Rosťo, jste v Opavě tři čtvrtě roku, jak své dosavadní působení hodnotíte?
Velmi pozitivně. Po desetileté práci u žáků a přípravek je to moje první delší zkušenost s dorosteneckým věkem a dá se říct, že se s klukama učíme navzájem všichni. Přišel jsem k týmu, který neoplýval herním sebevědomím, a k fotbalovému projevu jsem měl velké výhrady.
Nekritizuju tím mé kolegy, ale nastavený a tolerovaný systém výchovy hráčů, ve kterém mají vyrůstat v konstruktivní osobnosti. Zároveň připouštím, u nás je každý fotbalový trenér a ví nejlépe, co je fotbalové a co ne… V jarní části loňské sezony jsme se v kabině navzájem poznávali, doplňovali kádr a společně stavěli základy pro způsob naší spolupráce. Vlastně to děláme dodnes.
Snažím se, aby kluci nepřemýšleli nad fotbalem tak, že se jím přece budou živit, ale reálně, v životních souvislostech a soudně. Mnoho mladých hráčů vyrůstá v omylu o svých možnostech, z kterého pak těžce střízliví. Tady v Opavě jsem pro to našel podporu bývalého i současného vedení, čehož si velmi vážím. Se vším souvisí taky podmínky pro trénink, které zde vybudovali a jsou takřka ideální. Je radost v tomto prostředí trénovat.
A jak si tedy momentálně vedou vaši svěřenci?
Kluci si vedou dobře. Neodpovím vám umístěním, protože když například řeknu - jsme na 8. místě, výsledkem je všeobecný soud - nic moc nebo tak podobně a málokoho zajímá kvalita hry. Mládežnický fotbal ve své podstatě není jen o tom, kteří jsme, ale o tom, jakou cestou umístění dosahujeme.
U nás se řeší množství dovedností, fotbalovost, samostatná iniciativa, měřítkem je umístění. A my Češi jsme machři na to, jak každý ví, co a jak by udělal lépe… Mí kluci se herně vzhledem ke svým možnostem neustále zlepšují, to je pro mě důležité. Naše hra má samozřejmě také mnoho nedostatků, na kterých ale pracujeme.
Neříkejte, že vás umístění nezajímá…
Ale jasně že ano! Vždyť chtít vyhrávat a vítězit je podstata hry, ale znova opakuji - v prvé řadě mi jde o způsob, jakým komunikujeme, trénujeme, hrajeme a výsledků dosahujeme. Nedávno jsme vyhráli a odcházeli z hřiště se svěšenými hlavami. Kluci princip, o kterém mluvím, chápou. Po několika měsících práce jsem velmi hrdý na to, kam se kluci posunuli, jak informace na svůj věk vnímají a současně s tím vidím, jak dlouhá cesta je ještě před námi. A to už není jen moje práce, ale i jejich, chtění být úspěšní. Má to všechno širší souvislosti…
Jak to myslíte?
Teď to řeknu v globále, obecně. To, co se děje v našem fotbale, je zlo páchané na dětech… Například se dívám na zápas přípravek, je tam kolem 30 lidí a z toho 30 ječících trenérů. Jak mají děti v 9 letech vnímat vše, co po nich všichni chtějí? Navíc tak, že z každé strany slyší něco jiného. Nehrají přece proto, aby naplnily něčí představy.
Jak mají mít v pozdějším věku dobrou techniku, když už v přípravce létají míče hráčům nad hlavami a důležité je neprohrát, ne technicky převyšovat soupeře a mít ze hry radost. Jak mají v dorostu soudně a zdravě o fotbale přemýšlet, když už odmala měli větší fotbalové ambice rodiče než jejich děti?
Děti se učí to, co je učíme my, dospělí. Když to beru z pohledu dorosteneckého trenéra, s bůhvíjak kvalitním základem kluci do dorostu nepřichází. Není to kritika kolegů trenérů, ale celospolečensky nastavených mýtů, z kterých mimo jiné vychází i přístupy k dětem ve fotbale. Sám si uvědomuji, kolik jsem svého času v práci s dětmi nadělal bot.
