Předchozí
1 z 2
Další

„Samozřejmě když vidíte, jak tým, který vás vyřadil v sedmém zápase, celou soutěž vyhrál, tak si říkáte, že jste na jejich místě mohl teoreticky být,“ okomentoval Faksa vypadnutí se St. Louis. „A mistrovství světa? Z toho jsem smutný dodnes,“ přiznal Deníku minulý týden rodák z Opavy krátce po jednom ze svých tréninků.

Už se připravujete na nový ročník. Jak se na začátku července cítíte po více než hodinovém tréninku?
(usmívá se) Začátky jsou vždycky těžké, než se do toho člověk dostane. V prvních týdnech se scházíme už na osm ráno, takže vzhledemk tomu, že bydlím až v Opavě, musím vstávat už kolem šesté, abych se nasnídal a přijel. Musím přiznat, že to není jednoduché, zvlášť když je to teď spíše o zdlouhavých cvičeních na zpevnění, sílu, které mě osobně nebaví, ale vím, že bez toho nejde jít pak ve druhé fázi do rychlosti. Postupem času ale budeme mít tréninky až v devět v deset, což už se dá. Ráno si to odcvičím, zajdu na oběd, na hodinku dvě odpoledne se prospím a pak následuje druhá fáze. Tenis, beach volejbal nebo něco podobného.


RADEK FAKSA
Hokejový útočník se narodil 9. ledna 1994 v Opavě. Začínal v místním klubu, v jedenácti letech odešel do Třince, odkud se v sedmnácti vydal do zámoří. V nižších soutěžích působil v klubech Kitchener Rangers, Sudbury Wolves (oba OHL) a Texas Stars, s nímž vyhrál AHL (2015). Od sezony 2015/16 hraje Faksa v celku NHL Dallas Stars, za který nastoupil k 311 utkáním (114 kanadských bodů, 52+62). Faksa se jednou účastnil světového šampionátu osmnáctek a třikrát dvacítek, v seniorském národním týmu odehrál 24 zápasů. Letos v Bratislavě absolvoval své první MS.

Je těžké se sám přesvědčit k individuálnímu tréninku?
Když jsem byl mladší, tak jo, ale teď vím, že se pravidelným tréninkem posouvám dál, takže se spíše těším a baví mě to. Přece jen už ani svědomí mi nedovolí vrátit se do Ameriky nepřipravený, protože tam je taková konkurence, že když nejste třeba i psychicky v pohodě, pozná se to a můžete ztratit místo. S kondičním trenérem Radimem Poláčkem i dalšími kluky už ale máme asi šestý rok neskutečné tréninky, které mají řád, jsme výborná parta, bez toho by to také nešlo, hecujeme se a poháníme dopředu. To nás perfektně na sezonu připraví az toho pak čerpáme celý rok.

Jak v tomto období vypadá váš den?
Pondělí až pátek je stejný. Ráno po snídani jedu do Ostravy na trénink, než se odsud dostanu, jsou dvě hodiny. Po obědě odpočinu a poté si najdu nějakou aktivitu.

Například i pro děti nebo na dobročinné účely…
Ano, ale to se musí naplánovat, protože samozřejmě chci čas i pro sebe, rodinu a nejbližší. Mnoho lidí si totiž myslí, že přijedu tady na léto a mám celý den volno. Tři čtvrtiny času ale zabiju stravou, odpočinkem, tréninkem, na rodinu a kamarády ho moc nezbývá. Jistě, rád přijdu na akce s dětmi. Na to mám problém říkat „ne“, i když čím jsem starší, tak se to učím. (úsměv) Nyní ale rekonstruuju barák, takže okolo toho strávím také nějaký čas. A den je fuč.

Radek FAKSAZdroj: Archiv Radka FaksyPřikládáte i ruku k dílu nebo to spíše jen organizujete?
Občas s něčím pomůžu, ale spíše dělám finální rozhodnutí. Jinak bych se do posilovny ani nedostal.

Co byste vlastně dělal, kdybyste nebyl hokejistou?
(zamyslí se) Dobrá otázka. Nad tím jsem také uvažoval. Rukama bych se asi neuživil, určitě bych se chtěl pohybovat ve sportovním prostředí. Sport mě strašně baví, nejen hokej, rád dělám i sleduju tenis, beach, squash. Jsem nadšenec. A také cestuju. Kromě toho ale ve volnu spím, miluju dobré jídlo i filmy či seriály.

Zmínil jste film. Dallas je město, kde se natáčí a vznikl i slavný stejnojmenný seriál.
Kluci mi říkali, že je tam i muzeum, kde se natáčel, plánuju se tam příští rok podívat. Dallas je krásné město, čisté, s výbornými restauracemi, obchoďáky i počasím. Je to i tím, že tam žije mnoho bohatých lidí. Nemůžu si stěžovat. Je to můj druhý domov. Řekl bych, je to štěstí.

