Významný podíl na triumfu nad souborem v čele s legendárním liberem Franzem Beckenbauerem měl obránce Arnošt Kvasnica. Při zranění Rostislava Vojáčka dostal nelehký úkol ubránit Gerda Müllera, hvězdného útočníka bavorského velkoklubu i německé reprezentace. „Dlouho to vypadalo, že se to povede. Za stavu 2:0 jsem se těšil, až se mu vysměju, že nedal gól. A pak se trefil,“ usmívá se Kvasnica v rozhovoru pro Deník.

Jen o rok později v Baníku skončil za zvláštních okolností, o nichž také vypráví. Stejně jako o tom, jak si udělal vysokou školu, o vojně, či práci. Teď si ale převážně užívá důchodu. „Zdraví slouží, rád říkám, že tabletky neberu. A to mi bude 72 let. A vzpomínky? Výborné, ale vytrácí se. Asi stárnu,“ říká Arnošt Kvasnica s humorem.

Daří se vám tedy dobře…

Myslím, že ano. I když uvidíme, jaké to tento rok bude, protože v listopadu bych měl jít do Třince na výměnu kolene. Záleží, jestli mi to koronavirus nepřeloží. Ale jinak to jde. Chodím na zahradu, rád rybařím, nebo sbírám houby. Nezahálím, což jsem nedělal, ani když jsem s fotbalem skončil.

Vzpomínáte někdy na to, co jste s fotbalem prožil?

Asi to není úplně populární, ale my jako hráči Baníku jsme se za totality měli úžasně. Ještě za trenéra Pospíchala jsme každý rok byli na Západě. Jezdilo se kvůli pohárům i přátelákům po celé Evropě, turnaje jsme měli i v Americe. A zatímco průměrný plat byl dva a půl tisíce korun měsíčně, my měli patnáct. Také jsme ale vyhrávali a byli na špici ligy. Proto vzpomínky jsou fantastické. Za nic bych je nevyměnil. Třeba Frankfurt.

Vyprávějte…

Měli jsme tam přátelák a po zápase mě natlačili do šatny, a přesvědčovali, abych zůstal. Nevěděl jsem, jestli bych se pak mohl vrátit. Měl jsem zde ženu, rodiče a příbuzné. Kamarády. Odmítl jsem. Okamžitě. Ale přesto vše nemuselo být takové, jaké bylo.

ARNOŠT KVASNICA
Bývalý obránce či záložník se narodil 8. července 1949 v Bohumíně. Během své kariéry nastoupil k 87 zápasům v československé lize, vstřelil v nich devět branek. Vše v dresu Baníku Ostrava, za který odehrál také sedm duelů v evropských pohárech. Největším úspěchem je mistrovský titul z roku 1976. Po konci v Baníku hrál druhou ligu v Bohumíně, později působil jako hrající trenér či trenér v nižších soutěžích. Je ženatý.

Co tím myslíte?

V Bratislavě a Olomouci byly výběrovky, odkud si vás braly ligové kluby a poté vám řekly, kam půjdete na vojnu. Baník mi oznámil, že mám jet do Olomouce. Jenže do toho jsem dostal povolávací rozkaz, že budu hraničář ve Vojenském oddílu Cheb. Tam ale ligový fotbal nebyl. Řekli mi, že mám být v klidu, narukovat a ono se to spraví. Jenže místo fotbalu tam byla ostrá střelba. Rovnou a natvrdo. A po dvou měsících jsem měl jít na stojku na hranice se Západem a hlídat je. Naštěstí pak přišli s tím, že B-tým Hraničářů Cheb by si rád zahrál přátelák se zbytkem vojáků. Ptali se mě, jestli hraju fotbal, a dost se divili, když jsem odpověděl, že dorosteneckou ligu za Baník Ostrava. (usmívá se)

Pomohlo vám to?

