Rodák ze Strahovic byl součástí týmu, který opavský fotbal proslavil, výrazně se podílel na postupu Opavy do první ligy. Byl přímým aktérem velké fotbalové euforie.

Kovaný kanonýr ale neměl na růžích nikdy ustláno. Provázela ho častá zranění, která mu pořádně přibrzďovala jeho skvěle rozjíždějící kariéru. Málokdo asi ví, že se o něj v minulosti zajímala třeba i pražská Sparta.

Dnes je Radkovi čtyřicet, pracuje ve stavební firmě jako technik. Fotbalem se baví dál – trénuje Štěpánkovice v I. A třídě a dává dohromady tým staré gardy, která bude v létě opět bavit diváky svým uměním.

Do Opavy si Radka vybral Oldřich Jakubek

Radomír Prasek fotbalově vyrostl v rodných Strahovicích. „Na strahovický klub nikdy nemohu zapomenout. Dali mi hodně, hrával jsem tam za žáky i dorost,“ vzpomíná bývalý prvoligový útočník.

Do Městských sadů zamířil v 16 letech. „Vybrali si mě trenéři Jakubek s Moravcem,“ doplňuje Prasek. Jenomže už tehdy si s ním poprvé těžce pohrál osud. „Zlomil jsem si nohu,“ krčí rameny.

V Opavě hned poznali, že Radek to s míčem umí, netrvalo dlouho a brzy se zabydloval v kabině druholigového áčka. „V sedmnácti si mě a Honzu Baránka vytáhli do áčka. Zprvu jsme nastupovali jako mládežníci, střídající hráči a brzy jsme si vydobyli místo v základní sestavě,“ podotýká Prasek. Tehdy hrál tým ještě pod hlavičkou Ostroje Opava a divácké návštěvy na stadionu se pohybovaly okolo třech tisíc.

V následujících letech se začalo v Opavě mluvit o postupu. První velkou šanci měli Slezané, když došlo k reorganizaci soutěže. „Bohužel tehdy nám to nevyšlo,“ konstatoval Prasek. To už měl za sebou odkroucenou vojnu v Karlových Varech, i když původně narukoval do Dukly Praha.

„Dukla byla tehdy pojmem a do jejího týmu šli jen ti nejlepší. Docela mě překvapilo, že mě vybrali. Trénoval jsem ve společnosti takových hráčů, jakými byli třeba Radek Látal. Třeba konkrétně na něm bylo vidět, že je fotbalově někde úplně jinde než já,“ poznamenal autor historicky prvního gólu v nejvyšší soutěži.

Avšak v Dukle se strahovický rodák dlouho neohřál, jeho kroky směřovaly do Karlových Varů. „Zase mě přibrzdilo zranění. Na Vary ale vzpomínám rád. Jezdili nás sledovat pozorovatelé z ligových týmů. Třeba Sparta si tam vybrala Martina Frýdka a zájem sondovala i u mě. Bohužel, jak jinak, u mě přišlo zranění a zájem z Letné opadl,“ vzpomíná na vojenská léta Radomír Prasek.

Společně s ním sloužil vlasti i bývalý slovenský reprezentant Vladimír Kinder.

Návrat z vojny. Zájem byl z Vítkovic a Olomouce

Přišel návrat z vojny a odchovanec strahovického fotbalu řešil svou budoucnost.

„Měl jsem na výběr ze tří nabídek. Opava byla jasná, krom toho se o mě ještě zajímaly Olomouc a Vítkovice. Z Hané za mnou jezdil pan Kubíček, z Vítkovic pan Sommer. Trenér Brückner mi tehdy vzkázal, že když se neumím rychle rozhodnout, tak že mě nechce. Nevěděl o mých rodinných důvodech, a tak jsem podepsal lístky Vítkovicím,“ řekl bývalý opavský kanonýr a vzápětí dodal: „Přestup se nakonec nekonal, Opava byla proti.“

Nakonec toho, že zůstal ve slezské metropoli, nelitoval. „Opava zůstane navždy mou srdeční záležitostí,“ doplnil čtyřicetiletý borec.

