Svými góly výrazně pomohl Kaučuku k historickému postupu do první ligy. Druhým gólem režíroval velké vítězství nad pražskou Spartou. Přitom svou první profesionální smlouvu podepsal až v devětadvaceti letech.

V dobách své největší slávy byl v hledáčku trenéra Karola Dobiáše, kouče pražské Sparty. Odchovanec vítkovické kopané po odchodu z Opavy kopal první ligu, v Drnovicích a Karviné. Za sebou má také štace ve Zlíně a mateřských Vítkovicích.

Zajímavostí je také to, že dříve, než podepsal hráčskou profi smlouvu, živil se trenéřinou, ve vítkovickém dorostu měl dokonce pod sebou svého budoucího spoluhráče Lukáše Černína. Vavříny sbíral také jako futsalista, šest let oblékal reprezentační dres a doma má dokonce sošku určenou pro nejlepšího českého futsalistu roku.

Dnes pětačtyřicetiletý borec se stále fotbalem baví. V Mokrých Lazcích z pozice stopera diriguje tým hrající I. A třídu, jak sám říká, fotbal mu stále dělá radost. Ve dvou případech si už i zahrál proti svému synovi Robinovi, který se ale nepotatil, góly nestřílí a naopak jim jako brankář zabraňuje.

„Pokaždé jsem mu dal gól,“ říká hrdě otec Rozhon, který si po ukončení profesionální kariéry prošel i několika štacemi jako trenér u dospělé kategorie. Mimo jiné vedl Havířov, Dolní Benešov, Bohuslavice, Město Albrechtice a naposledy Lískovec.

„Trenéřina mi chybí, ale asi bych preferoval práci u mládeže,“ zamýšlí se Martin Rozhon, jehož oba synové se také dali na fotbal.

Slibně rozvíjející se kariéru zabrzdily zdravotní komplikace

Fotbalistou chtěl být Martin Rozhon odmalička. V šesti letech začal v mateřských Vítkovicích. „Fotbal pro mě znamenal moc, dával jsem mu veškerý svůj čas,“ říká Rozhon. Dařilo se mu, tehdy hrál ještě v záloze a pozvánky do různých výběrů kraje ho nemíjely. Jenomže jak už to tak bývá, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Při jednom sranda fotbálku na hřišti v Hrabové dostal sedmnáctiletý Martin míčem do zad. V té chvíli netušil, jak černý osud, co se týče hráčské kariéry, se mu lajnuje. „Měl jsem krev v moči a po důkladném lékařském vyšetření bylo zjištěno, že mi už odmalička nefunguje jedna ledvina. Lékaři mi fotbal, respektive kolektivní sport, rezolutně zakázali,“ vzpomíná na těžké chvíle Martin Rozhon.

Bez sportu ale úplně nezůstal. „Vedle fotbalu jsem dělal také tenis, a tak jsem se mu začal intenzivněji věnovat, hrál jsem za Vítkovice ligovou soutěž,“ doplňuje fotbalový kanonýr. „Zdraví bylo na prvním místě, nezbývalo mi nic jiného než se naučit bez fotbalu žít, jak se nakonec ukázalo, nešlo to,“ usmívá se odstupem času Martin Rozhon.

Futsalista roku a čtyři roky nároďáku

S postupem času začal Martin Rozhon koketovat s futsalem. Severní Morava byla baštou tohoto sportu. „Nejdříve jsem zkoušel sálovku s líným míčem, pak ale zvítězil futsal,“ pokračuje ve svých vzpomínkách jeden z nejlepších českých hráčů té doby.

Oblékal dres ostravského Bezruče, se kterým vyhrál poslední federální titul. Na palubovce patřil k nejlepším, střílel góly jako na běžícím pásu a brzy také obdržel pozvánku do reprezentace. „Futsal byl v té době v plenkách, hráli jsme zadarmo a ani vybavení nebylo na vysoké úrovni, pamatuji si, jak jsme vyfasovali dresy značky Patrick, které měly velké výstřihy,“ komentuje své futsalové období Rozhon.

V národním týmu zaznamenal v sedmadvaceti zápasech pětatřicet branek. „Byla to ale doba mé sportovní kariéry, na kterou strašně rád vzpomínám. Procestovali jsme kus světa, v kabině byla skvělá parta a docela se nám i dost dařilo, opomenout nemůžu například Karla Krakovčíka a Láďu Janoška,“ přehrává si v hlavě útočník, který to dotáhl až k titulu futsalisty roku.

Palubovkám zůstal Martin Rozhon věrný až do doby než podepsal první profi smlouvu ve velkém fotbalu. „Vylučovalo se hrát profi fotbal a futsal. Navíc časově by se to ani stíhat nedalo,“ vysvětluje jeden z průkopníků futsalu u nás.

V osobním životě začal Martin Rozhon pracovat v provozu jako mechanik automatizační techniky, ale jen krátce. „Pan Rataj mi ve Vítkovicích nabídl práci sekretáře mládeže a krom toho jsem také dělal trenéra na sportovní škole. „V jednadvaceti jsem si udělal trenérskou licenci áčka a postupně prošel jako trenér od přípravky až po dorost Vítkovic,“ poznamenal Rozhon.

