Pokud milujete anglický fotbal a už jste měli tu možnost se naživo zúčastnit zápasů Premier League, vězte, že jedna návštěva Anglie nestačí. Mluvím z vlastní zkušenosti. Před téměř třemi lety jsem zavítal do Londýna. Nyní jsem si s dvěma dalšími přáteli nenechal ujít možnost zarezervovat si tři sedačky v Divadle snů a na jednom z nejproslulejších fotbalových svatostánků sledovat březnový zápas mezi Manchesterem United a Norwichem.

Pravda, záležitost to rozhodně nebyla levná. Hodně jsme se cukali, když jsme na klubový účet s takřka dvouměsíčním předstihem každý posílali 2300 korun. Kdybychom ovšem dopředu věděli, že utkání skončí výsledkem 4:0 a uvidíme čtyři branky z kategorie prvotřídních, asi bychom zaplatili i dvojnásobek. Poslední gól Wayna Rooneyho a pětasedmdesát tisíc lidí vestoje se pro nás nejspíš stane jedním z největších fotbalových zážitků našich životů.

Husí kůže kilometr před stadionem

Ona březnová sobota ani nemohla začít lépe. Vymetená obloha a snad dvanáct stupňů slibovalo úplně ty nejlepší podmínky pro fotbal. Vyrazili jsme tramvají z Altrinchamu a za dvacet minut jsme už vystupovali na zastávce Old Trafford. Vzhledem k tomu, že jsme na místě byli s více než dvouhodinovým předstihem, mysleli jsme si, že před stadionem tolik lidí nebude.

Šeredně jsme se však zmýlili a dost podcenili kouzlo Divadla snů. Od zastávky se táhl zástup fanoušků, jenž před místní radnicí ještě zmohutněl. Husí kůže nám naběhla už zde, v místě, odkud na Old Trafford chyběl dobrý kilometr. U mých dvou kamarádů, Honzy s Ondrou, vše navíc umocňoval fakt, že oba jsou zapřísáhlými a hlavně dlouholetými fanoušky United. Jeden z vrcholů odpoledne se měl dostavit asi za čtvrthodinku.

Legendární The Bishop Blaize

Minuli jsme malý kriketový stadion a blížili se k mohutné konstrukci Old Traffordu, která je jasnou dominantou této jihozápadní části Manchesteru. Slovíčku malý rozumějte tak, že se sem vešlo „pouze" dvacet tisíc diváků, což je na místní poměry nic moc. Potom jsme došli k asi nejvyhlášenější hospodě United – The Bishop Blaize.

Snad stometrový zástup lidí čekal, až se na ně dostane řada. Ti, co už seděli uvnitř nebo na terase, jednohlasně zpívali chorály. Přiznám se, že se nám odsud ani nechtělo odcházet. O podniku The Bishop Blaize můžete slyšet různé povídačky, ale jeho pravý rozměr a tradici pochopíte, až když stojíte přímo před ním. V okolí Old Traffordu toho bylo k vidění a také kupování opravdu hodně. Vedle sebe se tísnily obchůdky s neoficiálními produkty Manchesteru United.

Na každém rohu vás zastavovali prodejci šál. Hotový blázinec. Za tribunou East Stand jsme se také zvěčnili u tzv. Svaté trojice Old Traffordu, která se skládá z tří klubových legend – Bobbyho Charltona, Denise Lawa a George Besta.

V Globusu před Vánocemi je větší klid

Podmínkou bylo navštívit i oficiální fanshop. Jestliže venku panoval blázinec, tak tady panovalo čiré šílenství. Napočítal jsem, že naplno jelo dobrých padesát pokladen. I v Globusu před Vánoci je to větší pohoda. Následně jsme už zamířili na tribunu Sira Alexe Fergusona, protáhli se skutečně úzkým vstupem, absolvovali letmou bezpečnostní kontrolu a vydali se po schodech nahoru. Vylézt dobrých deset pater nahoru dalo docela zabrat.

Do výkopu chybělo něco málo přes hodinu. Trošku nás mrzelo, že ve výhledu na protější tribunu nám vadila zkosená střecha. Trávník jsme však měli doslova jako na dlani. Až nahoře člověku došlo, jakou cenu má značka Manchester United a jaká čest to musí být pro hráče nastupovat za tento klub. Navíc na stadionu, kde se zlatým písmem psaly dějiny světového fotbalu.

Na každém místě Old Traffordu se klade důraz na historii a tradici. Odkazuje se na velká jména, jakými jsou třeba legendární kouč Matt Busby a další. Právě to dělá z fanoušků United a vlastně celého klubu jednu velkou rodinu, která se neustále rozšiřuje. Základy jsou přitom čisté a tvrdě vydobyté. Manchester United rozhodně není klubem, který by se mezi nejlepší zařadil prakticky přes noc.

