O Žlutěnce. Kapitola 9: První zkušenosti malých nezbedů

Zjistivši situaci, svitla malému myšlenka. „Ticho!“ zvolalo nejmladší ptáčátko. Ptáčata koukla, kdože má tu odvahu je okřikovat. „Jsem nejmladší ptáčátko, je to můj první den. A tohle sousto bude moje!“ vykřiklo. Vyskočilo do výšky, chytilo barevnou larvu z Modráčkova zobáku a spolknulo ji. Slavnostně dodalo: „Tohle mě v noci učil tatínek.“ a hrdě zvednulo hlavičku.

„V noci se také jí?“ ptala se ptáčata s lítostí, že snad nějaké jídlo zameškala. „Jen ti, co se v noci vylíhnou,“ odpověděl odlétající otec. Modráček byl celý ulítaný, ptáčata však stále volala po jídle. Po chvíli tatínka sýkoráčka v nošení potravy vystřídala Žlutěnka.

Ptáčata si všimla, že nejmladší z nich má stále na zadečku zbytek skořápky. Začala mu do skořápky klovat, avšak ta pořád držela.

O Žlutěnce. Kapitola 8: A co poslední vajíčko?

Když byla ptáčata nakrmena, usnesli se rodiče, že nastal čas dát ptáčatům jména. Přemýšleli, zdali je pojmenovat, tak jak rodiče pojmenovali je, podle barev, anebo podle povahových rysů. Spíše se přikláněli k těm povahovým rysům. Modráček řekl, že nápad by už měl. Nejstarší by se mohl jmenovat Jedlík a prostřední Povídalka, nejmladší pak Hvězdička.

Žlutěnce se líbilo jen to poslední, ale namítala, že jedině v případě, bude-li to děvče. Pro chlapce by se to moc nehodilo. Pro druhé ptáčátko že se jí líbí více, jak ji oslovil při narození. Bylo to Fialenka. Je to vhodnější a také něžnější. Jestli zůstane povídalkou, to se teprve ukáže. Nejstaršímu tedy zatím říkali Nejstarší. Prostřednímu ptáčátku Fialenka a nejmladšímu Hvězdička.

Omladina se seznamuje s obyvateli zahrady

Jelikož ptáčata byla první dny odkázána pouze na hnízdo, bylo třeba, aby se také zabavila. I když většinu času trávila jídlem a spánkem. Modráček jim jmenoval názvy stromů a keřů, které bylo vidět z hnízda. Ptáčata to po otci vždy zopakovala. Seznámila se také s obyvateli zahrady. Znala už všechny druhy motýlů, co na zahradu lítali. Ale stále se pletla.

Nejlépe je poznávalo nejmladší ptáče, Hvězdička. Znalo již spoustu včelek a pavoučků, co lezli po stromě. Přes den ptáčata povykovala na hlemýždě, zvláštní pozornost věnovala žížalám. Jakmile po dešti začaly vylézat z hlíny, ptáčata hádala: „Která je největší?“

Video: I ze sněhu se dají dobrůtky vydolovat. Podívejte se, jak to zvládne zvonek zahradní

Když přišly na zahradu děti se psem, utichla a pozorovala je. Hvězdička sledovala zahradu každý večer. Její sourozenci usínali brzy. A rodiče? Ti únavou chvíli po nich. Mohla se tak v klidu na všechno soustředit. Těšívala se na měsíc a hvězdy, ale ty se na obloze začínaly objevovat čím dál později.

Skořápka je konečně pryč

Hvězdička pozorovala hmyz, jak leze po kmeni stromu. Chtěla si ho prohlédnout z blízka. Pokusila se vylézt z hnízda. Po několikátém pokusu se jí to podařilo. Hopkala pomalinku po větvi stromu. Znenadání jí však ujela nožka, spadla na zadeček a jela ve skořápce po kmeni stromu. „Jupí, jupí!“ volala při sjezdu. Chvilkama nadskakovala na nerovném povrchu kůry. V zatáčce Hvězdička přibrzdila nožkama.

O Žlutěnce. Kapitola 7: Pípající drobota

Dojela až nazpět k hnízdu. „Jupí, jupí!“ Skořápka popraskala a odpadla. „To byla jízda! Ale bez skořápky to už nepůjde. Škoda. A je tady zima. Vlezu si nazpět do hnízda.“ Už zůstala v hnízdě a na větve se dívala jen odtud. Obdivovala mravence, jak lezou stále tam a zpátky. Měla pro ně spoustu otázek, ale oni si jí moc nevšímali a cupitali pryč.

Jednou po dešti pozorovala Hvězdička bublinky vody na kmeni stromu, natahovala hlavičku z hnízda a začala si s nimi hrát. Pukala bublinky zobáčkem, nebo je opatrně koulela po kmeni. Jednou se jí podařilo bublinku navalit na mravence. Bublinka nepraskla, jen mravence vcucla dovnitř. Až se lekla, jak se zvětšil.

Zpozorovala, že mravenec není sám, ale že něco nese v kusadlech. Byl to pro Hvězdičku neznámý hmyz. Rozhodla se ho vyzkoušet. Praskla bublinu, mravenec se zmenšil i se hmyzem co nesl. Mravenec se lekl, pustil své břemeno a rychle odlezl pryč. Hmyz nebyl téměř vidět, ale Hvězdička jej vzala do zobáčku a spolkla.

