Současný stoper Kobeřic mezi tyto hráče patří. Tento sympatický a hlavně skromný třiačtyřicátník naší redakci poskytl rozsáhlý rozhovor. S Pavlem Harazimem jsme hovořili o angažmá v Drnovicích, zájmu Mnichova 1860 a v luzích a hájích českého fotbalu poněkud kontroverzním Janu Gottvaldovi, který tehdy drnovický klub vlastnil a ikoně kobeřického fotbalu cestu do Německa znemožnil.

„Zpětně mě to hodně mrzí. Byla to životní šance," připustil Pavel Harazim. Naše povídání ovšem zdaleka nebylo jen o Drnovicích. Však posuďte sami.

Ve třiačtyřiceti letech stále hrajete I.A třídu za Kobeřice. Dá se to v tomto věku ještě vůbec vydržet?

Musím přiznat, že po zápasovém víkendu to někdy dost bolí. Hlavně v pondělí člověk cítí celé tělo. Loni musel jít brousit meniskus. Při zápase se Slavkovem jsem měl problémy s křížovým vazem v koleni. Bylo si třeba dát na čas pauzu. Lékaři mi nabízeli plastiku, já však odmítl.

Co vize do budoucna? Jak dlouho ještě chcete hrát?

Po posledním zápase podzimní části jsem si vzal nějaký čas na rozmyšlenou. Uvažoval jsem nad tím, zda pokračovat. Nakonec ovšem v Kobeřicích jaro určitě dohraju. Pak se uvidí. Chtěl bych uvolnit své místo v sestavě, aby dostali šanci mladí.

Považujete se za fotbalistu, který měl smůlu na častá zranění?

Kolena mě začala trápit až teď. Vždycky jsem dost trpěl na výrony kotníků.

A nejhorší zranění v kariéře?

Přihodilo se při angažmá v Drnovicích. Tenkrát chybělo pár dní do startu ligy a hráli jsme přípravák v Rakousku. Z jednoho ze soubojů jsem si odnesl otevřenou zlomeninu dvou kůstek v zápěstí levé ruky. Ze hry mě to vyřadilo na dva a půl měsíce.

V Kobeřicích momentálně nastupujete jako stoper. To ale není úplně typická pozice, na kterou jsme u vás byli v minulosti zvyklí, že?

Přišlo to s věkem. Na stoperu nemusím tolik běhat jako v záloze. Skvěle mohu uplatnit i své zkušenosti. Umím číst hru, takže dokážu dobře vyhodnotit některé situace.

Kolik postů jste za svou bohatou kariéru stihl prostřídat?

Nejprve jsem nastupoval na postu útočníka. Ve Vítkovicích mě ovšem trenér Karel Brückner stavěl do středu zálohy. Potom jsem se přesunul na kraj. Hrál jsem jako krajní záložník nebo bek.

Proč vás Karel Brückner stáhl do zálohy?

Jako útočníkovi mi to tam moc nepadalo. Našel pro mě jiný post. Přece jenom v záloze jsem byl daleko častěji v kontaktu s míčem. Vyhovuje mi více góly připravovat, než je dávat.

Dostaňme se ještě ke Kobeřicím. Po podzimu jste v I.A třídě čtvrtí. Vládne se současným umístěním spokojenost?

S vedoucím mužstva Jirkou Oberherrem jsme to hodnotili a shodli se na tom, že bodů mohlo být více. Byla dvě tři utkání, kdy se náš tým o body připravil vlastní nedisciplinovaností. Zmíním třeba duely s Píští nebo Rýmařovem. V obou případech jsme, myslím, nastříleli tři góly, ale i tak jsme nedokázali zvítězit. Hodně útočíme a někdy zapomínáme na zadní vrátka.

Naordinoval vám tento ofenzivní styl hry trenér Tomáš Kamrád?

Zcela nepochybně je to jeho zásluha. Říká, že raději máme hrát na to, abychom vyhráli 5:4 než třeba 1:0.

Tohle diváky musí bavit, o drama asi není nouze.

Je to pravda. Spousta z nich teď za námi jezdí i ven. Říkají, že s námi není nuda. Máme perspektivní mužstvo, jsou v něm mladí kluci.

…mezi nimiž dominuje postava kanonýra Reného Wirtha. Je to tak?

René je naše skutečná opora. Je na něm vidět, že má zkušenosti z vyšších soutěží.

Útočné pojetí fotbalu má ovšem i svá úskalí. Nepřipadáte si někdy jak v Nizozemsku, kde nebývá ojedinělým jevem, že najednou jdou všichni do útoku a stopeři jsou vzadu osamoceni?

Musím přiznat, že někdy to tak je. Přejdeme do ofenzivy, ztratíme balon a společně s předstoperem jsme v obraně sami, protože krajní beci se zapojili do útočení.

Byť jste považován za skutečnou ikonu kobeřického fotbalu, z Kobeřic nepocházíte, že?

Původem jsem ze Štěpánkovic, kde jsem hrál za žáky. Do Kobeřic jsem se přiženil. Když jsem s profesionálním fotbalem končil, Štěpánkovice mě neoslovily. Proto dneska hraju za Kobeřice.

