Do Opavy přišel Vilém Axmann ve čtrnácti letech z Chlebičova, odkud si jej vytáhl tehdejší trenér mládeže Zdeněk Knopp. Mladý brankář brzy ukázal, že v sobě má dostatek ctižádosti a vůle na to, aby to dotáhl až do nejvyšších českých soutěží. To se také nakonec potvrdilo, když se po vojně vrátil do branky slezského mužstva. Nejdříve si musel svou pozici budovat v béčku, které tehdy hrálo krajský přebor. Později si našel své místo také ve svatyni druholigového áčka, kde kryl záda tehdejší jedničce Lindovskému. Ten však záhy ukončil aktivní kariéru, a Axmannovi se tak otevřela šance být prvním gólmanem ambiciózního klubu.
Mezi jeho tyčemi poté zažil například historický postup do nejvyšší české soutěže. V první lize odchytal hned několik kvalitních zápasů, které se mu vryly do paměti. Nelze zapomenout na zaplněné tribuny, které hnaly tehdejší Kaučuk neúnavně kupředu v každém ligovém zápase. Ani on však v klubu nezůstal. Z Opavy poté odešel a na nějaký čas se jeho fotbalová cesta ubírala jiným směrem. Zamířil do druholigových Vítkovic a posléze hájil branku Frýdku–Místku a Kyjova. Po několika dlouhých letech se do svého milovaného klubu vrátil, ale ne již jako aktivní hráč, ale jako trenér brankářů. Po získání potřebných trenérských licencí se začal věnovat práci s mládeží, u které úspěšně vychovává další mladé talenty opavského fotbalu také v dnešních dnech.
Kdo vás přivedl ke sportu a v kolika letech se tak stalo?
Jako každého kluka z vesnice, který bydlel nedaleko fotbalového hřiště, mě to táhlo jako magnet. Můj otec navíc také dlouhá léta hrával fotbal v Chlebičově. Byl rovněž velmi dobrým brankářem a mezi tyče mne to proto doslova táhlo. Na hřišti jsem se pohyboval již od dětství a k fotbalu jsem doslova tíhl. Nikdy mne však nelákalo na rozdíl od jiných kamarádů hrát v poli. Od počátku jsem chtěl být gólmanem.
Nelákaly vás kromě fotbalu ještě jiné sporty?
Mé zájmy byly podobné, jako u každého malého kluka. V zimě, kdy zamrzly rybníky, to byl samozřejmě hokej. V létě jsme téměř každý den do setmění hráli s ostatními fotbal. Na silnici před domem jsme si častokrát také natáhli provázek a s dřevěnými pálkami jsme hráli tenis. Věnovali jsme se také stolnímu tenisu. Jedná se o klasické sporty, kterými v dětství projde téměř každý kluk.
Kdy jste si řekl, že byste mohl hrát fotbal závodně?
Bylo to již v devíti letech. Přestože jsem ročník narození 1969, v Chlebičově mne udělali o rok starším, abych si mohl stoupnout mezi tyče. Přepsali některé z údajů na mé registrační kartě, a já tak v podstatě mohl chytat. Na trávník jsem nastupoval se čtrnácti až patnáctiletými hráči, a nebylo to zrovna jednoduché. Byla to však pro mne vynikající škola. Poté vaše další kroky směřovaly do Opavy.
Jak k přestupu došlo?
Ve čtrnácti letech na jeden z našich zápasů přijeli také pan Berousek a trenér mládeže Knopp. Ten si mě vybral jako možného brankáře pro opavský dorost. Byla to pro mne obrovská šance, a také proto jsem udělal svůj první přestup v životě.
Co jste od fotbalu očekával v době po vašem příchodu?
Tehdy jsem nad tím pravděpodobně až takto neuvažoval. Musel jsem se rozmyslet, jestli nabídku chytat za opavský dorost přijmu. Já jsem si řekl, že si zkusím, jaké to je chytat ve vyšších soutěžích, a proto jsem přestupní lístky podepsal. V tu dobu jsem vzhledem k tehdejším podmínkám ani nepředpokládal, že budu jednou profesionálem a fotbalem si budu vydělávat. Oproti dnešním dnům jsme tak některé věci měli ulehčeny, a naopak určité výrazně těžší. Neměli jsme nikdy tak dobré podmínky k tréninku a zázemí, které mají k dispozici dnešní kluci.
