Byť s brankářským řemeslem začínal v Chlebičově, můžeme ho nazvat kovaným Opavákem! U fanoušků oblíbený Vilda svým způsobem také trpěl tím, že je místní. Stávalo se, že přednost dostávaly posily zvenčí, ať už Miroslav Mentel, tak po něm René Twardzik.

Jeden z jeho velkých okamžiků přišel v pohárovém zápase s Českými Budějovicemi, kdy v penaltovém rozstřelu vychytal Karla Poborského a rozhodující pokutový kop proměnil sám. Krom Opavy prošel celou řadou zajímavých štací, v jednu chvíli ho také do svých řad lákala olomoucká Sigma. Na „stará kolena“ se vrátil do Městských sadů.

Za Karla Jarůška působil v klubu jako třetí gólman, vedoucí mužstva, a krom toho také chytal ještě za Mokré Lazce. V létě se ale z velkého fotbalu vytratil. Vedení Slezského FC mu překvapivě neprodloužilo smlouvu.

„Byl jsem jako trenér u sestupu z druhé ligy,“ vysvětluje si konec ve svém milovaném klubu. Na druhou stranu za jeho působení u áčka ale tým na sestupových příčkách nebyl. Nyní se fotbalem baví jako trenér v I. B třídě. „Velký fotbal mi chybí, to nezastírám, třeba se jednou vrátím,“ říká u fanoušku populární Vilda.

Mamka rezolutně řekla: Na internát rozhodně ne!

Až do čtrnácti let chytal Vilém Axmann za Chlebičov, poté jeho kariéra dostala rychlý spád. „Chytal jsem okresní přebor za žáky, ve stejné soutěži působilo i opavské céčko, při vzájemném utkání se mě ptal trenér Berousek, zda bych neměl zájem jít do Opavy. Tehdy mi říkal pan trenér Herbert Bořucký: Vilušku, ty máš buňky na víc než na Chlebičov,“ vzpomíná na své opavské začátky dnes dvaačtyřicetiletý Axmann.

„Nakonec si mě Zdeněk Knopp vzal do B dorostu a já jako čtrnáctiletý hrával s o čtyři roky staršími kluky,“ pokračuje v povídání brankář s deseti prvoligovými starty na kontě. Nadějný brankář byl ale i v hledáčku konkurenčních Vítkovic. „Dva týdny po mém odchodu do Opavy u nás před domem zastavilo modré auto TJ Vítkovice a v něm pánové Zagora s Pindorem. Nabídli mi angažmá ve Vítkovicích. Mamka ale rezolutně řekla: na internát do Ostravy rozhodně ne,“ vybavuje si další vzpomínku Vilém Axmann.

V Opavě se mu vcelku dařilo, pomalu stoupal věkovými kategoriemi až k té dospělé. „Za trenéra Jakubka jsem pomalu začal koketovat s mužským fotbalem, respektive s rezervním týmem, který hrál I. A třídu,“ říká jedna z velkých postav opavského fotbalu. Premiéru za muže si odbyl na škváře Slovanu Ostrava, kde Ostroj prohrál 1:0.

Vojna a první profi smlouva

Během základní vojenské služby šel fotbal u Viléma Axmanna stranou a jeho brankářský vývoj stagnoval. Tři měsíce si prošel v Suchdolu nad Lužnicí s pohraniční stráží. „Byl jsem u psovodů,“ doplňuje. Pak jeho kroky směřovaly do Holešova. „Měl jsem vojnu jako každý jiný, žádné úlevy, fotbal byl až na druhém místě,“ vzpomíná na službu vlasti.

Ani holešovský tým nebyl žádným ternem, vždyť hrál o záchranu v krajském přeboru a nakonec i sestoupil. Následoval návrat do Opavy a ani zde to zprvu bůhví jak růžově nevypadalo. Mladý brankář chytal za béčko a pracoval v Ostroji.

„Tehdy rezervní tým neměl s áčkem moc společného. Hráli jsme v Malých Hošticích. Chodil jsem normálně na třísměnný provoz a pomalu koketoval s návratem do Chlebičova,“ popisuje Vilém Axmann další etapu svého fotbalového života. V tomto období ho ovlivnil kouč béčka Miroslav Rubý. „Řekl mi, že mám vydržet do konce sezony, za to mu moc děkuji, protože kdybych se vrátil do Chlebičova, velkého fotbalu bych se nikdy nedotkl,“ dobře si uvědomuje.

V letním přestupovém období si totiž mladého brankáře vytáhli pánové Žemlík a Kružberský do druholigového áčka. „Z prvního týmu tehdy tuším odcházel brankář Pelíšek a mě vzali jako dvojku k Jirkovi Lindovskému,“ říká odchovanec chlebičovské Viktorie. Rázem se mu změnil život. Třísměnný provoz byl minulostí, ale do práce fotbalisté chodit museli, to zase jo.

