Dal se na dráhu trenéra, vedl dorostence Hlučína. Nyní ale zvedl kotvy.

„Vracím se do Slovanu, dostal jsem nabídku, která se neodmítá,“ svěřil se Deníku Zsolt Hornyak. Ve slovenském velkoklubu povede osmnáctku a zastřešovat bude ještě šestnáctku a sedmnáctku z pozice koordinátora.

„Chci se věnovat trenéřině,“ říká rázně bývalý hráč moskevského Dynama. „V Hlučíně jsem začal u mládeže, ale v budoucnu bych rád vedl muže,“ pronáší své přání.

Jak sám říká, angažmá v Hlučíně ho obohatilo. „Ne vše bylo vždy o.k. Ale takový je život,“ krčí Hornyak rameny. „Rozhodně mosty za sebou nepálím. Třeba někdy v budoucnu na shledanou,“ vzkazuje všem v lidem v Hlučíně.

Zolo, tak je to definitivní? V Hlučíně končíte?

Končím. Dostal jsem nabídku ze Slovanu. Vracím se do svého mateřského klubu. Navíc mi byla nabídnuta práce, které se chci v budoucnu věnovat, a to je trenéřina. Ta je na prvním místě, výše než finanční podmínky. Celkově je mi cesta, kterou se Slovan vydal, sympatická. Vlastně na všech pozicích v klubu pracují bývalí slovanisté, navíc řada z nich jsou moji bývali spoluhráči.

Pojďme k Hlučínu. Napadlo vás tehdy, když vás Jano Moravčík oslovil, že zde na tak dlouhou dobu zakotvíte?

Původně jsem měl přijít jen pomoci zachránit druhou ligu.. Z půlroku vzniklo tři a půl roku. A tím mi skončila profi kariéra. A to jsem nejdříve ani nevěděl, kde Hlučín leží.

V Hlučíně jste zdomácněl, našel jste si tady také přítelkyni. Co vám ještě působení ve Slezsku dalo?

Tak především další velké zkušenosti. Některé věci mě tady bolely, a zároveň posilovaly. Chování některých lidí bylo zvláštní, ne vždy ideální, ale nechci se v tom pitvat a brečet tady. Jak se říká, blbce najdete všude. Člověk se poučí z vlastních chyb, a hlavně z chyb druhých.

Pro mě bylo angažmá ve Slezsku poznáním jiné kultury, poznáním řady dobrých lidí, jež byli ke mně milí, a to v Hlučíně, Opavě, Ostravě, prostě v blízkém okolí. Věc, která mě zarazila, je chování zdejších klubů vůči sobě. Je jich tady hodně na malém prostoru.

A ty boje o hráče! No, nevím, dají se řešit jinak, komunikace není zrovna jejich silnou stránkou.

Dal jste se v Hlučíně na trenéřinu. Tím jste odstartoval svou druhou etapu fotbalového života…

Víte, já umím dělat jenom fotbal. Dlouho jsem ho hrál a myslím si, že ne špatně. Proto chci u něj zůstat, nyní už jako trenér. V Hlučíně mi umožnili začít, ale na uživení to nebylo, proto jsem dojížděl za fotbalem ještě do Rakouska. Nyní mířím do Slovanu, tam by to mělo být jiné. Schválil mi to i ředitel Hlučína pan Puček. To je člověk, kterého si vážím a uznávám ho.

Vaše jméno se také naposledy skloňovalo s řeckou nejvyšší soutěží. Stála o vás Iraklis Solun…

Hlavního kouče tam dělá pan Bubenko. Byla možnost jít mu dělat asistenta, ale věci nabraly jiný směr. Možná je to pro mě i lepší. Začnu u mládeže a ne hned u dospělých.

Pojďme k vaší aktivní kariéře. Debut ve federální lize, navíc v době, kdy Slovan patřil k nejlepším v republice…

Bylo mi osmnáct, když jsem dostal první šanci ve federální lize. Hned byl z toho mistrovský titul. Tehdy jsme za sebou nechali Spartu, a to je co říci.

Vy jste ale měl tituly dva, ještě dorostenecký…

Ano, ve finále jsme zdolali ostravský Baník. Tehdy ještě v dorostu hrál Peter Dubovský. Byl o rok starší než já a už v dorosteneckém věku to byl velký hráč. Pamatuji si, jak dal Chebu gól, když Krbečkovi vyhlavičkoval míč z rukou.

Vyprodané Tehelné pole, z toho až mrazilo. Pro mladého hráče to musel být velký zážitek?

Bezesporu. Hrála se federální liga. Byla to krása. Když jsme potvrzovali titul v zápase s Vítkovicemi, který jsme vyhráli 3:2, přišlo do hlediště čtyřicet tisíc fanoušků a dva tisíce ještě fandily za branami. Já jsem sice nehrál, ale i z pozice náhradníka jsem si zápas užil. Lidé byli šílení, strhávali z nás dresy, prostě obrovská euforie, která se hned tak opakovat nebude. Mám to stále před očima.