Maminka mě krmí lepšími sousty. Pomyslila si. Zobla pár mravenců, ale ani ti nebyli obzvlášť chutní. „Proto je vás tu tolik,“ pomyslila si. Jakmile měsíc osvítil strom, začaly kapičky vody duhovat barvami. To se Hvězdičce velice líbilo. Ukáži to sourozencům, až se vzbudí.

Nebezpečné setkání

Začala si prozpěvovat: „Duhovou kuličku prasknu za chviličku. Děkuji měsíčku za krásnou noc. Ozař mě měsíčku, proměň mě v hvězdičku na dobrou noc.“ Zavřela očka, že už bude spát, když tu uslyšela neznámý zvuk: „Mňau. Mňau.“ Slyšela jej poprvé, ale postavilo se jí strachy všechno chmýříčko. „Copak to tu strašíš?“ zeptala se odvážně do tmy. „Tady se spí, jen měsíc a hvězdy svítí a bdí.“

Ale měsíc rychle zašel, aby nebylo vidět, odkud to štěbetání zaznělo. Avšak kočky mají výborný sluch. Kočka se pootočila směrem ke stromu a zvedla hlavu. Dobře věděla, odkud k ní ten tenoučký hlásek přicházel. Jemnými, tichými nášlapy přešla zahradu ke stromu. Skočila na kmen stromu. Byl příliš vysoký na to, aby z něj přeskočila na nejnižší větev. Spadla tedy dolů na trávu. Shora se ozvalo: „A hopsá.“

O Žlutěnce. Kapitola 6: Jarní nesnáze a nečekané pátrání

„No počkej ty malý!“ Kočka skočila tentokrát s větším rozbě- 40 hem, ale opět spadla dolů. „A hopsá, hopsá. Hapá, bac.“ To už kočka zlostně zamňoukla: „Mňau, jen počkej, já ti ukážu!“ Zvolila ještě větší rozběh. Když však byla v polovině kmene, ozvalo se shora: „Já čekám, co ukážeš, jsem malinký, ještě jsem moc neviděl, já čekám!“

A kočka opět spadla dolů. „Bac, já se z toho pominu!“ řeklo ptáčátko a kočka s nezdarem odkráčela ze zahrady. Měsíček posvítil na její ocas a hvězdičky začaly smíchy blikotat. Po chvíli ptáčátko usnulo.

Ráno po snídani si ptáčátko vzpomnělo na noční příhodu a napodobilo kočičí hlas. „Mňau, mňau!“ dělalo. „A hopsá, hopsá. Hapalo mňoučátko bac! Já se z toho pominu. Nemělo křidélka, dělalo bac.“ Rodičové okamžitě zpozorněli. Podrobili nejmladší ptáčátko výslechu o tom, co se v noci přihodilo a hned dělali opatření. Vyslali poštovní holuby do okolí se zprávou o nebezpečí. Děti poučili, jak se mají chovat.

„V žádném případě se s potulnou kočkou nebudete bavit. Jste pro ni jen snadná kořist. Kdyby ještě někdy přišla, opustíte hnízdo a vyhopsáte po větvích nahoru, kde kočky neumí vyskočit. Teď bude výcvik. Po jednom vás to naučím,“ řekl Modráček a začal výcvik nejstaršího ptáčátka. Nejstarší ptáčátko opatrně vylezlo z hnízda a v doprovodu rodičů se učilo hopkat po větvi nahoru a zpátky. Bylo velmi šikovné, naučilo se poskakovat hned.

Pak přišla na řadu Fialenka. Už vylézt z hnízda jí dělalo velký problém. „Mám závrať, točí se mi hlava,“ volala. „To je nesmysl. Nemůžeš mít závrať. Jsi přeci pták, ptáci závrať nemívají. Jen to udělej, poskoč hezky po větvi,“ nařizovala Žlutěnka. Avšak Fialenka ne a ne se od větve odlepit. „Bojím se, bojím!“ volala. Rodiče ji poslali zpátky do hnízda.

Teď byla na řadě nejmladší Hvězdička. Ne, že by se nebála. Už jednou ji nožka ujela. Už přeci venku z hnízda byla! Ale bylo v ní odhodlání to zvládnout jako nejstarší bráška. Říkala: „Hvězdičky jsou také vysoko na nebi, ani větev tam nemají, tak já to také zkusím i lítat se naučím. Poletím až k nim nahoru!“ Pomalu vylezla z hnízda a hopkala, za doprovodu rodičů, ke konci větve. Byla sice trochu nemotorná, ale zvládla to.

Speciál Deníku: Pište pohádky

Na konci větve zvolala: „A teď poletím!“ Roztáhla křídla odhodlaná k letu, když v tom ji chytili oba rodiče zobáčky za ocásek. „Nikam, zpátky do hnízda! Ještě ti křidélka nenarostla do velikosti k letu. Nedokázala by ses vrátit zespodu do hnízda. Tak hopkej opatrně nazpět!“ přikazovali rodiče.

Když byla opět všechna ptáčata v hnízdě pohodlně usazena, dostala další instrukce: „Následující dny budeme muset být všichni opatrní a velmi tiší. Maminka vám bude něco vyprávět a já budu sbírat potravu. Máme vás všechny moc rádi a nechceme, aby se vám přihodilo něco nemilého.“

Autor: Ludmila Sýkorová