Dva top zápasy: se Spartou a na Baníku

Na Opavu chodily slušné návštěvy už v dobách Ostroje, ale to, co se začalo dít v roce 1995, nemělo obdoby. Opavsko tehdy doslova zachvátila žluto–modrá horečka. „Fanoušci nám dávali sílu, byli prostě famózní, venku jsme měli doslova domácí prostředí, vše pak vygradovalo zápasem ve Frýdku-Místku, kde jsme oslavovali postup,“ vzpomíná Radomír Prasek.

Trenér Petr Žemlík dostal do sestavy hotové hráče. Přišli borci jako Alois Grussmann, Karel Orel, Jiří Bartl, Miroslav Mentel, Martin Rozhon nebo Miroslav Onufer. Z toho bylo zřejmé, že odchovancům pšenka příliš nepokvete.

„Já to negativně neviděl, bral jsem to jako přirozený vývoj. Je jasné, že pokud chcete úspěch, musíte pro to něco udělat, posily musely přijít. Hráči si sedli a v kabině se vytvořila vynikající parta,“ říká Radek Prasek. On o místo v sestavě nepřišel. „Škoda jen, že mě nepřestala pronásledovat zranění,“ posteskl si Prasek.

Rok 1996 byl pro opavský fotbal výjimečný. „Už v kabině nám naskakovala z té atmosféry husí kůže,“ vzpomíná s úsměvem jeden z klíčových útočníků Žemlíkova výběru. Premiéra v první lize byla v Opavě plná očekávání. Do Městských sadů přijely ambiciózní Drnovice, v čele s kanonýrem Radkem Drulákem. V tomto zápase sice Slezané neuspěli, prohráli 1:2, atmosféra byla famózní. Padl v něm také historicky první gól Opavy v nejvyšší soutěži.

„Po levé straně se dostal do běhu Martin Rozhon, perfektně odcentroval a já neměl problém míč umístit do branky,“ popisuje historicky první gól Opavy v lize jeho střelec Radomír Prasek a dodává: „I když jsme prohráli, diváci nám tleskali vestoje. To jsou okamžiky, na které nikdy nezapomenete.“

Radek vzpomíná ještě na dva velké příběhy z této fantastické sezony. „Zápas se Spartou byl pro mě jedním ze dvou vrcholů. Tehdy byl náš stadion doslova přeplněn, podle mě nám fandilo 18 000 diváků, a když se Ivo Farský trefil, jak se říká „od pokladen,“ myslel jsem si, že stadion spadne, navíc jsme Spartu porazili. Hrát před plným stadionem byl můj splněný sen,“ zasnila se jedna z velkých postav opavského fotbalu.

Podruhé byl dojat v derby s Baníkem. „Baník jsme porazili v tomto duelu dvakrát. Vždyť na Bazaly dorazilo skoro deset tisíc opavských fanoušků, byl jsem na ně moc pyšný. Dotlačili nás k vítězství, já se i trefil, prostě paráda,“ přehrává si v hlavě další velký okamžik své kariéry.

Po postupové sezoně mohl fotbalista se strahovickými kořeny do zahraničí, přesněji do Německa. „Jenomže opět bylo proti zranění,“ kroutí hlavou a rád vzpomíná ještě na sezonu pod Jiřím Bartlem, kdy se dostal do vynikající fazony a patřil k nejlepším opavským střelcům.

Premiérový gól věnoval otci

Velkým Radkovým fanouškem byl jeho otec. Zařizoval mu také angažmá v Německu. „Otec se v tomto přestupu dosti angažoval. Bohužel kluby v zahraničí druhá liga moc nezajímala. Bylo mi řečeno, že až postoupíme, k jednání se vrátíme,“ vzpomíná na toto období Prasek.

„Po čase jsem se od pana Sommera dozvěděl, že kontakty z německé strany byly. Avšak měl jsem problémy s vyhřézlou ploténkou a německá strana přestala mít zájem,“ uvádí s hořkým úsměvem Prasek.

