Jak to všechno začalo aneb Já a bráchové

Jaroslav Kolínek není kovaným Opavákem. Pochází z malé vesničky od Šumperka – Sobotína, destinace, kde se vyráběla a stále vyrábí jízdní kola Velamos.

„Když tak vzpomínám na své dětství, nad některými věcmi se musím smát, nad některými kroutím hlavou. Jsem fotbalista, ale jako kluk z vesnice jsem měl v palici i jiné věci. Zprvu mě ovlivnili mí dva starší bráchové Zdeněk s Mirkem, a to dost výrazně. Každý z nich byl jiný.

Starší Zdeněk nade mnou držel ochrannou ruku, kdežto Mirek mi dával občas pořádnou čočku, to mi ale nevadilo. Často jsem za oběma lítal jako zvoneček a snažil jsem se jim ve všem vyrovnat. Logicky to nešlo," začíná si přehrávat vzpomínky v hlavě Jaroslav Kolínek. „Oba byli mými vzory. Mastili jsme hokej jak na ledě, tak na betoně, chodili hrávat tenis. Samozřejmě, že má role byla zprvu podružná. Třeba při tenisu jsem sloužil jako podávač míčků. Když to shrnu, zhruba do sedmi let jsem jim dělal pomocnou sílu," pokračuje s úsměvem.

.

Za prvním jeho kontaktem s organizovaným fotbalem stáli jak jinak než bratři Zdeněk s Mirkem. „Pan trenér Hudeček mě vzal do tréninku a brzy jsem se dočkal svého prvního zápasu. Den D pro mě přišel ve Velkých Losinách, vzpomínám si, že se hrálo na škváře. Trenér mi říká: Jarku, běž, budeš hrát pravou spojku. Byl jsem nejmladší a nejmenší hráč v týmu. Trenky po kolena, ale měl jsem je! Vůbec jsem nevěděl, co hrát, tak jsem lítal sem a tam. S balonem jsem se téměř nepotkal, zápas jsme prohráli 2:1," popisuje Jaroslav Kolínek svou první zápasovou zkušenost.

Malý „Kolins" se ale chytil, na hřišti začal převyšovat ostatní a jeho výkony zaujaly trenéry šumperské mládeže. Do velkého města se mu nechtělo, navíc ani doma ho nikam netlačili. Nakonec vše na sebe vzal starší bratr Zdeněk. „Jeď, nemáš co ztratit, já pojedu s tebou, řekl mi Zdeněk. Na poslední chvíli jsme stihli vlak a já se vydal na své první angažmá mimo Sobotín," komentuje Jaroslav Kolínek svůj přestup do Šumperku.

V novém působišti se chytil, jako útočník střílel jeden gól za druhým, když jeho dvorním nahrávačem byl Radek Slončík. Ještě jedna perlička, v jednom zápase zvítězila Lokomotiva 7:0 a malý Kolínek dal všech sedm branek.

Lyžování a fotbal

Vzhledem k tomu, že žádný sport není Jaroslavu Kolínkovi cizí, nepěstoval jen fotbal. Miloval například i běžky. „Každý víkend jsme kolem půl šesté ráno vyjížděli starým autobusem na závody po celém severomoravském kraji. Ať už se jednalo o Lipovou, Brumov, Praděd, Červenohorské sedlo, Pustevny… Nechci se chlubit, ale v lyžování jsem měl v té době větší úspěchy než ve fotbale. Dotáhl jsem to až na přebor republiky žactva do Harrachova.

.V silné konkurenci závodníků z celého Československa jsem se rozhodně neztratil. Posuďte sami, šestadvacáté místo na třech a sedmadvacáté na dvou kilometrech jsou solidní úspěchy. Tak to bylo vnímáno i v sobotínském Sokole. Společně se mnou se nominoval na přebor ještě Jirka Wolf.

V té době měli všichni závodníci už lyžařské kombinézy. Mně a Jirkovi je vyrobili podomácku rodiče. Jirka měl sešitou bundu s tepláky dohromady a já jenom normální teplákovku, kterou na spodním dílu zdobily fukary (šusťákové nepromokavé návleky). Sice jsme vypadali jako z jiného světa, nám to ale nevadilo," hovoří Jaroslav Kolínek o své lyžařské zkušenosti.