Po zápase jsem už byl v důstojnické jídelně a hrál druhou ligu za Dukla Hraničář Cheb. Až do konce vojny. Ještě v průběhu času jsem byl na jedné výběrovce do týmu, který jel do Itálie do Viareggia, to bylo za Masopusta, ale asi tam byli lepší hráči. Po vojně jsem se vrátil do Baníku, i když nerad. Vždyť stačilo, aby si to béčko Chebu nechtělo zahrát, a já bych dva roky místo fotbalu stál na hranicích. Možná mi to zachránilo kariéru.

I díky tomu jste se podílel na titulu v roce 1976, že?

Mám dojem, že jsme o něj bojovali se Slovanem Bratislava a Slavií. Vyhráli jsme 1:0 v Plzni, gól dával Rosťa Sionko. Po zápase jsme zjistili, že oba protivníci ztratili a my tak mohli slavit. Úžasná euforie. Cesta domů byla dlouhá a oslavná. (usmívá se) V Ostravě jsme to rozjeli naplno. I od města jsme dostali medaili za zásluhy o rozvoj Ostravska. Tu už ale nemám.

Co stálo za tím, že zrovna v tom roce jste vyhráli?

Sice nás už netrénoval, ale stoprocentně kouč Pospíchal. Ten postavil základ, který se pak projevil i po jeho odchodu. Po něm to vzal Rubáš, a hned jsme vyhráli, ale jeho titul to určitě nebyl.

Také jste ale porazili slavný Bayern Mnichov…

Myslím si, že výjimečnost toho zápasu potvrdí každý z kluků a lidí, kteří byli u toho. I pro mě to bylo zvláštní, protože já hrával záložníka nebo krajního beka, jenže Rosťa Vojáček se zranil, tak Rubáš dal na stopera mě, abych bránil Müllera.

To se povedlo, až na jeden moment…

Za stavu 2:0 jsem si říkal: „Ty mi gól nedáš.“ Spletl jsem se. Vybavuju si, že zatáhli na pravé straně míč, přišel centr a já šel do něj hlavou. Jenže Müllera, který se rozbíhal ve sprintu ze šestnáctky, jsem neviděl, vyskočil, a škrtnul to přímo do vinglu. Dodnes si to přehrávám, protože to byla moje chyba. Stačilo zareagovat o vteřinu dříve a asi by vše bylo jinak.

Jaké bylo ho bránit?

Oni na něj hráli vše. Měl nízké těžiště, silné nohy a výborný start. Udělal tři kroky doleva, dva doprava, dostal míč a už se těžko bránil. Šikovný. Jak říkám, za stavu 2:0 jsem doufal, že se mu vysměju, ale pak jsem mu dal vteřinu a využil ji. Až později jsem se dozvěděl, že v Německu byla ta trefa vyhlášena za Gól roku a dostal za to Zlatou kopačku. Ani šňůrky mi neposlal. (směje se)

Jak jste to bral?

Naštvalo mě to. Ale porazit Bayern Mnichov, to se žádnému českému nebo československému klubu snad nepovedlo. Vždyť to byla německá reprezentace, mistři světa. Byl to výjimečný zápas. My ale měli v šatně skvělou partu, skloubilo se mládí se zkušeností a táhli jsme jako tým. Tohle byl ale výjimečný zápas. Snad jeden ze dvou, kdy jsem zažil, že bylo úplně plno. Podruhé, když jsem hrál na Bazalech za reprezentaci do 23 let proti Brazílii. Cením si ho, je to nostalgie.

Záznam duelu s Bayernem je i na youtube.com (zde sestřih, zde celý záznam). Koukáte na něj občas?

Leda ve slabé chvilce, jinak ne.

Odvetu v Mnichově jste ale prohráli už 0:5 a vypadli…

O ten zápas byl velký zájem, protože Němci byli zvědaví na ten mančaft, který porazil jejich miláčky. Přece jen oni byli po prvním zápase hodně naštvaní. Jenže Rubáš nám před odvetou řekl: „Překvapíme celý svět a budeme tady hrát útočný fotbal.“ Dodnes si vzpomínám, když Rummenigge šel na mě z půlky hřiště sám. On měl stovku snad za deset vteřin, já za dvanáct. (usměje se) Hráli jsme otevřenou partii a podle toho to skončilo. Za pár let, v éře Hadamczika, tam hrál Baník znovu, a sice také prohrál, ale po mnohem lepším taktickém výkonu a ne takovým výsledkem.

