Štenckovi je sice jen 27 let, díky fotbalu už ale prochodil kus světa. V jednadvaceti se z Opavy přesunul na Kypr, kde začínal v klubu Akritas Chlorakas ve třetí kyperské lize, svými výkony ale zaujal natolik, že si jej vyhlédli v druholigovém celku Nikos & Sokrati. Jeho jižanská mise trvala dva roky, poté chytal v Německu, v Kobeřicích a naposledy na Novém Zélandu.

Teď se vrací na české pažity. „Jsem rád, že se mi pan Mura ozval a dal mi šanci,“ říká v rozhovoru.

Matěji, jak se fotbalista ocitne na Kypru?

Když jsem končil v Opavě, tak jsem šel na zkoušku do třetí německé ligy, ale nedomluvili jsme se na podmínkách. Můj agent mi pak domluvil Kypr, kde jsem začínal ve třetí lize. V Akritasu jsem byl rok jedničkou, načež si mě vyhlédl druholigový klub.

Je mezi druhou a třetí kyperskou ligou velký rozdíl?

Určitě je, ve druhé lize jsem měl v týmu hráče, kteří měli zkušenosti s APOELem, nebo třeba trenér brankářů byl z Olympiakosu. Ve druhé lize bylo víc cizinců, tvořili větší část týmů. V Nikosu na nás navíc chodilo dva tisíce lidí.

Říkáte, že tam bylo hodně cizinců, fotbalem se na Kypru tedy dají vydělat hezké peníze?

Rozhodně dají. Kypřané jsou tím pověstní, nemají problém přeplácet hráče. Problémem je u nich ovšem platební morálka, peníze tam chodí tak všelijak. To byl i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl na Kypru skončit.

Podnebí v Česku a na Kypru je diametrálně odlišné, dělalo vám horko velké problémy? Třeba i při cestování na zápasy…

Pamatuji si, že hned jak jsem přijel, tak jsem hrál přátelák ve čtyřiceti stupních, což byl samozřejmě velký skok. Dá se na to však zvyknout, je to tam tomu uzpůsobené, trénuje se dopoledne a kvečeru. Cestování až takovým problémem nebylo, přece jen z jednoho konce Kypru na druhý to trvá tři hodiny.

Co vám za ty dva roky nejvíc utkvělo v paměti?

Po derby ve druhé lize jsem šel ze stadionu a fanoušci mě chytali pod krkem, takže mě policie musela eskortovat domů. Fanoušci tam jsou opravdu divocí, na druhou stranu mně to tak úplně nevadilo.

Byli jsme také pět minut od finále kyperského poháru. V odvetě jsme dostali gól dvě minuty před koncem a nakonec postoupil soupeř. To je sice trošku smutné, ale celkově to tam bylo super.

Proč jste tedy z Kypru odešel?

Jak už jsem říkal, člověk tam neví, jestli mu přijde výplata, nebo nepřijde, a i když jsem nabídky měl, tak jsem se přes svého agenta dostal do Německa. Tam jsem hrál nedaleko od Frankfurtu rok a půl pátou ligu. Trošku mi vadil chlad Němců, nebyla tam v kabině taková parta.

Následovala krátká epizoda v Kobeřicích a poté Nový Zéland…

V lednu jsem skončil v Německu a dostal jsem nabídku jít na Nový Zéland. Problém ale byl v tom, že až od srpna. Zavolal mi tehdy Tomáš Kamrád z Kobeřic, jestli jim nechci pomoct, protože byli na padáka. Popravdě se mi moc nechtělo, měl jsem strach, že se zraním. Nakonec jsem ale kývl, první čtyři zápasy jsme vyhráli, ale co čert nechtěl, vyhodil jsem si pak rameno. Kobeřice bohužel nakonec spadly.

Bylo pro vás zranění směrem k Zélandu velkým problémem?

Naštěstí jsem odjel podle plánu. Byl jsem nejdřív ve Wellingtonu, ten hraje letní ligu, která se hraje asi dvanáct týdnů. Každé kolo je v televizi, jsou tam sponzoři a všechno je velmi profesionální. Nakonec jsem tam byl rok a půl, hrál jsem i za další dva týmy. Na to, jaké mají prostředky, fotbal ovšem tak kvalitní není.

Od dubna jste v Česku, nikde jste ovšem až doteď nepůsobil…

Řešil jsem s agentem Polsko, ve hře byla Bialsko Biala, ale nakonec to nedopadlo. Ani jsem nějak moc neměl chuť a navíc ani skoro nikdo v Česku nevěděl, že tady jsem. Pak se to ale asi nějakým způsobem v klubech dozvěděli a zvonil mi neustále telefon.

Bruntál hraje divizi, v sedmadvaceti ještě určitě můžete pomýšlet i výše…

Ještě určitě nic nechci balit, času mám pořád dost. Proto volím nejvyšší možnou soutěž, kam můžu jít. Jsem rád, že se mi pan Mura ozval, je to pro mě šance se chytit, navíc tréninky tam mají dobrou úroveň. Uvidíme, co se v budoucnu stane.