Ostravský Baník aneb Cesta do pekel

Kolínkovy stoupající fotbalové výkony ohromily ostravský Baník, kam se společně nakonec stěhoval s Radkem Slončíkem a Mirkem Skývou. Baník, to byl pro mladé fotbalisty jiný level. „To, co stačilo na Šumperk, bylo na Baník málo," začíná opavská ikona srovnávat. Dorostenecké týmy byly rozděleny podle ročníků, od 15 do 19 let. Šumperáci byli zařazeni do céčka, které vedl Otmar Sedláček. V kabině s ním například seděli Tomáš Galásek, Milan Duhan nebo Martin Čížek.

Po třech měsících putoval sobotínský rodák a novopečený student SOU energetického do baníkovské sedmnáctky. „Bohužel, první trénink pro mě skončil velkým průserem. Trenéři naordinovali kruháč, a na jednom z několika stanovišť nás čekala i trampolína. Úkol na ní byl jasný, hráč se měl lehce odrazit a udělat kotoul plavno. Přehnal jsem to s odrazem a přisedl si nohu, v té chvíli jsem netušil, co hrozného se stalo a jak moc to ovlivní mé působení v Baníku," krčí rameny Jaroslav Kolínek.

„To bude dobré, řekl trenér a nechal mě odejít se převléknout. Ani nevím, jak jsem do šatny došel, noha mě šíleně bolela, až se mi do očí draly slzy. Ještě dnes mě z této vzpomínky mrazí," dodal fotbalista se 136 prvoligovými starty na kontě. Tímto jeho účinkování v Baníku skončilo. Do nemocnice na Fifejdy odskákal na zádech spoluhráče Tomáše Vajdy.

Diagnóza byla tvrdá. Zlomenina bérce. „Nejdříve jsem vyfasoval malou sádru, jen pod koleno, ale po týdenní kontrole u jiného doktora mi ji sundali a udělali vysokou. Máš ji na dva měsíce, pravil vážným tónem doktor. V té chvíli se mi zhroutil svět," povzdechla si opavská fotbalová celebrita.

Život bez fotbalu Jaroslavu Kolínkovi nesvědčil

Vážné zranění Jaroslava Kolínka úplně změnilo. Fotbal šel na vedlejí kolej a on se začal bavit životem. „Začal jsem poznávat nástrahy uvolněného života, prožíval jsem nové věci, najednou zmizela z mého podvědomí zodpovědnost za tréninky, nemusel jsem se nikam honit, někoho poslouchat, prostě paráda, rychle jsem zlenivěl. Cítil jsem se dospělý, bral jsem to tak, že mi patří svět," přiznává otevřeně.

Na milovaný fotbal se najednou díval skrz prsty. Stranou šla i škola, vrcholem byly neomluvené hodiny a dokonce mu hrozilo vyloučení ze studia. „Zachránil mě přestup z maturitního na nematuritní obor a nastoupil jsem znovu do třetího ročníku. S postupem času jsem si začal uvědomovat, že takhle je to špatně. Nakonec jsem si došel s přehledem pro výuční list. Zřejmě jsem začal dospívat, a tím i sekat latinu," říká Jaroslav Kolínek.

Mrtvý byl i po fotbalové stránce. Hrával za dorost v Šumperku, a to pouze jen zápasy. „Nebylo to ono. Jednou šel jsem s bratry na trénink Sobotína, který hrál, tuším, I.A třídu. Po tréninku přišel mezi nás trenér Svoboda a říká: Nechceš hrát za Sobotín? Má odpověď byla rychlá: Proč ne? Je mi jedno, kde budu hrát, když si přestup vyřídíte. Viděl jsem v tom i možnost zahrát si v jednom týmu se svými bratry.

Klubový šéf pan Zdeněk Ocilka vyrazil do Šumperka, kde na jednání nabídl za mě pět tisíc korun a k tomu dodal: Tady máte peníze. A v dobrém, aby mě získal, ještě přihodil, že ze mě už nikdy nic nebude. Já sám jsem taky nepočítal, že bych mohl někdy v budoucnu hrát velký fotbal," komentuje svůj návrat na rodnou hroudu.