„Dá se říci, že jsem prošel všemi stupni, samozřejmě, že nejdříve jako asistent,“ upřesňuje.

Návrat k fotbalu. Z Polanky přes Bruntál až do druhé ligy

Bylo jen otázkou času, kdy se z futsalisty stane opět fotbalista. „Co půl roku jsem chodil na lékařské kontroly, a jak čas plynul, lékaři mi fotbal povolili,“ konstatuje bývalý hráč Opavy. Začal kopat v Polance, kde strávil čtyři roky. „Za Polanku hráli kluci z futsalu, vlastně i díky jim jsem začal opět hrát fotbal,“ zmiňuje se současný stoper Mokrých Lazců. „To už jsem hrával v útoku,“ zdvihá prst.

Po úspěšném období v Polance následoval přechod do Vratimova a pak to přišlo. „Ozval se mi pan Netolička, který v té době chytal za třetiligový Bruntál. Nakonec jsme se domluvili, bylo to první angažmá, na kterém se daly vydělat nějaké peníze. Na to, že šlo o třetiligový klub, byly pro hráče vytvořeny solidní podmínky,“ prozrazuje Martin Rozhon, a to dojížděl do Bruntálu jen dvakrát týdně.

Následoval další postup v jeho kariéře v podobě stěhování do Třince. „Nějaký pan Martínek mi přes člověka z futsalu domluvil zkoušku v Třinci, který vedl trenér Barčák,“ popisuje svůj přechod do velkého fotbalu. „Absolvoval jsem přípravné období a bylo mi řečeno, že když ho pod trenérem Barčákem přežiju, pak už zvládnu všechno,“ prozrazuje s úsměvem fotbalista, který svým gólem pomohl Opavě porazit Spartu.

Svou druholigovou premiéru prožil v Blšanech. „Vím, že se trenér radil s kapitánem Gajgrem o tom, zda mě má postavit. Nakonec se tak stalo a já si poprvé zahrál ve druhé lize, bylo to po boku mého budoucího spoluhráče z Opavy Jirky Bartla,“ komentoval svou premiéru ve velkém fotbale gólový útočník, nicméně profesionální smlouvu podepsanou s klubem neměl.

Sestřelil Opavu, a ta ho nakonec koupila

V Třinci šly Rozhonovy výkony nahoru. „Zřejmě se to stalo u mě tradicí, ale já se vždy rozjížděl v novém působišti pomalu,“ přiznává Rozhon. Jeho velká chvíle v třineckém dresu přišla v derby s Opavou. Ta přijela k polským hranicím velmi sebevědomá, ale nakonec byla ráda za remízu 3:3. Martin Rozhon se v tomto duelu blýskl hattrickem.

„Možná jsem se opavskému trenérovi zalíbil, neboť chvíli nato jsem dostal od pana Pindora nabídku na přestup,“ komentuje svůj přechod do Městských sadů. „Navíc jsem neměl v Třinci podepsanou smlouvu, takže Opava mě měla vcelku zadarmo, byla to v devětadvaceti letech moje první profesionální smlouva v životě,“ dodává ještě něco málo ke svému transferu.

Vedle Kaučku ho oslovil také ostravský Baník. „Opava byla správnou volbou,“ zdůrazňuje Martin Rozhon.

Opava se netajila svými ambicemi. Týmu velel kouč Jaroslav Gürtler a v kabině byla celá řada zajímavých jmen. Bohužel vstup do soutěže Kaučuku nevyšel, střelecky se trápil i Rozhon. Nakonec vedení došla trpělivost a trenér Gürtler byl odvolán. Jeho místo zaujal osudový muž opavského fotbalu – Petr Žemlík.

„Rozjížděli jsme se pomalu, ale tým sílu měl. Šlo jen o to chytit se. Byl to i můj případ. Čekaly se ode mě góly, ale mi to na začátku podzimní části vůbec nešlo,“ konstatuje Rozhon. Nakonec se opavská mašina rozjela a vše vyvrcholilo povedenou jarní části, která vygradovala historickým postupem do první ligy. A opavský kanonýr měl na tom svůj podíl. Ve svém nejpovedenějším druholigovém zápase sejmul hattrickem LeRK Brno.

Fantastičtí fanoušci, gól proti Spartě a problémy s Petrem Žemlíkem

Opavu zachvátila už v postupových bojích fotbalová horečka, euforie ještě vzrostla se začátkem prvoligové sezony. „Diváci byli skvělí, dařilo se nám na hřišti, toto období jsme si užívali. Vždyť tři hodiny před zápasem už bylo na stadionu živo, ukažte mi, kdo se tímto může pochlubit. Opavští fanoušci nás svým způsobem donutili hrát, dostávali nás pod příjemný tlak,“ zdůrazňuje Rozhon.