Jeho otec nakonec svého syna v první lize hrát neviděl, osud byl proti. „Táta mi zemřel, je mi líto, že se toho fotbalového úspěchu nedožil. Ten premiérový, dnes už slavný gól jsem věnoval právě jemu,“ zdůraznil Prasek a neopomenul dodat: „Mé zápasy hodně prožívala i mamka.“

Zranění, zranění a zase zranění

Nebýt několika vážných zranění, mohla by být kariéra Radomíra Praska ještě daleko zářivější. „Je pravdou, že jsem si hodně vytrpěl. Nezastírám, že se mi v hlavě rodily myšlenky na to, že s fotbalem praštím,“ pokračuje ve vyprávění Radek Prasek. „Nejhorší na celé věci bylo, že zranění přišlo vždy, když jsem se dostával do formy, kdy se mi rýsovala nabídka na nějaký ten přestup. Mé zdravotní patálie začaly už ve čtrnácti, to jsem měl už namířeno do Opavy, bohužel jsem prodělal zlomeninu bérce a bylo zle,“ krčí rameny Radek Prasek.

„Třeba v postupové sezoně mě zradila záda, prostě každý rok něco,“ mávne rukou dnes čtyřicetiletá ikona fotbalové Opavy. „Přestal jsem sledovat i své statistiky, abych třeba něco nezakřikl,“ říká dnes již s úsměvem Radomír Prasek, který si vzpomíná na setkání s jedním opavským fanouškem.

„Když jsem se dával dohromady z jednoho svého zranění a běhal v parku, zastavil mě jeden starší pán. Ptá se mě, už začínáte? Říkám mu, mám chuť skončit a on na to: Radku, jednou to vzdáš a je to na celý život. Tato slova mě nakopla, vzal jsem je jako hnací motor. Na to, co bylo za mnou, jsem nemyslel, díval jsem se dopředu,“ vrací se k jednomu podstatnému zážitku opavský útočník.

Od své manželky slyšel několikrát, že má s fotbalem seknout, ale neudělal to. „Své ženy si vážím, myslela to se mnou dobře, ale já fotbal miloval,“ řekl Prasek.

Fotbalovou celebritou se nikdy necítil

Patřil ke generaci fotbalistů, kterým Opavsko leželo u nohou. Byl v sestavě božstva, které fanoušci uznávají dodnes, přesto nikdy nezpychl. „Já se nikdy celebritou necítil, držel jsem se nohama na zemi. Na druhou stranu musím říci, že zájem fanoušků mě těšil, ať už v Opavě nebo u nás ve Strahovicích. Jeden fanda má dokonce schovanou i vstupenku z našeho prvního ligového zápasu a někdy mi ji ještě ukazuje,“ usmívá se Prasek.

„Jsem kluk z vesnice, a byť jsem se fotbalem živil, domácím pracím jsem se nebránil,“ řekl ještě.

Angažmá mimo Opavu, první bylo v Kyjově

Po dalším vyléčeném zranění mu trenér Bedřich Keler naznačil, že v sestavě příliš šancí dostávat nebude. „Možná, že jsme si nějak i nepadli do oka. Já se tehdy nechal zlákat svými kamarády Vildou Axmannem a Alešem Rozsypalem do třetiligového Kyjova. Šlo o ambiciózní klub, tehdy tam ještě kopal Kamil Papuga a tým trénoval pan Fryš,“ začíná Radek povídat o své další životní epizodě.

„Já na toto období vzpomínám velmi rád, a to i přesto, že herně se nám moc nedařilo. Měl možnost se seznámit s novými lidmi a poznat kulturu jižní Moravy,“ pokračuje Prasek. „Měli jsme skvělou partu, a to včetně trenéra. V době, kdy ho chtěli pro špatné výsledky odvolat, jsme se za něj postavili,“ přidává ještě jednu ze vzpomínek na Jihomoravský kraj.

Angažmá v cizině – Rakousko

Po kyjovské epizodě a půlročním návratu do Opavy vyrazil Radomír Prasek na své první zahraniční angažmá. Zlákal ho třetiligový Amstetten. Ambiciózní klub, jehož dres v minulosti oblékali například Dušan Vrťo nebo Alois Grussmann. „Jednalo se o klub se skvělým zázemím i finančními podmínkami pro hráče, chtěli hrát o postup do druhé ligy a já jsem jim ho měl pomoci vystřílet,“ podotýká Prasek.

Svou rakouskou misi začal výborně. V prvním kole řídil dvěma góly vítězství 4:1 na hřišti Tullnu. Soutěž podle jeho slov měla svou kvalitu, hrálo v ní i několik rezervních mužstev ligových celků. „Paradoxně jsme odehráli dobrá střetnutí se silnějšími soupeři, proti těm slabším se nám už tolik nevedlo a po podzimu bylo jasné, že postup je pro nás hodně vzdálenou budoucností,“ hovoří dále o své první zahraniční zkušenosti.