Jak to myslíte?
Podmínky po životní i hokejové stránce jsou na vysoké úrovni, top tři nebo pět organizací v NHL. Ambice v klubu jsou, chtějí vyhrávat, a co třeba mně i po psychické stránce pomáhá, je počasí. Když vysvitne slunko, hned máte lepší náladu. Hlavně pro kluky, kteří mají rodinu, je to důležité. Ale i pro mě. Když je čas, zajdete si do bazénu, není tam žádný sníh, takže je to pohoda.

Zima a sníh vám nechybí?
Kolem Vánoc možná trochu ano, ale stejně lyžovat během kariéry nemohu. To až jednou skončím, tak se těším, že třeba na silvestra si půjdu zalyžovat. Doufám ale, že k tomu mám ještě daleko.

Po dvou letech jste prošli do play-off, vypadli jste ve 2. kole s pozdějšími vítězi St. Louis. Jak ročník hodnotíte?
Jistě, když vidíte, jak tým, který vás vyřadil v sedmém zápase, soutěž vyhrál, říkáte si, že jste na jejich místě teoreticky mohl být vy. Bleskne vám to hlavou, na druhé straně to tak nejde brát, protože bychom museli vyhrát ještě dvě kola. Sezona byla ale dobrá. Play-off nemáte automaticky, je těžké se tam dostat. Mně se to povedlo v první sezoně, a když jsme vypadli, řekl jsem si: „Nevadí, za rok bude nová šance.“ A vidíte? Dva roky jsme tam nebyli.

Vážíte si toho?
Jasně, protože atmosféra a všechno dění kolem se se základní částí nedá srovnat. Je za tím ale hodně dřiny. V létě, před sezonou, během ní. Neděláte nic jiného. Pak mohou přijít čtyři porážky a je vše pryč. Ale když se vrátím k hodnocení, tak jsme odehráli ročník se stabilními výkony i výsledky, bez výpadků, s koncem jsme se zlepšovali a šance jít dál byla. Když zůstane kostra mužstva, tak máme šanci bojovat o Stanley Cup už třeba v příští sezoně.

Tady v Česku se mluvilo a psalo o tom, že jste v týmu dostal novou – defenzivnější – roli. Jak jste to bral?
Neřekl bych, že se má pozice změnila teď, už v minulých letech to bylo podobné, akorát jsme měli tři trenéry během tří let. Začátky tak potom byly těžší, protože jedete odznova, trenér si vás musí vyzkoušet, aby věděl, co od vás čekat. Já jsem v posledních letech dostával hodně prostoru, měl jsem hodně času na ledě, takže si nemám na co stěžovat.

Tým vede nový kouč Jim Montgomery. Jaký je?
Mladší, modernější, je to jeho první angažmá u týmu dospělých, kde je to jiné než na univerzitě. Po čase jsme si nastavili pravidla, systém, který jsme dodržovali a zlepšovali se. Pokud jde o mě, tak můj post probíral s asistentem trenéra i generálním manažerem a věděl, co ode mě čekat. Nikdo mi ale nikdy otevřeně neřekl „braň“. Ano, když jde na led nejlepší lajna soupeře, nás tam trenéři pošlou, řeknou, ať jsme nepříjemní, ale máme hrát svůj hokej, který může nést i vstřelené branky.

V sezoně jste zaujal také dvěma bitkami. Co vás přesvědčí shodit rukavice?
Nejdřív se dívám, kdo proti mně stojí. Nejsem blázen, abych šel proti bitkaři, i když i to se už stalo. (úsměv) To byla ale výjimka. Přece jen se nechci nechat zranit. A co mě vyprovokuje? To, že se chci zastat spoluhráče. To je pro mě nejdůležitější. Třeba nesmyslný zákrok mě naštve. Na NHL je super, že jsme jeden tým a hrajeme jeden za druhého, pomáháme si.

Posledně jste se utkal s Nickem Seelerem z Minnesoty. Konflikt ale vznikl mimo pohyb puku a přímý přenos.
Tyto momenty jsou už většinou domluvené z předchozích střídání. U této bitky si vzpomínám, že jsem bylu gólmana, on (Seeler) mi dal krosček, tak jsem mu ho vrátil, něco jsme si řekli, dostali jsme oba dvě minuty a na trestné lavici jsme se dohodli, že jak vyjedeme na led, tak si to rozdáme na férovku. Proto to potom bylo tak, že úvod bitky byl v podstatě mimo hru i záběry hlavní kamery.

