bojovat. Kdyby mi to bylo jedno, tak se zavřu v kanceláři, přijdu v pátek do práce, udělám hřiště a přijdu v pondělí. Tohle pro nás ale není, děláme to o sobotách, nedělích. Po každém utkání se snažíme dát trávníku hned první pomoc tím, že se vyčistí.
Jako hráč jste si zahrál druhou ligu, jako správce první. Co bylo pro vás více?
Pro mě pracovně byla liga nejvíce. Myslel jsem si, že nejvíce jsem dělal v Kravařích, ale bylo to teď v Opavě. Člověk jezdil po seminářích a záleželo mu na tom, aby ten jeho trávník byl nejlepší. Možná je to ješitnost, i v Kravařích jsem si zakládal na tom, abychom byli nejlepší a mluvilo se o nás. Vždy vás zahřeje u srdce, když někdo cizí řekne, že máte super hřiště. Jako to třeba v lize řekl brankář Drobný nebo hráči Sparty.
Vedle fotbalu je vaší velkou zálibou kolo, kde jste letos byl nejdál?
Když mám čas, tak jezdím. Doufám, že budu mít času více a více. Letos jsem byl z Opavy na Lysé, na Pradědu.
A trénování dětí se ještě věnujete?
Ano, vedu předpřípravu. Máme to dvakrát týdně, u toho si odpočinu. Pak si skočíme ke Drakovi.