„Najednou jsem začal mít fotbal znovu rád. Hrál jsem za dorost i muže a docela mi to šlo. Mužská kabina mě začala vychovávat," podotýká autor osmi prvoligových branek.

Jaroslav Kolínek

Fotbalovou kariéru přece jen nastartoval

Shoda náhod chtěla, aby se dostal Jaroslav Kolínek na vojnu do Hranic. Pomohl mu k tomu sobotínský klubový šéf Zdeněk Ocilka, který v mladém rebelovi viděl potenciál dobrého fotbalisty. Odvelen byl jako radista – chemik. „Nastoupil jsem sice nejdříve do těch nesprávných, ale po týdnu mě už šoupli mezi fotbalisty," usmívá se sobotínský rodák.

„První půlrok na vojně jsem tolik šancí v zápasech nedostával, neboť hrávali mazáci a kluci, co byli na vojně o nějakou tu dobu dříve. Všechno se změnilo s příchodem pana Josefa Velochy a odchodem starších hráčů do civilu," pokračuje v povídání Jaroslav Kolínek, který se v Hranicích potkal například v kabině s Radimem Kučerou, René Bolfem, Tomášem Vajdou nebo současným sudím Radkem Matějkem.

„Fotbalový život na vojně měl své výhody. Za vítězství jsme dostávali opušťáky nebo takzvanou průběžku, kdy jsme dostali po zápasu volno a vraceli se do kasáren v pondělí večer. Pro mě osobně bylo příjemnější trávit volný čas na hřišti než ležením v kasárnách. Dařilo se nám výsledkově, po skončení vojny jsme postoupili z župního přeboru do divize," podotýká důrazný fotbalista.

S blížícím se koncem vojny přistála u Jaroslava Kolínka nabídka z ČSA Karviná a také z konkurenčního KÚNZ Hranice. „Já vsadil na Hranice a udělal jsem dobře. S manželkou jsme dostali byt a já k fotbalu práci," doplňuje nyní fotbalový kouč.

Přestup do Opavy a bonus 150 tisíc

Trenér Velocha našel Kolínkovi místo ve středu zálohy, ale pouze na deset měsíců. „Hráli jsme dvě přípravná utkání s Opavou, která se mi herně vydařila, a Opavští mě začali sledovat. Nakonec z toho byla nabídka od pana Sommera," popisuje svůj první kontakt s klubem svého srdce.

„Opavu jsem do té doby znal jen z oken autobusu. Nevěděl jsem, kde je stadion, ptal jsem se lidí na cestu a ti mi řekli, že když půjdu kolem řeky, tak se dostanu přímo do sadů. Akorát já jsem šel po její pravé straně, a tím pádem jsem skončil u skleníků," směje se s odstupem času „Na smlouvě jsme se domluvili během pěti minut a já podepsal svou první tříletou profesionální smlouvu. Jako bonus mi pan Sommer dal za podpis 150 tisíc korun," svěřuje se Kolínek.

Co tady chceš, ty máničko?

Své angažmá začal tehdy Jaroslav Kolínek, kterého v té době zdobily vlasy na ramena, v sobotu. „Byl to zvláštní pocit, sedět vedle takových hvězd jako Grussmann, Bartl, Orel, Onufer, Hadaščok, Farský nebo Prasek. Ještě jsem neřekl ani slovo a Lojza mi říká: Co tady chceš, ty máničko a začal se smát. Mně do smíchu zrovna nebylo, a tak jsem se nechal brzy ostříhat," hovoří o své první zkušenosti s Kaučukem Jaroslav Kolínek, který nezapomene na svůj první kontakt s prezidentem klubu Aloisem Sommerem.

„Byla to obrovská persona, člověk s velkým respektem. Když přišel do kabiny, nikdo ani nešpitl. Taky vždy splnil, co slíbil," říká Kolínek s úctou k jedné z velkých postav opavské fotbalové historie. „Na nové prostředí jsem se rychle adaptoval. Samozřejmě náročnost tréninků byla velká, jiná, než jsem doposud zažil. Fyzicky jsem to zvládal v pohodě, i když běhat ve dle Lojzy Grussmanna stálo člověka hodně sil," přiznává Jaroslav Kolínek.