Radek FAKSAZdroj: Archiv Radka FaksyJste kliďas, nebo impulzivní?
Těžko říct, záleží na situaci. Jsem kliďas, ale umím vybouchnout.

Opravdu?
Během zápasu toho moc nenamluvím, spíše se soustředím na sebe, na to, aby zvyšovali hlas nebo někoho motivovali, jsou v šatně jiní. Já si dokonce myslím, že mé chování z ledu lze srovnat s tím, jaký jsem v osobním životě. V pozitivním smyslu slova.

Jak to míníte?
Jsou hráči, kteří v šatně, na ulici a jinde, jsou v pohodě, skvělí chlapi, se kterými si pokecáte o čemkoli, a je s nimi sranda. Jak ale vjedou na led, tak je nepoznáváte. Jsou nepříjemní. Já ale tento extrém nejsem. Samozřejmě až na výkyvy. (usmívá se)

Na vašem facebookovém profilu máte heslo: Věř, běža dokážeš…
To vzniklo tak, že mi v Opavě chtěli na zimáku vyvěsit billboard s tím, že si mám vymyslet nějaké motto, čemu věřím. Díval jsem se na internetu a napadlo mě právě tohle. Myslím si, že to sedí. Věřit totiž sám sobě je strašně důležité, bez silné psychické stánky je těžké to někam dotáhnout. Běž? Pořád musíte makat a trénovat. V zámoří má každý talent, pak ale rozhodují maličkosti.

Souvisí to vše i s příběhem, jak jste se do zámoří dostal?
Asi ano. Musel jsem hokeji něco obětovat a to, co teď mám, není zadarmo. I když si to mnozí lidé myslí. Pomohla i náhoda, ale štěstí musíte jít naproti a vše, co jsme v mém životě s rodinou, agentem a dalšími lidmi udělali, bylo pozitivní. Proto nelituju žádného rozhodnutí, které jsem udělal. Všude se ke mně chovali výborně a pomohli mi, takže jsem za to rád.

Vyprofilovalo vaši osobnost, když jste v jedenácti letech odešel z Opavy do Třince a žil jste většinu času sám?
Vždycky bylo těžké, když člověk po víkendu doma musel zpátky, přece jen jsem byl malý kluk a neměl jsem takový rozum. Na druhé straně kdybych ten krok neudělal, tak dneska třeba hraju v Česku první ligu. Tehdy jsem bydlel na hotelu, nejmladší kluk byl o sedm osm let starší než já. Nechtěl jsem zvlčet jako jiní, kteří byli velkými talenty, ale nakonec to nikam nedotáhli. Měl jsem v hlavě srovnané, co chci, i nastavené priority. Neskutečně mě to posunulo, naučilo mě to o sebe se postarat. Bylo to moc důležité.

Kdo váš vývoj – kromě rodičů – nejvíce ovlivnil?
Rozhodně strejda Stanislav Pavelec, bratr od mamky, který mě zlákal do Třince, pracoval tam. Když jsem byl malý, hrál extraligu, sháněl mi hokejky a se vším pomáhal. Proto byl mým vzorem.

Máte blízko k Opavě, ale co Třinec?
V Opavě jsem začínal, chodil do školy a pořád tam bydlím. Je mi líto, jak to tam s hokejem vypadá, ale nikdy na ně nezanevřu. I v Třinci mám dobré vztahy, moc mi pomohli, vytvořili skvělé podmínky, cokoli jsem kdy potřeboval, mi poskytli. Nedám na ně dopustit, s Opavou to je můj klub číslo jedna. Koneckonců jsem Oceláře sledoval a v boji o titul jim fandil.

Myslíte, že si ho zasloužili?
Za tu práci, kterou tam odvádí, tak určitě. Lidé tam hokej milují, vybudovalo se tam nádherné zázemí. Každý sice říká, že je jen o penězích, ale na světě je plno klubů, které mají finance, ale nejsou tak daleko. Tato sezona jen ukázala, že v Třinci dělají hokej správně. Kdyby to takhle dělalo více klubů v Česku, tak je náš hokej úplně jinde. S tím ale souvisí i vedení a trenéři. Když vás vede někdo, kdo v hokeji něco dokázal, můžete k němu vzhlížet, hltáte, co říká a věříte mu. Třinec má navíc dobrou i mládež, kde jsou bývalí extraligoví hráči, klubové ikony. To je dobře.

Umíte si představit, že byste třeba v Třinci mohl jednou zakončit úspěšnou kariéru?
Prioritou je zůstat co nejdéle v NHL, k čemuž je důležité být zdravý a pracovat na sobě. Pokud by ale byla možnost a cítil bych, že je to fér vůči klubu i mně, tak bych si v Třinci rád zahrál.