Jen o rok později, v 28 letech, jste v Baníku skončil. Proč?

To bylo zvláštní. Trénoval nás právě Jiří Rubáš, což byl starší člověk, a tak trochu na hlavu. A hlavně to nebyl trenér. Prohráli jsme s Košicemi 0:5 a na tréninku běhali snad dvacet čtyřstovek. Žádný míč, jen běhání po trojicích. Byl v transu. Jen stál na lavičce a řval: „Jedem, jedem!“ Já řekl masérovi Karlu Pelechovi, že nevyběhnu. Vědělo to jen pár kluků a Rubáš si toho ani nevšiml, že běží jen dva. A v cíli jsem dělal, že jsem zadýchaný. Jenže mě někdo nabonzoval. A myslím, že vím kdo.

Co bylo pak?

Rubáš šel na výbor, že mu podrývám autoritu. Za to, že jsem iniciátor a jdu proti trenérovi, mě vyhodili, a potrestali i Vojáčka s Hudečkem. A ocitl jsem se na šachtě. Problém byl, že to nešlo jako teď se sebrat, a jít jinde. Baník mě držel. Rubáše ale vyhodili jen o pár týdnů později. To jsem byl rád. Přiznali, že ty problémy a špatné výsledky nebyly Kvasnicou.

Prý jste nebyl jeho oblíbencem a často po vás křičel…

To byl Pospíchal. Ten řval. „Kvasnica, mazej!“ To si pamatuju. Nakonec jsem přiběhl o něco dřív, než ostatní.

Tomáš Pospíchal byl velkou personou, jaký byl trenér?

Měli jsme přísný režim. Hráli jsme třeba v neděli, ale od pátku jsme měli soustředění. Domů jsem se dostal až v pondělí po ranním tréninku. Neuhl ani o píď, věděl, co chce, a podle toho to na hřišti i v tabulce vypadalo. Pod ním jsme byli na špici. Měl respekt, ale držel si odstup. Třeba jsme ho potkali v centru Ostravy a on nás ani nepozdravil. Byl tvrdý, ale my to brali tak, jak to je. Navíc byly i výsledky. Hráli jsme nahoře, peníze byly, takže nikdo nic nenamítal. Mám na něj i vzpomínku.

Povídejte…

Po zranění mě jednou v pátek poslal k doktoru Stříbrnému, aby mi sundal zinkoklih s tím, že v neděli budu hrát. Ten vzal nůžky a začal stříhat. Najednou já ustrnul, začal se potit a on se mě ptá: „Co je?“ Normálně mi zajel centimetr do nohy a střihl mi ji. Krve ze mě teklo jak z vola a už jsem jel na operační sál. Sestra mi to tam chtěla umrtvit, jenže do toho doktor, že v žádném případě, je nutné to co nejrychleji šít. „Jak vydržel to stříhání, šití bude pro něj sranda,“ řekl Stříbrný. Pak jsem se vrátil kulhavý na Bazaly a potkal Pospíchala, který se hned ptal, co se stalo. No… Shrnul bych to tak, že nebyl nadšený. Ale brzy jsem už hrál. Nebyla to však jediná patálie, kterou jsem s doktory měl.

Opravdu?

V té době se tak s námi zacházelo. Rozbil jsem si hlavu, šel na šití a žádné umrtvení. „To vydrží, je to fotbalista,“ slýchával jsem. Nebo jsem si v jednadvaceti pochroumal šlachu, na rentgenu ale nebyla vidět, překrývaly ji kosti, které spojovala. Z toho usoudili, že mám leukémii kostní dřeně. Jenže po týdnu se to spravilo, dostalo do normálu. Sedm dní jsem žil v tom, že mám rakovinu.

Nemrzí vás, že jste nezažil éru Evžena Hadamczika?

