Přitom právě konflikt s někdejším trenérem Eduardem Novákem ve čtyři hodiny ráno ve zlínském baru Night u hotelu Moskva ukončil jeho zlínské angažmá.

„Ještě jsem mu stihl vynadat. Ale byli tam tehdy všichni, celý Litvínov v čele s Ivanem Hlinkou. Všichni dopadli v pohodě, jen já jsem dostal vyhazov za hádku," cítí ještě dnes křivdu Radim Raděvič. „Přitom Eda Novák byl trenér, kterého jsem měl rád. Moc mi pomohl, výborně se za něj trénovalo," vybavuje si.

Olympiáda jako smutný vrchol

Raděvič nezastírá, že svůj talent promrhal, ačkoliv měl našlápnuto k hvězdné kariéře. Vždyť ve 22 letech se v roce 1988 zúčastnil olympiády v Calgary a později i kempu v týmu NHL Boston Bruins. „Zřejmě to byl můj vrchol. Ale je to docela smutné," pousměje se a usrkne ze sklenky džusu. „Asi jsem talent nevyužil, jak jsem měl," uvědomuje si.

Pravda. Raděvič rozhodně nebyl vzorem přísné životosprávy profesionálního sportovce. „Rád jsem si vyšel a bavil se jako všichni ostatní. Ale nepřeháněl jsem to. Nemohl bych jinak hrát. Zkuste se někde opít a pak předvést výkon. Ani na trénink, natož na zápas bych v takové stavu jít nemohl," ohrazuje se proti mnoha nařčením.

Spoustě lidem byl trnem v oku a někteří neměli ostych jej napráskat tehdejšímu zlínskému vedení klubu. „Nevnímal jsem to, protože to nebyla pravda. Sedl jsem si do hospody během ligové přestávky. Vím ale, že lidé volali na klub, kde sedím. Později jsem si z toho už dělal legraci. Byli jsme s kluky třeba střízliví, ale schválně jsme ze sebe dělali opilce. Lidé se starali o to, o co neměli," stojí si Raděvič za svým.

„Většinou to totiž bylo tak, že jsme měli nějakou klubovou akci, trochu jsem vypil, pohádali jsme se a něco jsem vedení a trenérům řekl. Oni to nikdy neskousli a chtěli se mě zbavit," popisuje zárodek svých problémů.

Co Raděvičovi konkrétně vadilo? „Chodili tady hráči, kteří na nejvyšší soutěž neměli. Nevím, kdo dostával peníze za to, aby tady hráli. Ať chcete nebo ne, mužstvo cítí, když máte kolem sebe dva tři hráče, kteří na to nemají, nebo je tady prosazuje tatínek," tvrdí Raděvič.

Na svou pověst doplácí dodnes. Jeho jméno je totiž u spousty lidí zapovězené. „Když vás jednou chytí před zápasem ve čtyři hodiny ráno v baru, tak vás lidé vnímají úplně jinak. Bude to tak již do konce mého života. Přitom mohu proti tomu dělat, co chci. Média jsou dnes hybná síla společnosti. Nebyl jsem žádný svatoušek, ale že bych chlastal denně, nebyla pravda. S hokejem bych skončil za chvilku," myslí si.

Navíc podle něj rozhodně nebyl jediným rebelem. I ve Zlíně se prý našli hokejisté, kteří uměli vymetat parkety. A nejinak tomu je prý i dnes v době profesionálních vysokých smluv a čím dál větších nároků na sportovce. „Víte, jak to je, dělají to skoro všichni a všude. Hokej je strašně psychicky náročná věc. Trénujete, pak přijde zápas a prohrajete a noviny a fanoušci vás rozcupují. Někdo tlak zvládá lépe, jiný hůře. Nechci na nikoho ukazovat prstem, ale svatoušek není nikdo," tvrdí Raděvič.

Ničeho prý nelituje

Ačkoliv kvůli své povaze přišel o zářivou kariéru a spoustu peněz, ani téměř po dvaceti letech ničeho nelituje. „Ani dnes bych se jinak než tehdy nezachoval. Nejsem typ člověka, který by si myslel, že by se měl chovat jinak. Nic špatného jsem nedělal," hájí se.