.

„I když jsme měli široký kádr, já si to svoje místečko začal pomalu nacházet. Příprava uběhla celkem rychle a přišel první zápas s Pardubicemi. Výhra 4:1 a já poprvé vyběhl na trávník opavského stadionu. Ani jsem to nějak moc neprožíval, byl jsem soustředěný na zápas," hovoří o své první opavské premiéře.

Opavská klidná jízda za postupem do první ligy měla zpočátku trhliny. Tři prohry v řadě přinesly odvolání trenéra Gürtrela a nástup legendárního Petra Žemlíka. „Velká postava opavské historie. Jako tým jsme byli dobře trénovaní, příprava byla hodně kvalitní, ale i když jsme měli zkušený tým, po neúspěšných zápasech a tlaku se vytratila psychika a to nám svazovalo nohy.

Trenér Žemlík dokázal namotivovat tým na zápas. Jeli jsme na LeRK Prostějov. Já v základní sestavě, těžký terén a hned výhra 2:0, která odstartovala nejkrásnější a zatím i nejúspěšnější období opavského fotbalu," podotýká Jaroslav Kolínek a ještě doplňuje k Petru Žemlíkovi: „Byl to osobitý motivátor a dostatečně sebevědomý. Zjednodušil tréninky i samotnou hru. Snažil se odlehčit hlavě a zvednout psychiku."

Postup a hostování v Krnově

„Kariéra v Opavě se mi začala pomalu rozjíždět, jenomže jak už to tak chodí, nikdy si ničím nemůže být člověk jistý. Sedím doma, koukám na televizi a vtom zvonek. U dveří stál Josef Hellebrand s tím, že mi jde oznámit, že mě klub posílá na hostování do třetiligového Krnova. Celý transfer je posvěcen koučem Petrem Žemlíkem. Zůstal jsem stát jako opařený, docela mě to zarazilo," pravil Jaroslav Kolínek.

„Nečekal jsem to, nikdy mi nic ani nenaznačil. Bohužel mi nic jiného nezbývalo a já se smiřoval s tím, že budu kopat divizi," doplňuje. Nakonec se vše v dobré obrátilo. Kolínek v Krnově pravidelně hrával, bojoval a rval se o svou šanci. Brzy se do Městských sadů vrátil a stihl ještě posledních deset minut na Bazalech, kde Opava vyhrála 2:1. „Na ten zápas nezapomenu, naši fanoušci tam vytvořili atmosféru, ze které mrazilo," říká pyšně brzy čerstvý čtyřicátník.

„Když se zpětně ohlédnu, hostování v Krnově nastartovalo mou profesionální kariéru. Natrvalo jsem se usadil v kádru, získal své milované číslo 11 a později i kapitánskou pásku. Dnes už jsem pochopil, proč mě trenér Petr Žemlík do Krnova poslal. Chtěl, abych jako mladý pravidelně hrál, a také proto, abych ukázal vůli a charakter a porval se s tím, že chci velký fotbal hrát a nejít si do Krnova hrát na hvězdu. To vše se mi podařilo," říká pyšně Jaroslav Kolínek, který jeden ze svých šesti prvoligových gólů vstřelil současné jedničce Chelsea Petru Čechovi.

Opavská hvězda, cestování a velký návrat

Frajer ze Sobotína si vydobyl s postupem času v Opavě velkou pozici, a to jak na hřišti, tak u fanoušků. I on zatoužil po zahraničním angažmá. Na necelé tři roky se vytratil. Přes HFK Olomouc, Vítkovice, lotyšskou Rigu a Jakubčovice se vrátil zpět do Opavy. „Angažmá v Lotyšsku bylo pro mě velkou školou a rozhodně toho nelituji, měl jsem možnost poznat nové lidi, novou kulturu. Možná jsem mohl vydržet déle, ale nešlo to," vypravuje dál Jaroslav Kolínek.

Jaroslav Kolínek

„Riga nebyla tým, kde bych se fotbalově posunul dál. Stejně jako v Opavě se jednalo o městský klub, který měl ambice. Společně se mnou sem přišli další zahraniční hráči, bohužel pohárové ambice se nám nepodařilo naplnit a došlo k personálním změnám," hovoří o své lotyšské štaci.