Já byl rád, že vyhodili Rubáše. (směje se) S Hadamczikem jsem mluvil až skoro o rok později, to jsem byl už v Bohumíně. Proti Baníku jsme hráli přátelák. Říkal, že kdybych vydržel a do Bohumína nešel, tak by mě vzal zpátky. Potíž byla v tom, že já mezitím skoro rok fotbal nehrál.

Vystudoval jste i vysokou školu. Co vás k tomu vedlo?

Hráči Baníku byli vedeni na šachtách, tak mě napadlo jít na důlní průmyslovku. Pamatuju si, že jsme byli na turnaji v Americe, a hned druhý den po návratu jsem měl maturitu. Ale zvládl jsem to. Víte, my byli takzvanými kusovkami. Neměli jsme smlouvu, patřili jsme oddílu, bylo to jinak než dnes. A když jsem se po letech ocitl na šachtě, byl jsem evidovaný na ekonomickém úseku. Navrhli mi, abych si udělal školu. Přemluvil mě kamarád, já to z hecu vzal, navíc jsem si řekl, že se bude hodit. Nakonec mám dvě maturity a jsem inženýr ekonomie.

Proč zrovna ekonomie?

To bylo spontánní. Rodiče byli dělníci, takže to nemělo žádný hlubší význam. Škola se mi pak hodila, protože když jsem skončil s fotbalem, dělal jsem jako časoměřič na Jeremenku, kde byl i Rosťa Sionko. A během tří let jsem se přes normovače stal ekonomem závodu, zástupcem ředitele. To se pak revolucí v roce 1989 změnilo a já přešel do IMGE, firmy zabývající se důsledky důlního dobývání. Tam jsem náměstkoval.

Posléze jste se pokoušel podnikat, je to tak?

Ano. V severních Čechách na Cínovci jsem měl v pronájmu hospodu. Vyhrál jsem konkurz na Hotel Pomezí a k tomu tam bylo velké centrální parkoviště kamionů, kde byly dvě boudy a já tam prodával klobásky. Měl jsem to krásně rozhozené. Jenže místním se asi nelíbilo, že se tam roztahuje nějaký Moravák. A začalo to. Třeba přišel finančák a kontroloval, co šlo. Padly nějaké pokuty, tak jsem vrátil živnostenské listy a vykašlal se na to. Pak jsem poznal chlapíka, který mi říká: „Arnošte, já jedu pracovně na loď po Rýnu. Pokud si uděláš lodníka první třídy, pojeď se mnou.“

Šel jste do toho?

Jasně. Ponořil jsem se do knížek, pak v Praze udělal zkoušky a jel do Německa. Přitom loď jsem neviděl, německy neuměl, ale papíry jsem měl. Vše jsem se rychle naučil. Měsíc jsem byl pryč, měsíc doma. Po třech letech jsem se dostal na lodního mistra. Ale bylo to náročné. Po čase jsem se rozhodl v Bohumíně zůstat, vracet se mi nechtělo. A patnáct let jsem byl taxikář. Holt mám za sebou bohatý život, a to nejen ten fotbalový.

Čím byste vlastně byl, kdyby ne fotbalista?

Nevím, možná hokejista, protože ten jsem také hrál. Táta však chtěl, abych hrál fotbal. A obojí nešlo skloubit. Ale nelituju.

Co vám kariéru připomíná?

Fotky. Občas i něco k tomu. Dokonce mi v jedné bohumínské hospodě udělali kamarádi k sedmdesátce takovou vzpomínkovou tabuli. Dřív tam býval i dres, fotky a tak, ale postupně se to rozebralo. A co tam zbylo, je na šroubcích. Asi ještě nenašli šroubovák, aby to dali pryč. (směje se) Já myslím, že i v Ostravě jsou hospody, kde na tu naší éru, nebo Hadamczikovu, lidé rádi vzpomínají. Navíc je fajn, že Baník občas nějakou akci pro bývalé hráče udělá. Jen mě mrzí, že skončily Bazaly. Sice je tam mládež, ale áčko a liga už ne. Ale nedá se nic dělat. Třeba se to vrátí.