„Osobně do Opavy stále rád jezdím, už i kvůli fanouškům, dokáží vytvořit dobrou atmosféru i při zápasech MSFL,“ pokračuje ve vyprávění fotbalový ostrostřelec. Během premiérového ročníku Kaučuku v první lize se dostal do křížku s trenérem Petrem Žemlíkem. „Nešlo o nic vyhroceného. Jen jsem si pustil v nesprávnou dobu pusu na špacír a k trenérovi se to nakonec doneslo. Prostě se mi nelíbilo, že jsem nehrál v základu proti Spartě,“ odkrývá Rozhon několik let starý problém.

„Nakonec jsem nebyl nominován na zápas s Jabloncem, ale na trenéra Žemlíka nemohu říci špatného slova, občas i nějaká ta roztržka k fotbalu patří,“ míní pětačtyřicetiletý fotbalista. „Problém číslo dvě přišel ve Zlíně, kde mě stáhl ze hry po patnácti minutách s komentářem, že nejevím zájem o hru, holt i trenér může mít někdy špatné dny,“ přidává ještě jednu vzpomínku na Žemlíka. Do památného duelu se Spartou šel jako střídající hráč, nicméně se zapsal mezi střelce.

„Dostal jsem dobrý balon od Lojzy Grussmanna a spadlo mi to tam. Stadion byl tehdy naplněný k prasknutí a my jsme těch 18 000 diváků nezklamali,“ podotýká pyšným hlasem.

Drnovice a karvinský omyl

Opavská mise Martina Rozhona trvala 2,5 roku. „Byl jsem v Opavě spokojený, jenomže se mi blížil konec smlouvy a od vedení klubu jsem necítil zájem jednat o jejím prodloužení. Ozvaly se ale Drnovice, které hledaly náhradu za Radka Druláka. Nabídli mi lepší smlouvu než v Opavě, navíc Drnovice v té době hrály špičku, v zádech se silným Chemapolem,“ hovoří o svém dalším fotbalovém přestupu.

Bohužel Drnovice změnily trenéra, přišel Jindřich Dejmal a ten si vysnil karvinského útočníka Vítězslava Tůmu. „Bylo mi jasné, že jdu na druhou kolej. Navíc mě Karviné nabídli jako kompenzaci za Víťu. Souhlasil jsem, ale jak se ukázalo, mé rozhodnutí bylo špatné,“ přiznává Rozhon.

„V Karviné se mi vůbec nedařilo, měl jsem zůstat v Drnovicích a o místo se porvat, nakonec jsem vzal zavděk hostováním ve Zlíně,“ říká útočník. Velký fotbal pak zakončil v mateřských Vítkovicích, to mu bylo osmatřicet.

Trenérská kariéra aneb osm měsíců bez výplaty

Za ukrajinských majitelů se vrátil Martin Rozhon do Opavy, tentokrát jako kouč dorostu. „Všichni dobře víme, co opavský fotbal v té době zažíval. Špatná ekonomická situace zasáhla i mládež. Osobně jsem byl osm měsíců bez výplaty,“ vzpomíná na krušné chvilky. „A to byl rozhodující moment, který mě vedl k tomu, abych spolupráci s Opavou ukončil,“ doplnil Rozhon.

Poté vedl dorost ve Vítkovicích a prošel dalšími trenérskými štacemi, teď je momentálně bez angažmá. „Trénování mi chybí, to nezastírám, ale nikde se nehrnu. Rád bych se vrátil opět k mládeži,“ netají se Rozhon.

A co práce v Opavě? „Situace se od mého posledního působení změnila. Opava nyní disponuje velmi slušným zázemím, má tréninkové plochy, umělou trávu, určitě bych se nebránil,“ uzavírá hovor na toto téma.

Zahrál si proti synovi, končit stále ještě nehodlá

„Budu hrát klidně až do padesáti, zatím držím pohromadě,“ klepe si na čelo současná opora Mokrých Lazců. „Samozřejmě, že už to není, co dříve. Mladí jsou rychlí, člověk musí řešit některé věci zkušenostmi,“ dává recept jak i po čtyřicítce hrát v I. A třídě.

Fotbalu se věnují i jeho dva synové, které má s manželkou Šárkou. Starší Robin chytá krajský přebor za Háj ve Slezsku, mladší David hraje za starší žáky v Hlučíně. „Jsem rád, že oba kluci dělají sport. Proti Robinovi jsem si dokonce zahrál, když byl na hostování v Radvanicích. Dal jsem mu v obou zápasech gól, takže mám doma klid,“ usmívá se fotbalista, který má na svém kontě přes stovku ligových startů.

Svou kariéru hodnotí pozitivně. „Nestěžuji si. Na to, že mi v sedmnácti zakázali fotbal, jsem toho dokázal ještě docela dost. Sestřičky i lékaři sledovali mou kariéru a dokonce mi i fandili, bylo to příjemné,“ hovoří Martin Rozhon.

„Jediné, co mě mrzí, je, že jsem si nevyzkoušel zahraniční angažmá, dvakrát jsem byl na zkoušce v Rakousku, ale nedopadlo to,“ končí povídání Martin Rozhon, jenž v současné době pracuje jako realitní makléř a obchodní zástupce společnosti Refotal.