Byly podmínky opavského fotbalu opravdu tak rozdílné oproti dnešním?
S dnešními dny se to nedá vůbec srovnávat. Tréninky jsme tehdy mívali maximálně čtyřikrát týdně. Většinou se odehrávaly na hřišti za koupalištěm, kde tehdy byla pouze směs škváry a písku. Naše mistrovské zápasy jsme hrávali na hlavním stadionu před domácími duely tehdejšího mužstva mužů, které hrálo třetí a později již druhou ligu. Tato utkání na domácím trávníku pro nás byla vždy vrcholem a jakousi odměnou, neboť v průběhu druhé půle se již scházeli diváci na zápas mužů. Dohrávali jsme tak již před několika stovkami diváků, což jsem jako patnáctiletý kluk pozoroval s pootevřenými ústy. Hráči jako Pardy nebo Hruška pro nás byli v té době modlami. Co se týče materiálního zabezpečení, tak se to rovněž nedá srovnávat. Fasovali jsme některé kusy oblečení a kopačky, které každý znal jako gumotextilky. Dlouhou dobu jsem dokonce chytal bez rukavic. První lepší rukavice jsem dostal jako ohodnocení za dobré výkony na turnaji v Německu.
Měl jste v mládí nějaký brankářský vzor?
Jako dítě jsem fandil pražským Bohemians. Byl jsem klokanem tělem i duší. Možná také proto jsem obdivoval brankářskou dvojici Hruška – Borovička, která tehdy hájila jejich branku. Poté jste již pomalu přecházel do kategorie dospělých.
Také pro vás to jistě nebylo jednoduché?
Z Opavy jsem odešel na vojnu do Holešova, který tehdy hrál I. A třídu. Tehdy jsem o nějakém profesionalismu nebo o chytání ve vyšších soutěžích ani nepřemýšlel. Na jaře roku 1990 jsem se vrátil zpět do Opavy a chytal jsem v jejím béčku, které hrálo krajský přebor. V té době se mnou ještě trenéři A mužstva nepočítali. V létě však za mnou přišel trenér Žemlík, že začnu přípravu s prvním týmem. V té době jsme ještě všichni chodili ráno na šest hodin do práce. Rád na tyto časy vzpomínám, byla to pro mne velmi cenná zkušenost. Člověk si v pozdějších letech o to více vážil podmínek, které mu byly v Opavě nabídnuty. Byl jste členem týmu, kterému se podařilo historicky poprvé postoupit do ligy.
Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Zde nesmím zapomenout poděkovat Pepovi Kružberskému, který se o mne po brankářské stránce staral někdy od mých devatenácti let. Mnohému jsem se od něj naučil a také díky němu jsem to nakonec dotáhl na úroveň první ligy. Postup do nejvyšší soutěže a atmosféra s tím spojená byla doslova fantastická. Opava je malé město, a proto se o nás pořád všude psalo a mluvilo. Měl jsem tu čest být součástí tohoto mužstva. V postupové sezoně jsem odchytal čtyřiadvacet utkání. Poté přišel do Opavy Míra Mentel, na kterého rovněž rád vzpomínám. Je to výborný s seriózní chlapík, od kterého jsem získal celou řadu zkušeností.
Jaké byly vaše další fotbalové kroky?
Chytal jsem za opavské áčko devět let. Poté jsem ještě chytal druhou ligu ve Vítkovicích, Frýdku– Místku a Kyjově. Poté jsem ještě pomohl k postupu do divize Mokrým Lazcům a tím jsem víceméně svou aktivní kariéru ukončil.
Poté, co jste pověsil brankářské rukavice na hřebík, jste se dal na trenérskou dráhu. Naplňuje vás práce s mládeží?
Vrátil jsem se nejdříve do Opavy jako trenér brankářů u mužstva mužů a souběžně jsem studoval trenérské licence pro práci s mládeží. Za dob ukrajinských majitelů jsem musel z Opavy odejít, ale nakonec jsem se vrátil jako trenér dorosteneckých mužstev, u kterých působím dodnes.