„Měli jsme svou dílnu v Jaktaři, ve které jsme pracovali čtyři hodiny denně, dělali jsme, co bylo potřeba,“ přibližuje tehdejší život profesionálního fotbalisty na druholigové úrovni Axmann. Brzy také podepsal svou první profesionální smlouvu. „Byla na 500 korun, tehdy totiž hlavním zdrojem příjmu byl plat v práci,“ podotkl brankář, který odchytal historicky první zápas Kaučku v první lize.

Začátky ve stínu Jirky Lindovského

Bylo jasné, že mladý gólman to bude mít na začátku těžké, přece jen Lindovský byl v té době v Opavě brankářským pojmem, přesto Vildova chvíle na sebe nenechala dlouho čekat. Celý podzim kryl zkušenému brankáři záda, na jaře ale slavil svou druholigovou premiéru. Ve Zlíně remizoval Ostroj 0:0, následně porazil Chomutov 2:0 a vyhrál v Neratovicích 0:1. Tři zápasy, tři nuly, tomu se říká raketový start.

O to více byl mladý gólman zaskočen z výroku kouče Petra Žemlíka. „Čekaly nás Drnovice, trenér mi říká: „Vildo, super začátek ve druhé lize, to musí vydržet, v Drnovicích půjde do branky Jirka Lindovský,“ přidává další ze svých vzpomínek otec tří synů.

Chytil penaltu Poborskému, pak sám rozhodl

Ještě před opavskou fotbalovou euforií sahala Opava po jednom velkém úspěchu. V Českém poháru došla až do nejlepší čtyřky. „Na čtvrtfinále s Českými Budějovicemi budu vzpomínat do konce života,“ usmívá se Axmann. A proč by také ne. Tohle utkání bylo jeho! Po devadesáti minutách svítil na ukazateli skóre stav 1:1 a rozhodnout musely penalty.

Ve čtvrté sérii si míč postavila vycházející hvězdička českého fotbalu Karel Poborský. „Kopl mi to po mé levé ruce a já mu ji chytil,“ říká s hrdým tónem v hlase. To ale nebylo vše. V šesté sérii se Vilém Axmann sám chopil míče a proměněnou penaltou poslal Opavu do semifinále. V něm Slezané narazili na Brno. Po vyrovnaném průběhu nakonec prohráli 0:1.

„Hrálo se v týdnu a na stadion přišla parádní návštěva, něco okolo šesti tisíc fanoušků,“ dodává Axmann.

Luxusní série a za rok postup do první ligy

V roce 1993 se začalo v Opavě pomalu hovořit o první lize. V Městských sadech se začalo budovat zajímavé mužstvo. „Naháněli jsme na čele Benešov s Jabloncem, bohužel marně,“ krčil rameny Axmann. Jemu se ale dařilo mezi tyčemi náramně. Přepsal rekord druhé fotbalové ligy, když 764 minut nedostal branku.

Přišla historická sezona 1994/95 – Vilém Axmann se po odchodu Lindovského stává gólmanem číslo jedna, záda mu kryje mladý Pavel Staník. Trenér Petr Žemlík se svou eskadrou budil respekt a během podzimu jasně naznačil, že se bude tvrdě rvát o postup. „Bohužel mi podzim nevyšel. Odchytal jsem všechny zápasy, ale otevřeně musím přiznat, že na některých gólech jsem nesl svůj podíl viny,“ přiznává současný trenér.

Vedení klubu nechtělo ponechat nic náhodě a v zimní přestávce přivedlo mezi tyče velkou posilu, zkušeného slovenského gólmana Miroslava Mentela, který se vracel z angažmá v Japonsku. Čekalo se, že slovenský reprezentant začne jaro jako jasná jednička, realita ale byla jiná. „Překvapilo mě, že trenér Žemlík ukázal na mou osobu. V brance jsem vydržel do šestého kola a z branky mě vyndal po porážce 2:1 v Teplicích, přitom v tomto zápase jsem žádnou chybu neudělal,“ pokračuje v povídání Axmann.

Pro zbytek jara se už mezi tyče nepostavil. „Nedělal jsem z toho tragédii. Fotbalovou euforii jsem si pořádně užíval, šel jsem do všeho naplno,“ podotýká úspěšný brankář, který se tak stal přímým účastníkem velké fotbalové horečky: „Šlo o něco nádherného, lidé vás zastavovali na městě, chtěli autogram. Popisovat se to nedá, to musíte prožít,“ konstatuje chlebičovský rodák a hned skromně dodává:

„Nebyl jsem žádnou fotbalovou celebritou, jako hráč jsem se svezl s úspěchem týmu.“

První liga, dobrý vztah s Mentelem a nabídka Slušovic

Den D se blížil, Opavu čekal první zápas v nejvyšší soutěži, navíc do Slezska měl namířeno jeden z předních celků, Drnovice, v čele s Radkem Drulákem. Trenér Petr Žemlík tradičně s nominací překvapil. Jako jednička byl na tento zápas nominovaný Vilém Axmann. „Zachytal jsem si ligu, tím se mi splnil klukovský sen, navíc před tak fantastickým publikem, jaké v Opavě bylo. Fanoušci k tomuto klubu patří, jsou jeho velkou součástí, dodneška si s nimi rád popovídám,“ vyznává se fotbalový brankář.