V Hlučíně jsme spolu s kolegy něco budovali, snad i vybudovali, s odstupem času bych u sebe změnil některé formy práce. Ne to, čeho jsme chtěli dosahovat. Způsoby práce. Stále na sobě vnímám stereotypy z minulosti, které se mi těžce předělávají. Makám na tom.
Co si myslíte o opavské fotbalové líhni?
Sem tam vidím zápasy nebo tréninky žáků a přípravek a líbí se mi zaujetí, s jakým trénují. Opava má velký potenciál jak v dětech, tak v lidech, kteří se o děti starají.
Dost strohá odpověď, nemyslíte?
Jsem tady trenérem U17, nic víc. Opava má kvalitní šéftrenéry a ti vědí, co dělají. Roky tento tým budoval i Pavel Hadamczik, na kterého je třeba také vzpomenout. Je zde výborné zázemí, je na co navazovat…
Jak vnímáte své působení u mládežnické reprezentace U16?
Ohromně si vážím možnosti u reprezentace být a beru to jako velkou zkušenost. Tento ročník je naší nejmladší reprezentací a v reálu mám možnost spolupracovat s těmi nejlepšími. Od členů realizačního týmu po samotné hráče. Hlavní trenér pan Aleš Čvančara je pro mě velkou osobností, inspirací a hodně se od něho učím.
Vím, že se také zabýváte prací s psychologickou diagnostikou. O co jde?
Nejprve chci říct, že nejsem psycholog ani fotbalový vědátor. Jsem trenér a učitel, který chce rozumět lidem a zajímá mě, jak to chodí v lidských hlavách. Přesně na mě sedí rčení - čím více toho vím, tím více vím, kolik toho nevím…
Každý věk je něčím charakteristický, jedinečný a každý, kdo pracuje s dětmi, by měl principy a odlišnosti znát. Podceňujeme vážnost toho, co se dětem a dospívajícím děje v hlavách… Nemohu pracovat stejně se 7 letým a 13 letým chlapcem… a už vůbec ne s různě starými týmy!
Všichni, kdo pracují s dětmi, nesou velkou zodpovědnost. Já svou práci obohacuji o informace, které přináší diagnosticko intervenční systém postavený na barvově slovních asociacích - Barvy života krnovského psychologa Jirky Šimonka st.
Mohl byste popsat, co vlastně obnáší?
Obnáší to proces, kdy se nejprve hráči jednoduchým způsobem přes internet tak zvaně nasnímají. Informace, které o sobě hráči nebo sportovní týmy snímáním řeknou, potom využívám. Práce fotbalového trenéra na těchto informacích nestojí, mně osobně tyto informace automaticky znalosti hráčů doplňují. Jsou zpětnou vazbou o kvalitě práce, pomáhají práci zpřesnit, lépe do hráčů a týmů vidět, ušít způsob komunikace na míru…
Někteří trenéři si myslí a chápou to tak, že po nasnímání dostanou informace, které jim vyhrají zápas. Nevyhrají. Jde o to, umět s informacemi pracovat. Velmi obdivuji všechny, kteří s informacemi, které diagnostika poskytuje, umí odborně a eticky zacházet, v čele s pány Jirkou Šimonkem a Jirkou Haldou.
Jaký je cíl vaší práce?
S lidmi pracovat tak, aby to mělo přínos pro všechny strany. To je můj cíl. Práce s lidmi má své zvláštnosti – se stoupajícím věkem je třeba víc a víc kompetencí, rolí a povinností přenášet na hráče a všechny zúčastněné. Jen tak vznikne zdravá dynamika, kdy jsme schopni poučit se z chyb, být herně samostatní, společně růst a díky kvalitnější práci a lepším výsledkům spolu být rádi.
Podceňujeme vztahy a jejich kvalitu. Baví mě přijímat výzvy, prát se s nimi, učit se nové věci a uvádět je do života.