Exopavského útočníka navíc postihlo další zranění. „Přestoupil jsem o soutěž níže, do SC Wieselburg,“ představuje na rakouské štaci svého druhého zaměstnavatele. Toto angažmá mu zůstane v paměti nadosmrti. Svými výkony zaujal, dařilo se mu a skvěle zapadl i do celého městečka. V klubu si ho hodně považovali, byl jedním z mála profesionálů, který dres SC Raika Trenkwalder oblékal, oblíbil si ho i prezident SC.

„Fajn lidi, byl jsem nadšený i z mimo fotbalového života, dokonce jsem se tam vracel i na dovolenou,“ usmívá se při vzpomínkách na toto angažmá. Góly střílel jako na běžícím pásu, svým spoluhráčům dovezl z Česka i sud piva s chlazením. „Chtěl jsem jim ukázat, jak se pije pivo u nás. Jednou se má bečka točila i pro fanoušky během utkání,“ přichází s jednou z řady rakouských historek.

Po návratu angažmá v Mokrých Lazcích a pak rovnou do Štěpánkovic

Po návratu z Rakouska kopal v Mokrých Lazcích, kde se znovu sešel se svými opavskými kamarády Alešem Rozsypalem a Vildou Axmannem. „Vykopali jsme každý rok postup. Z I. A třídy se nám podařilo dostat až do divize. Bohužel pak fotbal v Lazcích skončil. Musím říci, že to taky nebylo pro mě špatné období,“ zdůrazňuje Radomír Prasek.

Následně jeho kroky směřovaly do Štěpánkovic, kde působí dodnes jako trenér. „Ve Štěpánkovicích jsem i hrával, nedám na tuto vesnici dopustit, našel jsem tam i práci, a to bylo pro mě hlavním kritériem,“ vysvětluje Radek Prasek s odkazem na svého kamaráda, šéfa firmy Vlastimila Harazima.

„Začal jsem jako strojař, s postupem času jsem přešel ke stavařině. Musím přiznat, že jak mě bavil fotbal, tak mě baví i tato práce,“ usmívá se.

Nabízí se otázka, kdy se vrátí do svých rodných Strahovic. „Nebojte, ten čas přijde, vím, že tomu klubu něco dlužím, ale nemohu trénovat své kamarády. Počkám si na další generaci,“ uzavírá povídání jedna z velkých postav opavského fotbalu a také hrdý otec tří dcer: Lucie, Vendulky a Terezky.

Opavské hvězdy budou znovu bavit diváky
Je jasné, že fotbalová euforie, která tady na Opavsku byla v druhé polovině devadesátých let, se už hned tak nevrátí. Atmosféra jako hrom, z které šel mráz po zádech, byla vyhlášená po celé republice. Mladší ročníky, které toto nezažily, jsou odkázány na vyprávění přímých aktérů doby, kdy na Opavsku propukla fotbalová horečka.

A přece něco málo z toho nakonec prožít mohou. Fotbaloví mušketýři se vrací.

Radomír Prasek na popud svého kamaráda Vlastimila Harazima přišel s myšlenkou postavit tým z bývalých hráčů a opět něco ukázat ze svého umění divákům. „Říkal jsem si, stará sláva, zašlá polní tráva. Vlastimil mě ale vyvedl z omylu. Oslovil jsem pár kluků a ti na to slyšeli. Poprvé jsme se sešli loni ve Štěpánkovicích. Pozitivní ohlas mám i od fanoušků,“ řekl Radomír Prasek.

„V létě odehrajeme čtyři utkání, chtěli bychom se dostat i na hlavní stadion,“ prozradil iniciátor nápadu. „Tento rok bude pilotní, chceme spolupracovat s fanoušky, s opavským klubem a pokusit se vytvořit tradici,“ podotkl Prasek.

Stará garda se představí poprvé koncem června na charitativní akci Pomozte postiženým dětem, dále ji čeká zápas na slavnosti ve Strahovicích a Sudicích. Deník jako mediální partner tohoto týmu bude o každé akci podrobně informovat.