Za týden po své premiéře vychytal historicky první vítězství Opavy v lize, bylo to pod Malšovickými lízátky, Slezané tehdy vyhráli 1:0. V brance vydržel ještě čtyři kola. „Osudným se mi stal duel s Olomoucí, špatně jsem vyrazil míč a ten se od hlavy Radka Onderky odrazil do sítě,“ krčí rameny Axmann.

Do konce soutěžního ročníku se ještě v brance objevil jednou.

Co se týče vztahu se zkušeným Mentelem, tak ten hodnotí kovaný Opavák velice kladně: „Vzpomínám na něj rád, hodně jsme spolu rozebírali brankářské věci, pomohl i s otázkou psychologie.“ Dáme ještě jednu perličku z této sezony. Asi málokdo ví, že Vilém Axmann byl z Opavy na odchodu.

„Končila mi smlouva a s námi odchovanci ji vždy prodloužovali, jak se říká, za pět minut dvanáct. I to byl jeden z důvodů, proč jsem kývl na nabídku Slušovic. S tehdejším šéfem klubu panem Fuxou jsme byli domluveni na podmínkách, jenomže v tehdejší době se všechno rychle měnilo a slušovický fotbal byl nucen se stěhovat do Přerova, tím moje přestupové choutky skončily a já jsem zůstal v Opavě,“ vysvětluje Vilém Axmann.

René Twardzik a opavský konec

Po Mentelově odchodu vsadila Opava na Reného Twardzika a bylo jasné, že Vilém Axmann nebude mít na růžích ustláno. „Celou sezonu jsem proseděl jako dvojka. Na konci jsem zašel za panem Sommrem, že chci chytat, zda mě nepustí na hostování. Vyšel mi vstříc,“ začíná s komentářem svého dalšího období v kariéře.

„Šel jsem do Vítkovic, kde tehdy působil trenér Dejmal. Byl se mnou spokojený a nakonec jsme se domluvili na přestupu. Bohužel byl odvolán a nový kouč Pulpit neměl o mě zájem,“ povídá dál Axmann. Následující podzim odchytal pod trenérem Kolečkem v druholigovém Přerově. „V zimě se ozval Petr Žemlík, který v té době převzal Frýdek-Místek. Opava mě pustila na přestup a já podepsal smlouvu na rok a půl,“ vrací se k další štaci.

Ve Stovkách byl spokojený, jenomže idylka trvala jen půl roku. „Kvůli finančním problémům v létě velký fotbal ve Frýdku skončil. Trenér Žemlík mi dal číslo na jednoho manažera, který mi pomůže,“ přehrává si vzpomínky v hlavě dnes už bývalý gólman Opavy. Měl jsem na stole hned tři nabídky, a to z Poštorné, Prostějova a Kyjova.

„První dva kluby byly sice z druhé ligy, ale bez peněz, domluvil jsem se v Kyjově, kde mi hned klub dal byt,“ prozrazuje ve svých vzpomínkách Axmann. Půl roku nato přichází na scénu znovu osoba Petra Žemlíka, který se chopil trenérského kormidla v olomoucké Sigmě.

„Měli problémy s gólmany, odchytal jsem za ně dokonce přípravný zápas. Nakonec jsme se nedomluvili, já jim poděkoval a vrátil se do Kyjova. Na jih Moravy nedá Vilém Axmann dopustit. „Místní lidé, celkově okolí, mi hodně přirostlo k srdci, škoda jen, že fotbalově se nám nevedlo. Opomenout nemohu ani skvělého trenéra Fryše,“ zasní se nad kyjovskými vzpomínkami.

V prvním půlroce své kyjovské mise vychytal brankář s chlebičovskými kořeny jedenáct nul v patnácti zápasech

Velké zranění a návrat domů

Poslední velkou štací chlebičovského rodáka bylo angažmá v druholigové HFK Olomouc, kam si ho vybral Roman Pivarník. „Dokonce jsem si zachytal proti Opavě, gól mi dal Radek Onderka,“ vybavuje si Vilda přesně. „Jenomže v sedmém kole proti Zlínu jsem si utrhl křížový vaz a fotbal musel jít na dlouhou dobu stranou. I když jsem měl na Hané smlouvu na tři roky, domluvili jsme se na jejím rozvázání a já zamířil domů,“ konstatuje Axmann.