V minulosti jste Kobeřice vedl z pozice hrajícího kouče. Neuvažoval jste o tom, že byste se k trenéřině vrátil třeba právě v Kobeřicích? Pokud by se samozřejmě naskytla příležitost.

Určitě už ne jako hrající trenér. Přece jenom spoluhráči vidí každou vaši chybu. Na lavičce máte daleko větší prostor se koncentrovat na samotnou hru. V budoucnu bych si chtěl vyzkoušet trénování žáků. To je velice zajímavá práce.

Na funkci trenéra ve vyšších soutěžích byste slyšel?

Rozhodně ne. Byl bych ochoten trénovat maximálně po krajský přebor, pak už bych na to neměl nervy. Šlo by to na úkor mého zaměstnání, s nímž jsem velice spokojený, a to by nebylo úplně ono.

Kde vlastně pracujete?

Dělám skladníka v Armatury Group.

Pomalu se přesuňme k vaší ligové kariéře, jež je, mimochodem, úctyhodná. Prošel jste Vítkovicemi, Drnovicemi, ostravským Baníkem nebo Slezským FC Opava. Nemrzí vás, že všechny tyto kluby měly či mají buď problémy existenčního rázu, anebo se potýkají se sestupovými starostmi ve svých soutěžích?

Dneska je všechno o penězích. Ve Vítkovicích doplatili na útlum hutnictví. Opava na to, že přešla pod Ukrajince. Kdyby se tenkrát udrželo to, co se zde vybudovalo pod Karlem Jarůškem, mohlo to být všechno jinak.

Na které angažmá vzpomínáte nejraději?

Asi na Drnovice. Pod majitelem klubu Janem Gottvaldem jsme se neměli špatně. Hráli jsme vysoko. Tenkrát jsem byl zařazen i do širšího výběru české reprezentace. Mezi asi padesát hráčů.

Dá se říct, že jste zažil zlatou éru drnovického fotbalu. Zahrál jste si po boku největších hvězd typu Radka Druláka a podobně. Jak to zpětně vnímáte?

Je mi líto, že Drnovice teď působí v I.B třídě. Jde o velký rozdíl. Tenkrát to nebylo jen o Radku Drulákovi, ale i Vladimíru Weissovi či třeba Ivu Stašovi.

Jste s nimi v kontaktu?

Moc ne. Vidím se hlavně s Honzou Baránkem. Sem tam se s některými potkám, popovídáme si, ale o nic zvláštního se nejedná.

Ve vaší kariéře jste se mohl mít ještě lépe. Během angažmá v Drnovicích o vaše služby projevoval eminentní zájem Mnichov 1860. Prozraďte, jak vlastně probíhaly námluvy s tímto německým klubem?

Na zápase se Spartou si mě všiml někdo z Mnichova 1860. Bylo to v roce 1994. Tehdejší manažer o mě velice stál. Byl se na mě dívat dvakrát v Drnovicích a jednou v Olomouci. Jednání tenkrát trvala čtrnáct dní. Má manželka byla těhotná. Řešilo se i to. Navrhli, že by klidně mohla porodit v Německu.

Proč to nevyšlo?

Všechno ztroskotalo na majiteli Janu Gottvaldovi. Přestup zatrhl a nikam mě nepustil. Nejprve jsem mu to nezazlíval. S odstupem času se však můj pohled na věc změnil. S přestupem do Německa se mi mohl změnit celý život. Byla to obrovská šance.

O Janu Gottvaldovi se tradují různé příběhy. Jaký to byl vlastně člověk?

Byl ohromně svérázný. Uvedu jeden příklad za všechny. V době, kdy Honza Baránek odcházel do Drnovic, upozornil na mě Jana Gottvalda. Tenkrát jsem měl přestoupit z Vítkovic do Baníku. Při cestě z Kobeřic do Ostravy, kdy jsem se jel domluvit na podmínkách, mě předjelo Gottvaldovo BMW. Podařilo se mu mě zastavit a chtěl, ať podepíšu smlouvu. Něco neskutečného.

Takže souhlasíte s tím, že to bylo velké zvíře v českém fotbale?

V té době určitě. Na druhou stranu to ale byl férový chlap.

Naskytla se potom ještě někdy šance odejít do zahraničí?

Nějaké námluvy proběhly s Austrií Vídeň, ale jednání se nepovedlo dotáhnout do úspěšného konce. Bylo to také ještě v Drnovicích. V průběhu roku 1995.

Pavel Harazim
Narozen: 30. 6. 1969
Rodinný stav: ženatý (manželka Pavla, dcery Veronika 22 let a Tereza 17 let)
Počet ligových startů: 279–281 (dostupné údaje se různí)

Působiště – mládežnické týmy: Štěpánkovice (žáci), Ostroj Opava a Vítkovice (dorost), seniorské týmy: Ostroj Opava (1987 až 1988), Vítkovice (1988 a také 1990–1993), Rudá hvězda Cheb (1988–1990), Drnovice (1993–1996), Baník Ostrava (1996–1999), Slezský FC Opava (1999–2004), Kravaře (2004–2006), Kobeřice (2006 až současnost)
Největší úspěchy: dvě 4. místa s Drnovicemi a Baníkem Ostrava v naší nejvyšší soutěži; Pavel Harazim si také nesmírně považuje, že se mu povedlo nastřádat okolo 280 startů v první lize

Petr Dušek