„Mě mohlo jen těšit, že jsem byl vyhlášen nejlepším hráčem klubu, ale to bylo vše. Po sezoně jsem dostal nabídky z jiných lotyšských klubů, ale vedení mě nepustilo, tak jsem začal vyjednávat s panem Jakubkem o svém návratu," řekl Jaroslav Kolínek a vzápětí dodal: „Riga je pěkné město a rád bych se do ní v budoucnu ještě podíval."

Po svém návratu přemýšlel, co bude dál. Vypadalo to, že skončí v Jakubčovicích, ale nakonec srdce rozhodlo pro Opavu. „Tehdejší vedení mi nabídlo vedle hraní i práci a to bylo pro mě důležité. Rozhodl také fakt, že Slezský FC je pro mě srdeční záležitostí," vysvětluje důvod svého návratu.

Hvězdné sezony a předčasný konec kvůli trenéru Mazurovi

O zápasech v poukrajinském období už toho bylo napsáno hodně. Jaroslav Kolínek poskytl celou řadu rozhovorů, je tedy zbytečné toto období komentovat. Po tu dobu nosil tento hráč s číslem 11 na rameni kapitánskou pásku. Na trávníku vytvořil společně se Zdeňkem Partyšem údernou dvojici, která budila respekt v celé druhé lize.

„Když přišel Zdena do Opavy, říkali jsme si s Milanem Barteskou, co je to za komára. Nakonec jsme si se Zdenou sedli fotbalově i lidsky. Krásně mi prodloužil kariéru, společně jsme dokázali přehrát kohokoliv," pochvaluje si Jaroslav Kolínek vzájemnou spolupráci. Pro trenéry Žemlíka, Nečka, Látala i Horáka byl nepostradatelný. Pravidelně se objevoval v nejlepších jedenáctkách druhé ligy. Usměrňoval kabinu, byl pravým vůdcem.

Škoda, že tohle vše nepochopil a nevnímal trenér Josef Mazura. První pokus o sesazení opavské ikony v MSFL mu nevyšel. Opava totiž nečekaně ztratila v prvním kole doma s Líšní a Mazura musel Kolínka postavit. Výsledek? Slezský FC se rozjel jako parní válec. „Teď vyhrajeme deset zápasů v řadě," řekl po vítězném utkání v Břeclavi Jaroslav Kolínek a to se taky stalo.

Jeden z nejlepších beků celé sezony v MSFL pak ze základní sestavy nevypadl. O to větší šok zažili fanoušci během letní přípravy na ročník nový, ta totiž započala už bez Jaroslava Kolínka. „K tomu, aby člověk hrál, musí být shoda všech zainteresovaných stran," komentoval svůj odchod z hráčského jeviště Jaroslav Kolínek.

Pravda je ale taková, že ho nechtěl trenér Josef Mazura, a to je obrovská škoda, protože Opava za Kolínka náhradu prakticky dodnes hledá.

Zhrzený kapitán SFC Opava Jaroslav Kolínek. Po prohraném utkání s Jihlavou seděl zničený na trávníku. Opava prohrála a dál se nachází v těsné blízkosti sestupových vod, on navíc v třetí minutě nastavení nedal penaltu, která by znamenala alespoň bod.

U fanoušků uznávaný a respektovaný

Fanoušci si Jaroslava Kolínka zamilovali a respektují ho, na druhé straně on respektuje je. „Opava má výborné a zároveň náročné fanoušky. Já jsem k nim našel cestu už v roce 1994, kdy jsem do klubu přišel," začíná Jaroslav Kolínek hovořit na fanouškovské téma.

„Myslím si, že jsem si je na svou stranu získal i svým herním projevem, nikdy jsem nevypustil jediný souboj. Dobře vím, co opavský fanoušek vyžaduje," pokračuje dnes už bývalý fotbalista. „Hrdost, pýcha, věrnost, to jsou tři vlastnosti, kterými se opavský fanoušek vyznačuje. Když to shrnu, naši fandové mají charakter a já mám lidi s charakterem rád," zdůraznila modla opavských fans.