Prvotřídní gól Wayna Rooneyho

Old Trafford se do téměř posledního místečka zaplnil až asi v patnácté minutě. Diváci nebyli dostatečně rozproudění a chvílemi dokonce bylo možné zaslechnout komunikaci přímo na hřišti. Nepřispíval tomu totiž ani samotný obraz hry. Norwich jsem v této sezoně viděl při hře venku několikrát. Musím říct, že na mě neudělal špatný dojem. Vždycky vycházel z dobře zajištěné defenzivy a sázel na nebezpečné brejky. Tentokrát ovšem vsadil na tzv. systém Prešovského betonu a bránil ve všech lidech. Směrem dopředu nepředvedl zhola nic.

Doufali jsme v to, že Sir Alex k tisícímu utkání za United postaví Ryana Giggse, ale nakonec ho pro nás bohužel šetřil do odvety osmifinále Ligy mistrů s Realem Madrid. Během zápasu jsme se přesvědčili o tom, že útočníka Robina van Persieho si publikum po příchodu z Arsenalu vyloženě zamilovalo a vyvolávalo jeho jméno.

Diváky z letargie probudil až první gól Šindžiho Kagawy. Zkraje druhé půle zavládla na Old Traffordu celkem nuda. Norwich se trochu zmátořil, ale dvakrát krásný fotbal se rozhodně nehrál. Potom ale Rudým ďáblům vyšly dvě nádherné kombinace, Kagawa zkompletoval hattrick a Divadlo snů se dostalo do euforie. Všechno ale předčil Wayne Rooney. V devadesáté minutě se dostal k balonu, před clonícím obráncem si píchl míč do strany a z dobrých pětadvaceti metrů vypálil. Míč zapadl pod víko a hlediště dalo jednohlasným pokřikem: Rooney, Rooney! jasně najevo, jak se mu branka líbila.

Veselý děda v mercedesu

Jakmile jsme se dostali ven z Fergusonovy tribuny, dali jsme se směrem k tribuně West Stand. Zde už úřadovali pořadatelé, kteří stavěli zátarasy. Asi čtyřsethlavý dav fanoušků čekal, až hráči opustí stadion. Největší rozruch udělal příjezd nízkého sporťáku značky Mercedes. Všichni si mysleli, že ven vyleze některá z místních fotbalových veličin, ale místo toho dveře otevřel vysmátý děda v pořadatelské uniformě. Kdo ví, komu vůz přivezl.

Asi po půlhodině kromě všech hráčů Norwiche z Divadla snů vyšli Nani a po něm i Rafael. Zklamal hlavně prvně jmenovaný, jehož jméno sice vyvolával celý zástup lidí, jemu to však nestálo ani za to, aby fanouškům zamával. Trošku arogantní přístup.

Do tramvaje nás museli vmáčknout

Před příjezdem na Old Trafford jsme uvažovali, že bychom se po zápase mohli vydat na stadion Manchesteru City. Vzhledem k obrovským vzdálenostem tato varianta však absolutně nepřipadala v úvahu. Místo toho jsme měli co dělat, abychom se dostali do tramvaje do Altrinchamu. Před zastávkou byla snad dvousetmetrová fronta. Všichni naštestí mířili do města, kdežto my jeli opačným směrem. I tak nás ovšem museli policisté do vozu doslova vmáčknout.

Dostat pětasedmdesát tisíc lidí ze stadionu opravdu není žádná legrace. V totálně narvané tramvaji jsme se mačkali až do Altrinchamu. Když na nás v přestupní stanici někteří cestující viděli šály, okamžitě se šli zeptat na výsledek. Asi desetiletý kluk černé pleti nejspíš fandil City nebo Liverpoolu, protože po vyřčení konečného stavu ze sebe vyloudil jedno nepublikovatelné anglické slovíčko.

Tímto gestem pro nás nezapomenutelné fotbalové odpoledne de facto skončilo. Jenom jsme se utvrdili v tom, že fotbal v Anglii je něco jako náboženství. Kdo ho nevnímá, jako by nežil.

Per a Evan: Manchester je jenom jeden

.

Zleva Redaktor Opavského a hlučínského Deníku a Regionu Petr Dušek, Jan Prášil a norští fanoušci United Evan a Per před věhlasnou hospodou The Bishop Blaize.

Věhlasná hospoda The Bishop Blaize nedaleko Old Traffordu byla po vítězství United nad Norwichem narvaná k prasknutí. Přímo před ní se nám podařilo odchytit skupinu několika norských fanoušků Rudých ďáblů. Někteří z nich byli trošku opilí, ale nakonec se s námi dali do řeči Per a jeho kamarád Evan. „Na United jezdíme pravidelně. Byl to snad náš desátý zápas na Old Traffordu," konstatoval Per.

