Miroslav Kvapil: Sport je pro mě drogou

„Viděl jsem, že v hokeji neprorazím. Jelikož jsme doma pinkali volejbal, řekl jsem si, že ho zkusím hrát organizovaně. Zaklepal na dveře v Rudé hvězdě Praha a oni mě vzali," říká s úsměvem třiačtyřicetiletý blokař.

Jeho kariéra měla raketový start, o dva roky později už byl člen juniorské reprezentace. Z hokejisty se tak stal úspěšný volejbalista, dostal se i do národního týmu dospělých, ve sbírce má čtyři mistrovské tituly. Byl oporou Odoleny Vody v dobách její největší slávy, kdy řádila i v pohárové Evropě. V době, kdy jeho kariéra gradovala a na spadnutí byl odchod do zahraničí, ho zradilo zdraví. Problémy s kolenem vyvrcholily v roce 1999 předčasným koncem kariéry.

„Lékaři mi tenkrát řekli, že pokud neskončím, hrozí mi invalidní vozík," vzpomíná na těžké období současný hrající kouč Hlučína.

S manželkou Jarmilou, dcerou Kateřinou a synem Miroslavem se přestěhovali do Kravař. Volejbal hrál pro radost v týmu Luboše Rabinského, tehdy třetí nejvyšší soutěž, ani ve snu by ho nenapadlo, že se nakonec objeví znovu v extralize. „S Opavou se nám povedlo něco krásného. Nastartovali jsme volejbalovou euforii, byla to paráda, soupeři k nám rádi jezdili, takové fanoušky neměl nikdo," vzpomíná zkušený volejbalista, který v současné době pracuje jako administrativní pracovník na opavskou štaci.

Každá pohádka jednou končí, ta opavská skončila krachem. Opava zmizela z volejbalové mapy. Miroslav Kvapil se ale dál pod vysokou síti baví. Jako hrající trenér v druholigovém Hlučíně.

Míro, je vám dvaačtyřicet, jak dlouho ještě hodláte hrát?

(usměje se) Jak dlouho to půjde. Sport je pro mě drogou, naplňuje mě. Bohužel mám ale k tomu i roky, a to je průser. Hlava stále chce, avšak tělo je už pomalejší. Dá se říci, že sportuji pořád, a to i na dovolené. Je lepší běhat po hřišti než po hospodách, i když to pivko po zápase není taky špatné.

Vy jste ale původně neměl v plánu být volejbalistou…

Ne, ne, neměl. Miloval jsem hokej, mým velkým vzorem byl Jirka Králík, chtěl jsem být tak dobrý brankář jako on. Když jsem šel na učňák do Prahy, přestoupil jsem do Slavie. Pro mě byla jediná možnost, buď Plzeň, nebo Praha. Co si budeme povídat, hlavní město je hlavní město. Začal jsem v Praze trénovat, tenkrát byl se mnou v týmu třeba David Volek s Pavlem Geffertem.

Po několika trénincích jsem nafasoval výstroj a stal se součástí týmu, dělal jsem dvojku Frantovi Pomahačovi. Zřejmě jsem je zaujal tím, že jsem z branky neutekl. Musím ale přiznat, že to bolelo, chrániče spíše připomínaly deky a člověk byl po trénincích docela modrý. Motivací pro mě bylo, že se na nás chodil dívat i Jirka Holeček.

Jenomže u hokeje jste nakonec nevydržel…

Nevydržel, neunesl jsem náročnost tréninku. Chodil jsem po intru a dělal kraviny. Hodně mi chybělo rodinné zázemí. Táta mi říká, hele jsme volejbalová rodina, zkus volejbal. Měl jsem nějaké základy z domova, kdy jsme si chodili, jak se říká, zapinkat. Tátu jsem poslechl a zkusil to v Rudé hvězdě Praha, pozdějším Olympu.

Chcete mi říci, že jste přišel do Rudé hvězdy a řekl, já jsem Kvapil, právě jsem skončil s hokejem a teď chci hrát u vás volejbal…

(začne se smát) Dá se to svým způsobem taky tak říci. Zaklepal jsem na dveře a řekl jsem, tady mě máte, chci hrát volejbal. Oni mě vzali, měli se mnou trpělivost a za to jim moc děkuji. Dařilo se mi a v osmnácti mi přišla pozvánka do juniorské reprezentace, byl jsem z toho v šoku.

close zoom_in

A milovaný hokej šel stranou?

