Velikost podílu táty na svém hokejovém umění si Patrik dobře uvědomuje. „Když jsem byl malý, byl hodně kritický. Kolikrát po mě i řval,“ přiznává. Změna přišla s věkem. „To ale bylov žácích nebo v dorostu. Od chvíle, kdy jsem v mužském hokeji, mi už neradí, spíše se mě snaží povzbudit. Navíc sám jsem k sobě dost kritický,“ dodává čerstvě pětadvacetiletý mladík.

Pomohlo mu, že si každé slovo a radu bral k srdci, ze všeho, dobrého či špatného, si snažil něco vzít. „Věděl jsem, že hokej hrál dlouho, rozumí mu a bylo jasné, že to se mnou myslí dobře. Vděčím mu za to, že hraju vrcholový hokej, nasměroval mě. Bez táty bych asi profesionálně nehrál,“ uvědomuje si Zdráhal.

STEJNÍ NERVÁCI

Když v době koronaviru zařadila Česká televize do programu záznamy utkání z blízké i dávnější minulosti, vyvolalo to zájem i u Zdráhalů. „U zápasů Vítkovic si táta všiml, že tam měl jednu střelu. Jinak prý nebyl vidět,“ usmívá se Patrik. „Kazety se zápasy určitě má, třeba z Utkání hvězd, ale spolu jsme se na to nedívali. Možná na to však dojde a také mu řeknu, jak byl hrozný,“ zavtipkuje.

Na tehdejší dobu má mladší z hokejové dvojice svůj názor. „Nedovedu si představit, že bych jel a někdo mě dnes hákoval tak, jako se to dělo tehdy. To bychom se teď asi neprosadili, hrálo by se asi jen ve středním pásmu. Bez střel na bránu. Na druhé straně nyní je systém hry daleko propracovanější,“ soudí Patrik Zdráhal.

Vyvolalo to ale v něm řadu vzpomínek. Třeba na otcovu štaci v Havířově. „Bylo mi pět a brával mě na led nebo do šatny. Mikuláš Rimmel tam měl taky tátu, tak jsme vyrůstali spolu. Navíc měli super partu a mohli jsme si ty legrácky užívat s nimi,“ vybavuje si.

Patrik Zdráhal na archivním snímku ještě ve vítkovickém dresuZdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Má i speciální vzpomínku. „Kolikrát jsme si museli i na tribuně dávat pozor. Táta byl totiž takový nervák, že od něj letěla hokejka do hlediště. Sice mi vysvětluje, že to vždy nebylo ideální a nemám být jako on, ale myslím si, že to trenéři s ním také neměli úplně jednoduché,“ zasměje se jedenáctinásobný reprezentant.

V jednom týmu se Pavel a Patrik Zdráhalovi nikdy nesešli. Šlo by to ale dohromady? „Bylo by pěkné, kdyby táta trénoval a já hrál, ale nevím, jak by to fungovalo,“ zamýšlí se Patrik.

„Proč? Oba jsme nerváci, hodně hokej prožíváme, možná by vznikly konflikty. Ale uvidíme, co v budoucnu. Teď je táta nově v Havířově, v Opavě udělal úspěch, posunul se, což mu přeju,“ těší syna.

HORY MÍSTO PLAY-OFF

Ještě před lednovým koncem přestupů odešel Zdráhal do Plzně. Táta mu to spíše schvaloval. „Viděl, že ve Vítkovicích nehraju dobře, že to týmu nepomáhá, tak mi řekl, že když se naskytla příležitost, může být Plzeň dobrá možnost. Asi byl rád. Na druhé straně on mi do toho moc nemluví, jen jsem mu oznámil, že asi budu vyměněný. Myslím ale, že sám s tím souhlasil,“ míní.

Přesun na západ Čech hodnotí kladně, byť mu koronavirus neumožnil hrát o titul. „Samozřejmě to mrzí, Plzeň má skvělý kádr a šli bychom daleko. Nedá se ale nic dělat. Snad přijde další šance,“ doufá.

„Odchod do Plzně mě ale povzbudil, ve Vítkovicích jsem se už trápil. Poprvé jsem šel pryč a nehrál jsem špatně, řekl bych. Měl jsem spoustu šancí, jen chyběly body. Nebyla to povedená sezona, ale ani nejhorší,“ myslí si Patrik Zdráhal.

Utkání 34. kola hokejové extraligy: HC Vítkovice Ridera - HC Oceláři Třinec, 12. ledna 2019 v Ostravě. Na snímku (zleva) Patrik Zdráhal, brankář Třince Šimon Hrubec.Zdroj: Deník / Pavel Netolička

Aktuálně tráví čas s přítelkyní, chodí běhat, případně na hory. „Je to těžká situace, ale snažím se něco dělat. Udržovat se. Sedět dva měsíce doma by mě asi zabilo. Jen doufám, že je to dočasné, brzy vše poleví a budeme žít normálně,“ věří Zdráhal.

Jasno o své budoucnosti ale nemá. „Mám smlouvu ještě na rok, ale nevím, kde budu. Nemám žádné informace, o hokeji jsem se s nikým nebavil snad měsíc, takže uvidíme,“ uzavírá Patrik Zdráhal.