Jenomže na Slovanu jste nevydržel, následoval přestup do Košic…

Byl jsem členem československé jednadvacítky, kterou vedl pan Kopecký, pak jsem hrál i za slovenskou. Premiéru jsem měl proti Belgii, kdy jsem ve druhém poločase střídal Patrika Bergra. V té době ale byla sestava Slovanu pořádně nabitá, pokud jsem se chtěl v nároďáku udržet, bylo zapotřebí pravidelně hrát. Odchod do Košic byl nejlepším možným řešením.

Jak se ukázalo i velmi úspěšným obdobím. Košice se po postupu mezi elitu rychle otrkaly a hned z toho byl další mistrovský titul ve vaší kariéře…

Vstupem pana Rezéše do klubu byly v Košicích vytvořeny ty nejlepší podmínky. Na Slovensku si mohli koupit hráče, na kterého si ukázali. Vzpomínám si, jak pan Rezeš uspořádal turnaj Mistrů, na který přijela Sparta a také Juventus v čele s Del Pierem. Takový byl fotbal v Košicích.

Jenomže majitel košického klubu měl podíl i ve Spartě a na to jste doplatil svým způosobem…

Já bych to tak nebral. Chtěl do Sparty přivést Szilarda Németha, no a Slovan si krom peněz řekl také o hráčskou kompenzaci a já si tak balil kufry a mířil znovu do Slovanu.

V sezoně 1997-98 jste pod Stanislavem Grigou získali mistrovský titul, tím ale zlaté časy Slovanu na čas skončily…

Odpadl největší sponzor a klub začal mít finanční problémy. Třeba já jsem nechtěl prodloužit smlouvu, vedení mi naznačilo, že pokud nepodepíšu, tak končím. Nakonec se ozval rival z Interu a já přešel do druhého bratislavského klubu.

Byl to zvláštní krok, přece jen jsem posílil konkurenci. Dres Interu jsem oblékal dva roky a bylo to velmi krásné období ozdobené dvěma mistrovskými tituly, dvakrát jsme vyhráli domácí pohár. Navíc jsem se vrátil zpět do reprezentace, tentokrát už do té seniorské.

Jak vás přijali? Slovanistu, fanoušci Interu?

Můj způsob hry je postavený na velké bojovnosti. Nikdy jsem nikomu nic na hřišti nedaroval, ať hraji za ten či jiný klub, tak to i lidi brali. Musím vše dělat naplno, jinak mě to nenaplňuje. Fanoušci mě přijali dobře, rivalita panovala spíše mezi hráči, kteří si mě dobírali, hlavně při derby.

Co říkáte na to, že třeba Inter zmizel z fotbalové mapy?

Přesně do toho nevidím. Inter měl finanční problémy. Dlouhou dobu měli za partnera Slovnaft Bratislava, ten ale odstoupil od smlouvy, a to Interu zlomilo vaz. Je to velká škoda, takové kluby by měly hrát pořád.

Nicméně vaší další životní etapou bylo angažmá v Rusku, přesněji v Dynamu Moskva, kde jste ale nakonec celý kontrakt nedodržel..

Nějak jsem to nezvládal. Překonal jsem operaci třísel, navíc k tomu přišly rodinné problémy. S manažerem jsem se domluvil, že se vrátím. Nakonec jsem skončil ve Slovanu Bratislava.

Bylo už tehdy Rusko lukrativnví destinací?

Nebudu lhát. Ano, bylo. V té době jsem měl nabídku ještě z FC Norimberk, který hrál druhou bundesligu a také z maďarského klubu Ferenczvárosz Budapešt. Dynamo předložilo nejlepší finanční nabídku, proto jsem kývl, zpětně bych se ale možná rozhodl jinak.

Zajistil jste se fotbalem?

Nehrál jsem v Rusku zase tak dlouho, takže ne. Něco stál rozvod, holt život je drahý.

Hrál jste také na Kypru..

Bohužel tam mi přestali platit. A tím začal můj hlučínský příběh.

Prožíval jste postup Slováků na Mistrovství světa?

„Určitě, jsem na to pyšný. Vlado Weiss a jeho družina udělali obrovský kus práce, je to pro celý slovenský fotbal velký úspěch. Vlado vsadil na mladé hráče, a to se mu vyplatilo. Ale abych pravdu řekl, já stále beru Čechy a Slováky jako jeden národ.

A má Zsolt Hornyak svého nástupce?

Mám jedenáctiletého syna. Stará se o něj bývalá manželka. Věřím, že teď budu mít na něj více času. Zda bude hrát fotbal či ne, to neřeším. Baví ho sportovní žurnalistika, třeba prorazí v ní, ale nechci předbíhat.

Zsolt Hornyak Obránce, narozen 11. května 1973
1991-1993 Slovan Bratislava
1993-1994 FCKošice
1994-1995 Slovan Bratislava
1995-1997 FCKošice
1997-1999 Slovan Bratislava
1999-2001 Inter Bratislava
2001-2002 DynamoMoskva
2002-2004 Slovan Bratislava
2004-2005 AEP Paphos
2005-2008 FCHlučín
2008-2009 ASV Spratzern (AUT-IV)
Hrál také půl roku za Město Albrechtice
Slovenská reprezentace: 3 zápasy