Občas jsem si chodil zabruslit. Vzpomínám si, když jsem hrával za Odolku, jezdili jsme s masérem občas do Kralup na první ligu. Chytal za ně Franta Pomahač, kterému jsem dělal dvojku ve Slavii. Docela se divil, když mě viděl jako volejbalistu.

Část své volejbalové kariéry jste strávil v Odlolce, která tenkrát patřila k top týmům…

Nabídka z Odolky přišla po mém dvouletém působení ve Vítkovicích. Oslovil mě Petr Kop, dal mi možnost vrátit se opět na špičku českého volejbalu. Měl jsem nahradit Dědka Bláhu, který odcházel do Ústí nad Labem, byla to pro mě obrovská výzva, byl to přece jenom pan volejbalista.

V Odolce byl vynikající tým, který byl hladový po úspěchu, brzy jsem mezi kluky zapadl. Získali jsme si uznání i respekt v Evropě, byli jsme zváni na velké turnaje. Byla to éra, kdy jsem si sáhl na vrchol svého volejbalového života.

Poté, co volejbal v Odolene Vodě zkrachoval, jste zamířil do Dukly Liberec, kde vaše kariéra načas skončila. Přitom jste měl nabídku z polského týmu Wkręt-met AZS Częstochowa..

I na angažmá v Liberci vzpomínám hodně rád. Cítil jsem se ve formě, dostal jsem také zajímavou nabídku z Polska. Bohužel bylo to v období, kdy mě trápily problémy s kolenem. Po konzultaci s lékaři jsem ji odmítl. Tvrdili mi, že pokud budu dál hrát, skončím na vozíku. Dal jsem na ně a v roce 1999 s velkým volejbalem skončil. Když se zpětně ohlédnu, asi jsem se unáhlil.

Velkou roli ve vašem životě sehrála manželka Jarmila. Dalo by se říci, že i díky ní jste vrátil zpátky do extraligy…

Manželka je mou osudovou ženou. Poznali jsme se v Praze, kde studovala práva. Řekl jsem jí, že až dostuduje, vezmu si ji, to se také stalo. Vzhledem ke svému právnickému vzdělání mi dělala i agenta. Vždy jsem šéfům klubům její osobou hrozil. Když jsem skončil v Liberci, šel jsem za ní do Opavy, začal jsem pracovat jako řidič v Globusu a volejbal hrával jen pro radost.

V Opavě jste se potkal s Lubošem Rabinským, asi jste v té chvíli netušil, že on bude vaši nečekanou vstupenkou do extraligy…

Luboš je velký volejbalový nadšenec. Poprvé jsem ho potkal na štítinském turnaji. Zeptal se mě, zda nechci za Opavu hrát třetí nejvyšší soutěž, kam postoupila z kraje. Řekl jsem, proč ne. Měli jsme slušný tým, vzpomenout musím Vlastu Čermáka s Dušanem Reiský. Začali jsme budovat něco, aniž bychom tušili, co velkého z toho nakonec vznikne. Stoupali jsme nahoru, až nakonec z toho byla v Opavě extraliga. Zprvu jsme se tomu smáli, ale byl to fofr.

Luboš Rabinský nakonec vybudoval v Opavě silný tým, který hned v prvním roce vybojoval bronzovou medaili…

Luboš se mě ptal, co přivedeme do Opavy za hráče. Ze srandy jsem mu vyjmenoval své bývalé spoluhráče Gogu s Palinkem a on je přivedl. Byla to taková třešnička na dortu, kterou mi dopřál.

Vy jste měl s Lubošem Rabinským asi dobrý vztah…

Měl a mám. Je to člověk, který žil volejbalem čtyřiadvacet hodin denně. A stále má volejbal rád. Lidé by neměli zapomínat, že jen díky němu se v Opavě chodilo na extraligový volejbal. Škoda jen, že se lépe nepracovalo s mládeží. Přitom filozofie klubu byla dobrá, kdy na kostru zkušených hráčů byli nabaleni mladí, poté se ale z této cesty upustilo. Když jsme ještě u toho Luboše, mrzí mě na něm, že se ještě nepřišel podívat na volejbal do Hlučína.

close zoom_in

Opava v dobách své největší slávy byla volejbalovým městem…

Soupeři k nám rádi jezdili. Hrál se tady kvalitní volejbal před vynikající atmosférou. Diváci vás přinutili na palubovce nechat duši, věk šel stranou, hrálo se nám, jako kdyby nám bylo dvacet. Jedním slovem volejbalová symfonie.