Opavský rodák do tehdejšího Gottwaldova přišel jako 17letý kluk v roce 1984. Nevyhlédlo si jej ale tehdejší vedení, ale přemluvil jej spoluhráč z mládežnické reprezentace Tomáš Kapusta. „Přitom mě chtěly ještě Vítkovice a tehdy byly naštvané na mého otce, který rozhodl, kam půjdu," vybavuje si ráznou ruku svého otce. Jenže premiéru si odbyl až v lednu, jelikož si odpykával trest za prohřešek v národním týmu. „Nechci o tom mluvit, prostě jsem udělal průser. Rok jsem nehrál hokej, jen jsem trénoval," poznamenal Raděvič.

Po vypršení trestu však vytvořil s Michalem Tomkem a Kapustou údernou formaci „mladých pušek". „Pan Uher nám dal všem šanci a hrávali jsme čtvrtou lajnu. Byli jsme stejně staří. Tomáš byl zarputilý bojovník, Tomek byl rychlostně vybavený a já jsem akce většinou zakončoval," popsal spolupráci.

Přesto v sezoně 1984/85, kdy Gottwaldov vybojoval první historickou bronzovou medaili, naskočil do sedmi zápasů a vstřelil tři góly. „Asi jsem v pauze dostal hlad po hokeji a zápasech. Následně mě ale nepřipustili k maturitě, jelikož jsem školu zanedbával. Proto mě pan Uher poslal do Opavy, dokud si ji neudělám. Na podzim jsem ji napodruhé zvládl a začal jsem hrát tady v jedné lajně s Vlachem," zavzpomínal na bouřlivé mládí.

Nebýt jej, možná by bronz z Gottwaldova nepatřil mezi nejcennější kousky jeho sbírky. „Přesto si této medaile velmi vážím. Tenkrát byla úroveň ligy velmi dobrá. Dala se srovnat s ruskou a možná i švédskou soutěží, jelikož stále v ní působili nejlepší hráči, než se rozutekli po světě," poznamenal Raděvič, jenž v dresu Gottwaldova a Zlína odehrál celkem 184 zápasů a připsal si 138 bodů, 64 gólů a 74 asistencí.

Za Růžičku bránil

Na dvě sezony v roce 1986 narukoval na vojnu do Dukly Trenčín, kde odehrál 90 zápasů a ve druhé sezoně si zahrál i s Vladimírem Růžičkou. „Byla to paráda. Byl to jeden z nejlepších hokejistů, se kterým jsem kdy hrál. Sice jsem tam z něho lítal dozadu, ale jakmile jsem mu nahrál, dal gól," pousmál se nad přídělem 49 kanadských bodů, za 17 gólů a 32 asistencí.

„Už tehdy byl Láďa totální blázen do hokeje. Hodně jsem se od něj naučil," děkuje na dálku v současnosti slávistickému kouči.

Právě jejich spolupráce Raděviče katapultovala až na olympiádu do Calgary v roce 1988. „Jel jsem tam s tím, že budu hrát s Růžičkou, ale těsně před olympiádou se vše obrátilo. Tehdy tam byly určité tlaky, které mi to nedovolily," tvrdí Raděvič.

Československo s Haškem, Růžičkou, Šejbou, Vlachem, Stavjaňou, Paškem, Libou a dalšími však selhalo a skončilo až šesté. „Veřejnost i média to vnímaly jako propadák. Byli jsme tehdy dost sepsutí," vybavuje si.

Jenže problém byl prý i v kabině. Nemuseli se totiž Češi se Slováky, žárlili na sebe, což k pozitivnímu klimatu moc nepřispělo. „Všichni se chtěli ukázat a dostat se ven. Bylo to těsně před revolucí a režim byl volnější. Každý chtěl do NHL a někteří si na olympiádě ani nenahráli," pokrčí rameny Raděvič.

Radim Raděvič

Radim Raděvič a současnost. foto: Deník/Daniel Ostrčilík

Jako Libův syn

V jednom týmu se sešel s hokejovými personami osmdesátých let i vycházejícími hvězdami. „Byl jsem tam nejmladší. Ale všechno to byli výborní lidé. Byli o dva tři roky starší, takže právě s nimi jsem se nejvíce kamarádil. Dost jsem se divil, ale přátelil jsem se i s Igorem Libou, který mě bral skoro jako svého syna," vybavil si.