Jaroslav Kolínek – srdcař, ikona, velký hráč

Někdejší generální manažer Slezského FC Opava Pavel Hadamczik položil otázku: Co nebo kdo je to srdcař? Pro odpověď nemusel chodit daleko, měl ji o dvě patra níže, v hráčské kabině: Jaroslav Kolínek. Škoda, že si to až tak moc s tehdejším vedením neuvědomoval. Jinak by totiž tomuto hráči nenavrhoval nedůstojné půlroční kontrakty, navíc dávno po vypršení smlouvy, a více by si ho hýčkal.

Totéž platí i o novém vedení, protože hodit konec kariéry tohoto velkého hráče jen na Josefa Mazuru zavání alibismem. A ještě něco málo ke spojení Kolínek a srdcař. Byl to Kolínek, kdo vyměnil jakubčovickou jistotu za krajský přebor, byl to Kolínek, kdo stál v první linii před fanoušky po porážce v Jihlavě, byl to Kolínek, kdo se nebál zodpovědnosti po sestupu z druhé ligy.

Sečteno, podtrženo – vždy stál v první linii, když Opavě, jak se říká, hořela voda. Fanoušci to dobře vystihli choreem Nevážíte si legend. Holt čas zpátky vrátit nejde. Jaroslav Kolínek ukázal i mimo hřiště, že je velký bojovník. Byť těžko svůj konec skousával, dokázal se postavit na nohy a začlenit se výborně do nové role.

Trávníkový odborník z Háje ve Slezsku Vilém Kostka s oblibou říká: „Jsi velký hráč." Tohle přirovnání vystihuje osobu Jaroslava Kolínka – byl a velkým hráčem zůstane. A tenhle fakt možná některým lidem vadí…

Slezský FC Opava - 1.FC Slovácko B 4:0

Jak vnímá Jaroslava Kolínka jeho okolí?

Deník oslovil lidi, ke kterým má sobotínský rodák blízko, a sami poznáte, že odpovědi se téměř shodují. Zde jsou jejich krátké zpovědi.

.Karolína Skřontová,
přítelkyně Jaroslava Kolínka

Jarda je pro mě člověk se srdcem na pravém místě, je hodný a citlivý a tvrzení „v nouzi poznáš přítele" je na něj jako dělané. Sama jsem byla svědkem toho, že v noci na zavolání bez váhání a nezištně vstal a jel pomoct kamarádovi, a to nejednou. Myslí především na druhé a sám sebe má až na dalším místě.

Bylo mi známo, že se o něm v souvislosti s fotbalem vyjadřují jako o „srdcaři", což už teď chápu, protože jeho fotbalová duše patří SFC Opava a fanouškům. Přízeň fanoušků je pro něj motorem v jeho práci. Zodpovědně můžu říct, že kdyby všichni Opaváci byli takoví patrioti, jako je on, „Neopavák", vůči klubu a samotné Opavě, tak by se neměli vůbec za co stydět.

Přeji mu k jeho čtyřicátým narozeninám vše nejlepší, pevné zdraví, a aby dával v životě už jen samé vítězné penalty, které mu pomůžou k naplnění všech jeho cílů a snů.

.Lumír Sedláček,
spoluhráč a velký kamarád

Jaroslav Kolinek – hráč a trenér, se kterým mě pojí blízké a přátelské pouto. Člověk, který byl a je synonymem dřiny, práce a poctivosti v hráčské kariéře a zdobí ho i jako trenéra. Muž s přirozenou autoritou a respektem, legenda a ikona všech fanoušků SFC Opava.

Kamarád, který mi vždycky pomohl slovem i skutkem, u kterého stačí podání ruky či slovo ano a jsme dohodnuti. Kapitán, který by nepodrazil a který je i díky pár životním nástrahám silná osobnost. Jedinou vadou na kráse, a to říkám s úsměvem na tváři, je tak pulsující spodní ret, když je naštvaný, a to už se dlouho nestalo…

Tak happy birthday, a pořádnou oslavu, ať je nač vzpomínat, Koldo.