Se dvěma pohodovými chlapíky jsme se bavili o tom, jak vnímají rivalitu se City anebo zda je vůbec možné sehnat lístky na odvetu osmifi nále Ligy mistrů s Realem Madrid.

Co říkáte na to, že před několika lety vyrostl jeden z největších konkurentů United na druhé straně Manchesteru?
Evan: City teďka mají hromadu peněz a mohli nakoupit spoustu dobrých hráčů. Pro nás však vždycky bude existovat pouze jeden Manchester.

Dá se říct, že nesnášíte City?
Per: To určitě ne. Spíš nás tento klub absolutně nezajímá. Mají sice hodně peněz, ale nemají žádnou historii.

Takže největším rivalem United i nadále zůstává Liverpool?
Per: O tom není žádných pochyb. Největší derby a rivalita bude vždycky jenom s jedním týmem. A tím bude Liverpool.

Považujete The Bishop Blaize za nejslavnější hospodu United?
Evan: Asi to tak opravdu bude. Vždycky tam panuje skutečně neuvěřitelná atmosféra. Před a po utkání se tam dostanete pouze za předpokladu, že máte lístek na zápas.

Půjdete se v úterý večer podívat na zápas roku s Realem Madrid?
Evan: Na toto utkání nepůjdeme. Slyšeli jsme totiž, že cena lístků by se měla vyšplhat až na 1000 liber, což není málo.

Pozn. red.: Rozhovor byl pořízen v sobotu 2. března.

GLOSA: Úžasný nefotbalový večer v Macclesfieldu

Uvažoval jsem, jaká asi je pravděpodobnost toho, jestliže se po dvou a půl letech podíváte do Anglie na fotbal a při naprosto standardním počasí je jeden ze dvou zápasů, na něž chcete jít, odložen. Ano, přesně takovou smůlu měla naše skupina, když se vydala na duel čtvrté nejvyšší soutěže mezi Macclesfieldem a Grimsby.

Hrálo se v pátek, a to až od osmi večer, takže jsme měli dostatečné množství času na přesun do několik desítek kilometrů vzdáleného Macclesfieldu. Jízda vlakem s jedním přestupem se během dvou hodin dala zvládnout. Z macclesfieldského nádraží jsme na stadion šlapali ještě dobrých pětačtyřicet minut. Před tribunou jsme stáli asi s hodinovým předstihem. Omylem jsme si koupili lístky do sektoru hostů, ale bylo nám to vlastně jedno. Nefandili jsme ani jednomu týmu, Grimsby navíc tehdy hrálo o čelo tabulky, takže pal to čert.

Byli jsme zvědaví hlavně na úroveň nižší soutěže. Když jsme se zrovna sžívali s našimi novými kamarády z asi 200 kilometrů vzdáleného města, začalo nám být cosi divné. Pořadatelé ani pět minut před zápasem nikoho nepouštěli na stadion. Později nám byl objasněn i důvod. Autobus hostí zůstal trčet na dálnici v koloně aut, která čekala na to, až se odklidí následky dopravní nehody. Zanedlouho se rozhodlo, že utkání bude odloženo.

Samotný Macclesfield na nás neudělal kdovíjaký dojem, tak jsme se rozhodli, že z tohoto podivného města co nejrychleji vypadneme. Předtím jsme si chtěli vzít zpátky peníze za vstupné. Jenže ouha. Vstupenky si prý můžeme schovat na náhradní termín zápasu. Vzhledem k tomu, že letadlo zpátky do České republiky nám odlétalo za pět dní, začali jsme se trochu bouřit. Stejně na tom byli i další fanoušci Grimsby. Někteří srdcaři nic neřešili, prostě se sbalili a odjeli domů. Přijedou, až se bude hrát.

Pořád tu byl ovšem početný zástup těch, kteří trvali na svém: peníze zpět, a to hned! Tiskový mluvčí Macclesfieldu před nás asi dvakrát předstoupil se dvěma různými náhradními variantami. Pokaždé byl ovšem vykázán, ať se vrátí i s penězi za lístky. Po půlhodině naštestí povolil. Dostali jsme zpět asi třicet liber. Celí promrzlí jsme podruhé absolvovali tu příšernou cestu na nádraží a několik desítek minut čekali ve stanici na vlak.

Celkově jsme kvůli odloženému zápasu ztratili snad osm hodin. Do Macclesfieldu už nás nikdo nikdy nedostane. Večer jsme si dělali nejapnou legraci z toho, že nám snad neodloží i utkání United s Norwichem. Možnost tu skutečně byla. Vždyť pravděpodobnost hrála proti nám.

Petr Dušek