Nastoupil na křídle čtvrté formace ve třech zápasech a v duelu proti Švédsku (2:6) dokonce asistoval u trefy Haščáka. „Už jsem takový, strašně produktivní," pousmál se. „Ale vůbec si ten gól nevybavím," lovil marně v paměti.

Zároveň byla olympiáda poslední reprezentační akcí a zápas s Tre Kronor posledním se lvíčkem na prsou. „Vidíte, pak už mě nikam nevzali. Hrával jsem jen za béčko. Doteď mě to mrzí, ale nebylo to způsobené mými výkony, ale mojí mladickou nerozvážností. Brzy jsem se dostal na vrchol a poté už to skřípalo, jak jsem se ke svému talentu zachoval," uznává Radim Raděvič.

Ten prý s žádným bývalým spoluhráčem v pravidelném kontaktu není. „Jen Rosťu Vlacha ve Zlíně potkávám ve městě, takže se pozdravíme. Ale jinak nemám na nic jiného ani čas," tvrdí.

Podle Raděviče se současný hokej s tím, který produkoval ještě on sám, nedá absolutně srovnávat. „Když se dívám na staré šoty, jakou jsme měli výstroj a jak jsme tehdy hráli, musím se tomu smát. Vypadali jsme na ledě jako Kašpárci. I když technicky a takticky byla liga vyspělá. Určitě se ale nehrálo tak tvrdě, třebaže už tehdy se hrál silový hokej. Někteří hráči si dnes chybějící šikovnost vynahrazují tvrdostí," vypozoroval Raděvič.

Také po finanční stránce se pohybují současní hokejisté v jiné dimenzi. „Lidé si myslí, že jsme tehdy brali moc peněz, ale není to pravda. Začínal jsem tady s osmnácti sty korunami a měl jsem je až do vojny. Pak jsem měl 2 300 korun a za vyhraný zápas čtyři stovky," vybavil si odměny za bývalého režimu.

Ve Slušovicích vydělávali víc peněz

Největší výplatu dostával na vojně v Trenčíně. „Přišel k nám generál a po každém vyhraném zápase vojákům dával čisté peníze do ruky podle zásluh. Takže někdo dostal navíc i tisíc korun a ještě jsme dostali výplatu. Přišel jsem z vojny a měl jsem čtyři tisíce korun v roce 1988 a šest set za zápas, takže opět žádná sláva. Ve Slušovicích si určitě vydělávali víc než já," myslí si Radim Raděvič.

Zaměstnaný byl tehdy oficiálně jako zámečník v Závodech přesného strojírenství (ZPS). „Přišel jsem tam jednou podepsat smlouvu a od té doby jsem tam už nikdy nebyl. Pak už jsem tam nemusel, protože nám výplatu nosili přímo do kabiny. To byla tehdy komunistická šaškárna. Někteří jako třeba Míra Kořený za trest kvůli výkonům museli do práce. To bylo ale absurdní," zlobí se dnes na tehdejší komunistický režim.

V lednu 1990 hokejisty Zlína také velmi otřásla v rozehrané soutěži smrt spoluhráče a kamaráda Luďka Čajky, který v Košicích nešťastně spadl hlavou na mantinel a o měsíc později zemřel. „Po jeho smrti jsme se už na hokej moc nesoustředili. Všechny nás to poznamenalo, ale nerad bych se na to nyní vymlouval," mínil Raděvič.

Následně odešel do zámoří na zkoušku do týmu NHL do Bostonu Bruins. „Šel jsem to zkusit. Po mém návratu se tady ale začaly dít zvláštní věci a Eda Novák mě vyhodil," vybavuje si někdejší výborný střelec.

Dal Haškovi gól

V dresu Gottwaldova však vstřelil svůj nejslavnější gól. 12. prosince 1988 proti Pardubicím (2:4) v čele s brankářem Dominikem Haškem vyrovnal na průběžných 2:2 po hezké kombinaci s Pelcem a Chalánkem. „Určitě si jej cením. Málokdo mu dokázal dát gól. Je to nejlepší brankář, jaký kdy u nás byl. Ale schovaný puk nemám. Tenkrát se to nenosilo," zapátral v paměti.