.Zdeněk Partyš ,
spoluhráč a velký kamarád

Když jsem přišel do opavské kabiny, zaujalo mě, jak je hodně potetovaný. Věděl jsem, že je to kapitán, a po několika dnech jsem také zjistil, že dobrý fotbalista a také velká osobnost. Ani nevím, jak to vzniklo, že jsem si s ním začal velice rozumět. Možná proto, že máme na fotbal stejné povahy, a to vítězné a bojovné.

Když tak teď nad tím přemýšlím, a budu nad tím přemýšlet, tak tohle je názorný a možná i učebnicový příklad, že když je dobrá parta, v našem případě kamarádství, tak to na hřišti vypadá moc jednoduše. Troufnu si říci, že jsme spolu hráli poslepu. Jarda byl vždycky velký hecíř a bojovník. Byl příkladem pro všechny a dokázal být i pěkně nepříjemný, když se mu něco nelíbilo. Kolikrát jsme se pohádali, ale za týden to bylo o. k.

Vím o něm takřka všechno, takže jsem se mu snažil ve všem vyhovět. Má rád, když mu někdo dokáže naslouchat. Mě hodně ovlivnil. Naučil mě dělat věci poctivě a vše na sto procent. Nezapomenu taky na jedno pěkně vydařené léto, detaily ale odkrývat nebudu. Jednou mi napsal SMS, a tu mám uloženou dodnes. Že prý jsem mu prodloužil kariéru, že mi za to děkuje.

Tak jsem rád, že jsem mu i já v něčem pomohl. Jarda se nezmění a je mu jedno, s kým mluví, zda je to uklízečka, nebo Maradona. Tak ho vidím já. Jsem rád, že jsem ho poznal a mohl po jeho boku hrát pár let.

P.S. Kámo, ještě nejsi vyčichlý jak pampeliška, tak vše nej a hlavu nahoru.

.Petr Žemlík,
trenér, který dal Jardovi Kolínkovi poprvé šanci v lize

Jardu znám dobře. V době, kdy jsme se poprvé poznali, měl dvě lásky, jednou z nich byl fotbal. Dokázal mu věnovat strašně moc. Pro mě jako pro trenéra byl Jarda člověk, na kterého jsem se mohl vždy spolehnout. Odváděl práci více než na sto procent. Pro mě byla radost s takovými lidmi pracovat. Mít v týmu pět šest takových Kolínků by bylo ideální. Fascinovala mě na něm jeho zanícenost pro fotbal. Byl vzorem pro mladé fotbalisty. Chtěl bych mu do další čtyřicítky popřát hodně energie, a aby ji vydával pro opavský fotbal, protože ten takovéto lidi potřebuje.

.Jan Pitřík,
skalní fanoušek Slezského FC

Když někde kolem zaslechnu pojem legenda a srdcař, okamžitě se mi v souvislosti s Opavou vybaví Jarda Kolínek, a myslím si, že tak je to u většiny fanoušků našeho klubu. Dnes se moc oddanost jednomu klubu nenosí, fotbalisté přestupují a vystřídají za svůj fotbalový život mnoho klubů a mnozí ani nevědí, kde vůbec kdy hráli.

O to je cennější, že se najdou i takoví, kterým není lhostejný klub jejich srdce a bojují za něj na hřišti a teď i mimo něj po skončení aktivní kariéry. Jarda to dokázal i v době, kdy bylo naší Opavě nejhůře a padla na úplné dno. Vrátil se a nabídl svou pomoc a za to jsme mu moc vděční. Je mi líto, že nevyšla šance zahrát si v dresu Opavy po jeho návratu první ligu, protože to byl jeho sen.

Snad se mu tohle splní v jeho nové trenérské roli. Jardo, přeji ti k Tvým čtyřicátým narozeninám hlavně zdraví a pohodu v osobním životě a sportovní úspěchy. Vážím si tě jako člověka, který jde vždy za svým cílem tou rovnou a férovou cestou.

.Vilém Axmann,
bývalý spoluhráč a později trenér

Jarda, výborný kluk, výborný hráč, výborný kamarád. Vždycky byl tahounem, úžasně pracovitý člověk, a to jak ve velkém, tak malém fotbale. Poznal jsem to u nás v Chlebičově byť se jedná o I.B třídu, do všeho šel naplno.

Chci mu popřát zdravíčko, štěstíčko, prostě jenom to nejlepší.