Hlavně hala na Mařádkove měla své kouzlo…

Miluji malé haly, kde máte přímý kontakt s divákem, který ti nadává, ty nadáváš jemu. Mařadkova v tom byla specifická. Obdobný stánek měla i Odolka, jen s tím rozdílem, že tribuny byly nad palubovkou, takže jste si připadal jako v aréně. K srdci mi přirostla také hale v Praze na Připotoční.

Na Mařádkově jste těžili i z nízkého stropu…

Byl naší silnou zbraní, hlavně při čtvrtfinále s Ostravou. Doma jsme ji doslova smetli a nakonec získali bronzové medaile.

V Opavě jste nakonec kariéru ve velkém volejbalu ukončil…

Měl jsem zdravotní problémy a nějak na mě dopadala únava. Přišla výměna hráčů a s tím postupně i konec celého volejbalu, v klubu byly velké oči. Bohužel Opava nebyla schopna utáhnout dlouhodobě drahé hráče.

Souhlasíte s tím, že opavští fanoušci patřili k úplně těm nejlepším?

Já to řeknu takhle, u mě mají jedničku s hvězdičkou.

Když se ohlédnete zpět za svou kariérou, udělal byste něco jinak?

Myslím si, že ne. Možná, že bych mohl hrát déle na vyšší úrovni, kdybychom nepodceňovali věci jako třeba strečink. Za bývalého režimu jsme se posmívali Italům nebo Francouzům, že se válí po zápase po zemi, jenomže oni věděli, co dělají. Tělo potřebuje své. Vidíte Jágra, Ručínského, Nedvěda, jsou to borci, kteří stále hrají a dobře, umí se o své tělo postarat.

Nemrzí vás, že jste si nezahrál v zahraničí?

Kromě zmiňovaného Polska jsem měl i nabídku v Itálii, ale sázel jsem na jistotu. Raději budu hrát v českém špičkovém klubu, než v podprůměrném zahraničním. Navíc na prvním místě je a byla vždy pro mě rodina. Bez ní bych nemohl být, rodina mi všechno vykompenzovala.

Počkat, když se podíváme na váš volejbalový životopis, je v něm jedna zahraniční destinace, a to Žilina…

To je pravda. Když jsem skončil v Opavě, ozval se mi Rasťo Chudík, že hrají se Žilinou o záchranu, zda bych jim nepomohl. V té době jsem dělal v Globusu a Žilinu jsem bral jako brigádu. Nakonec to bylo povedené angažmá. Místo o záchranu jsme nakonec hráli málem o medaile. Dokonce jsme vyřadili i favorizovaný Prešov. V tomto období v Žilině startoval svou velkou kariéru nahrávač Míšo Masný.

Bylo těžké se přeorientovat z profesionálního sportovce na normálního civilistu?

Všechno se dá zvládnout. Je ale pravdou, že v práci vám bohatý volejbalový životopis nepomůže. Vše se poškrtá a začínáte od nuly.

Do Varů ještě jezdíte? Neuvažoval jste, že se stanete třeba opět lázeňským člověkem?

Rád si do Varů zajedu, ale že bych tam bydlel, to ne. Stačí mi projít si kolonádu, dát si teplý oplatek a zapít ho Becherovkou.

Trénujete v Hlučíně, neláká vás třeba vyšší soutěž?

Ano, láká, s Hlučínem. Ale že bych pošilhával po velkém volejbalu, to ne.

A co hokejová branka?

Jednou jsem to nadhodil, ale pružnost už je pryč, takže asi ne.

Poslední otázka směřuje k vaším dětem. Jak dcera, tak syn také propadli sportu…

Děti jsou ke sportu vedeny odmalička. Dcera se potatila, je blokařkou a hraje za Ostravu, vzor má ve své sestřenici Míše, která to dotáhla už i do reprezentace. Vzhledem k tomu, že v Opavě volejbal neměl mládež, dal se kluk na basket. Už si zahrál i Mattonku a věřím, že ještě neřekl poslední slovo.

close zoom_in