V roce 1991 zamířil do německého třetiligového Geretsriedu za Horstem Valáškem. „Všechno jsme vyhráli a stavěli nám tam pomník. Nebavilo mě to tam, tak jsem se vrátil zpátky," přiznal.

Nevrátil se však do Zlína, ale do Vsetína, kde se budoval tehdy neporazitelný tým a mašina na mistrovské tituly. „Pořád za mnou jezdil Zubík, že mě potřebuje do Vsetína. Nikdy bych neodešel, měl jsem to tady rád, ale ve Zlíně jsem cítil, že už mě tady nechtějí a nepotřebují. Proto jsem šel tam, kde si mě váží víc," rýpl si Radim Raděvič.

Postupové oslavy zažil celkem tři a vždy s jiným týmem. S Opavou, Vsetínem a Skalicí. Nejvíce si cení úspěchu s Valachy. „Byl jsem už klíčovou postavou mužstva. Když se na to ale dívám zpětně, všechno byly úspěchy. Všude byli báječní lidé a chtěli postupovat a dávali do hokeje peníze," vybavuje si Raděvič.

Po senzační jízdě do extraligové společnosti ze Vsetína odešel. „Byl jsem trnem v oku pár lidem, ale nebyl to pan Zubík. Nejsem povaha, která by někomu lezla do zadku. Proto bylo lepší, když jsem odešel. Přitom mě to tenkrát mrzelo hokejově i lidsky nejvíc," přiznává.

„Kdybych zůstal, mohl jsem být jedním z hráčů úspěšné éry, protože horší jsem nebyl. Možná bych byl i v nároďáku," myslí si Raděvič.

Právě odchod ze Vsetína byl začátek Raděvičova konce slibně se rozvíjející kariéry. „Skutečně to byl zlom. Poté už jsem jen dohrával. Byl jsem doma v Opavě, ale moc mě to nebavilo. Odešel jsem do Skalice a z ní do zahraničí do nižších soutěží v Německu a Rakousku. Už to bylo jen proto, abych se uživil," nevymlouvá se.

Jako v džungli

Ačkoliv se již v hokejovém světě nepohybuje, vystudoval trenérskou licenci C a chystá se i na skupinu B. „Ale nemyslím si, že bych se někde se svojí pověstí chytil. Lákalo by mě to, celý život se hokeji věnujete. Nemám na to moc času. Navíc nejsem typ, který by se někde doprošoval," zdůrazňuje otec syna Radima.

Raděvič popadl hokejku a obul brusle naposledy před dvěma lety. „Se starými pány se sklouznout nechodím. Ale asi začnu chodit, potřebuji zhubnout," přiznal někdejší výborný forvard.

Dnes podniká ve stavebnictví. Ale rozhodně nemá na růžích ustláno. „Pokud by u nás nebyla džungle, bylo by to parádní. Jenže nikdo nikomu nic nezaplatí. Musím pořád dávat velký pozor. Musím si hlídat, abych nepodepsal smlouvu, která by byla nevýdělečná. Ve stavebnictví můžete dojet na nekvalitu. Dnes je třeba si najít partnera, který je trochu solidní. Naučil mě to kamarád v Ostravě, který má velkou stavební firmu. Vzal mě k sobě, sháněl jsem mu lidi a poté jsem si otevřel vlastní," popisuje svou cestu, která ale mohla být jiná nebýt jeho upřímné povahy a sklonu k bujaré zábavě.

RADIM RADĚVIČ

Narozen: 16. prosince 1966 v Opavě.

Největší úspěchy: 3. místo s Gottwaldovem (1984/85) a účast na ZOH 1988 v Calgary
Reprezentace: 19 zápasů, 3 góly

Kariéra: Opava (1983/84), Gottwaldov (1984-1986), Trenčín (1986-1988), Gottwaldov (1988-1991), Geretsried (Německo, 1991/1992), Vsetín (1992-1994), Olomouc, Kometa Brno (1994/1995), Opava (1995-1997), Skalica (Slovensko), Heilbronn (Německo, 1997), Přerov, Klostersee (Německo) Uherské Hradiště (1997/1998), Strakonice (1999/2000), Uničov (2000/2001), nižší regionální soutěže v Německu a Rakousku (2001-2004), Uherský Brod (2004/2005)