Jeho další kroky směřovaly do Mokrých Lazců, ještě předtím si ale odskočil na půl roku do Dolního Benešova, kterému pomohl zachránit třetí ligu. Sezona 2004/2005 byla pro něj specifická, vedle brankářských povinností v Mokrých Lazcích působil ještě jako vedoucí mužstva, trenér gólmanů a třetí brankář v Opavě.

„Rok s Karlem Jarůškem byl velkou lidskou školou. Je to člověk s velkým nadhledem a zkušenostmi. Sedět v jedné kanceláři s ním a Pepou Hronem bylo něco výborného,“ vzpomíná na velkého oblíbence i u opavských fanoušků. Populární Káca ale vydržel ve Slezsku jen rok. „ Stáli jsme u branky naproti hlavnímu vchodu a Karel Jarůšek mi říká: „Vildo, já tady musím skončit, pod to se nepodepíšu, vidím to špatně. Jeho slova se nakonec vyplnila,“ naráží Axmann na fakt, kdy se do klubu chystal vstoupit ukrajinský majitel.

Vilém Axmann v této sezoně slavil dva postupy, a to s Opavou do ligy a s Lazci do divize.

Matějček, Hapal, Berger a já

Z tria Jarůšek, Hron, Axmann zůstal v Opavě jen posledně jmenovaný. „Hledal se nový trenér. Padala celá řada jmen, na soustředění za námi dojel dokonce i Honza Berger, nakonec ale tým převzala dvojice Matějček – Hapal,“ začíná Axmann vyprávět o ukrajinském období.

Mezi pátým a šestým kolem tehdy vyrazila Opava na soustředění do Karlových Varů. „Požádal jsem pana Matějčka o uvolnění, protože Lazce měly ve středu vložený zápas. Ještě abych to upřesnil, na mém platu, byť jsem dělal v Opavě, se podílel pan Buba z Lazců. Jenomže trenér to špatně s vedením pochopil a já musel skončit úplně,“ přidává další ze vzpomínek fotbalový brankář.

„Přitom ze soustředění jezdili hráči na zápasy béčka, klidně jsem se mohl s nimi svézt,“ nechápe rozhodnutí tehdejšího vedení. Mokré Lazce jako nováček soutěže obsadily páté místo, bohužel z finančních důvodů byly nuceny skončit.

Návrat do Opavy a také konec

Vilém Axmann ale bez fotbalu nezůstal. Jaroslav Pindor mu nabídl trénovat v Opavě dorost. „Práce mě chytila, měl jsem také štěstí na šikovné kluky jako Ficka, Horku, Květona nebo Uvíru. V celostátní lize jsme skončili na výborném sedmém místě,“ říká ke svému nástupu do trenérské branže současný kouč chlebičovské Viktorie.

Tým pod jeho vedením se také zúčastnil prestižního turnaje v Itálii, kde ve finále porazil Juventus Turín. Následující rok už tak idylický nebyl. „Byl jsem posunut ke starší kategorii. Bohužel jsme hráli i s o dva roky mladšími kluky a nakonec sestoupili,“ říká Axmann.

V Městských sadech ale velký srdcař zůstal jako trenér brankářů, Radku Látalovi dokonce dělal asistenta. V létě mu ale nebyla prodloužena smlouva a on musel skončit. Nutno říci, že konec tohoto oblíbeného trenéra mnohé zaskočil. „Beru to tak, že jsem asi skončil, protože jsem část sezony byl u týmu, který nakonec sestoupil.

Na druhou stranu mi ale tento důvod v klubu nikdo do očí neřekl,“ zdůrazňuje bývalý parťák Radka Látala.

Do velkého fotbalu se chce rozhodně vrátit

Nyní Vilém Axmann trénuje Chlebičov a pracuje na obecním úřadu, netají se však tím, že by se rád někdy ještě do velkého fotbalu vrátil. „Na vojně mi trenér Bednář říkal, že mám vlastnost přizpůsobit se situaci, a měl asi pravdu. Nyní lítám po obci v montérkách, rozhodně mi to nevadí, ale rád bych se do velkého fotbalu jednou vrátil, hodně mi chybí,“ přiznává Axmann, který jinak svou fotbalovou kariéru hodnotí pozitivně.

„Nestěžuji si, mám fajn rodinu a za té mnohé vděčím, ať už rodičům, nebo manželce Marion,“ zdůrazňuje bývalý vynikající brankář. Synové Lukáš, Ondra a Vojta se zatím nepotatili. „Jsou ale velkými fanoušky. U nejmladšího Vojty je to zatím padesát na padesát, buď bude fotbalistou, nebo se u něj projeví muzikantské vlohy po dědovi,“ uzavírá povídání věčně pozitivně naladěný Vilém Axmann.