Šestačtyřicetiletý kouč však bere tuto štaci jako velkou výzvu a doufá, že se mu v čele slovenské dvacítky v Ostravě a Třinci povede uspět.

„Kvůli tomu turnaji jsme celý půlrok pracovali. Všichni víme, že šampionát máme my i naši fanoušci blízko, za rohem, takže věříme, že budeme mít hodně pozitivní podpory a že to bude krásné vyvrcholení naší letošní práce,“ řekl Deníku Róbert Petrovický, mistr světa z roku 2002, který odehrál v NHL přes dvě stě zápasů.

Jaké je převzít reprezentaci po Ernestu Bokrošovi?
Seběhlo se to vše narychlo. Hned druhý den poté, co jsem se toho ujal, jsme se střetli s hráči na letním kempu, a i když sezona pak mnoho věcí změnila, absolvovali jsme řadu zápasů, turnajů, výcvikových táborů. Chtěli jsme prostě dát co největší šanci maximálnímu počtu hráčů. Nakonec jsme vybrali určitou skupinu, se kterou do toho půjdeme.

Bylo půl roku dostatečný prostor, abyste se připravili?
Podívejte, já to beru tak, jak to je. Když jsem to přebíral, věděl jsem, kdy tenhle turnaj bude a jaké budou možnosti se s hráči sejít. Přemýšlet nad tím, co by bylo lepší nebo horší, a jaké by to bylo, kdyby, nebyl čas. Když jsme dělali nominace na jednotlivé zápasy nebo turnaje, tak jsme se soustředili jen na ně a neřešili to či ono.

Když jste tým převzal, psala slovenská média o tom, že nastává nová éra. Vnímáte to také tak?
Novináři napíšou hodně věcí. (smích) Já respektuji práci předešlého trenéra a myslím, že byla kvalitní. S Ernestem máme navíc dobrý vztah. Teď přišla změna. Pokud to chcete nazývat novou érou, tak ano, ale to je i tím, že tým se rok od roku mění. Vždy určité ročníky odejdou a jiné je nahradí. Uvidíme. Ať takči tak, vybral jsem určitý realizační tým, abychom kluky posunuli dál. Víte, málokdo dokáže vzít tlak jen na sebe. Třeba já to nedokážu. Proto pracujeme týmově a to vštěpujeme do hlav i hráčům. Jdeme do toho s velkou pokorou.

Působil jste ve Vítkovicích. Jak vzpomínáte na toto angažmá?
Musím říct, že moc hezky. A nejen na Vítkovice, protože v Česku jsem strávil pár let i v Brně. Mám dokonce i část rodiny odsud, třeba manželku. Žije zde mnoho známých, ale hokejový život je neúprosný, neustále se posouváte dál. Každopádně když se někdy zastavím a potkám lidi, se kterými jsem v té době mohl chvíli být, tak rád zavzpomínám. Na každé své angažmá mám vlastně krásné vzpomínky, i když hraje roli i to, že se dnes na vše dívám trochu jinak. Léta v cizině, za mořem, mě hodně ovlivnila.

A Třinec? Jako soupeř pamatujete ještě starou Werk Arenu.
Abych se přiznal, tak teprve před měsícem při inspekční cestě jsem byl v této hale poprvé. Samozřejmě jsem ji častokrát viděl v televizi, ale teď jsem arénu poznal osobně. Pro Slováky je jistě zajímavá skutečnost, že to do Třince není daleko, a tak doufám, že v této hale bude i díky nám skvělá atmosféra. Byl bych rád, kdybychom si to my i naši fanoušci pořádně užili.

Zůstaňme ještě u vzpomínání. Zůstalo vám něco v paměti z vašeho jediné juniorské mistrovství světa v roce 1992?
Je to už strašně dávno, to budeme muset hluboko do historie. (úsměv) Vím, že jsme tehdy hráli v Německu ve Füssenu, měli jsme těžší začátek, který jsme pak doháněli. Mám pocit, že jsme v posledním zápase s USA hráli dokonce o medaili, ale nevyšlo nám to. Ale opravdu si to už moc nepamatuju. Každopádně je fajn si zavzpomínat, tehdy jsme byli všichni mladí, dnes jsou z nás trenéři a manažeři a celkově jsme v životě dál.

Když jste končil kariéru, věděl jste, že budete chtít trénovat?
Hrál jsem celých čtyřiadvacet let, což je dost dlouhá kariéra. Je štěstí takovou dobu vydržet na profesionální úrovni. Možnost trénovat jsem měl i dřív, jedna byla skvělá, ale nechci o ní mluvit. Přesto jsem se rozhodl ještě hrát a postupem času mě myšlenka trénovat opustila. Nakonec mě přesvědčila jedna osoba z rodiny, abych do toho šel.

Kdo?
Pan Vůjtek.

Váš tchán…
Řekl mi, že si myslí, že když jsem byl lídrem na ledě, mohl by ze mě být i dobrý trenér. Na to není co říct, snad jen tři tečky. (úsměv)

Tím vás tedy přesvědčil?
No, řekl jsem si, že půjdu studovat, což je zase jiné, protože někdy máte pocit, že kromě hokeje o ničem nic nevíte. Ale zvládl jsem to. Víte, celkově jsem měl štěstí v životě na lidi. Už od trenérů, třeba od Miloše Holaně, když jsme na to v Trenčíně skočili. Najednou zjistíte, že když na střídačce stojíte nad hráči, tak si všímáte jiných věcí, než když tam jen sedíte a čekáte, až půjdete na led. Také Miloš Říha mi dal hodně, Vlado Orságh nebo u reprezentace Craig Ramsey. Prostě lze říct, že mě k tomu pan Vůjtek dokopal. (úsměv)

Co zabralo? Jaká slova vám konkrétně řekl?
„Pojď, vyzkoušej si to, pak studuj, nabírej zkušenosti a uvidíš. Možná přijde příležitost a najednou se to rozběhne,“ řekl mi. A ono se to rozběhlo, za což jsem rád. Teď se chci každým dnem posouvat, něco vidět, naučit se. Sám pořád vnímám, že je rozdíl trénovat seniory, kde je to víc o psychologii, a mládež. Tady musíte být spíše učitel, táta, aby kluci nasedli na správnou cestu. Ne pro každého je to jednoduché. Musíte jim ukázat směr.

Začínáte v pátek s Kazachstánem. Jste rád, že těžší soupeři jako Finové a Švédové, přijdou až pak?
V hokeji si v dnešní době soupeře nevyberete. Každý zápas je těžký, každý umí bruslit, každý zná nejrůznější systémy hry. Je video a technika, takže to nemá smysl řešit. Vždy se musíte připravit vy, soustředit se na sebe a podat maximální výkon. V přípravě jsme dbali na to, abychom se koncentrovali na každý trénink. Tím spíš zápas. Teď jsme tady, turnaj začíná a my do něj jdeme s velkou pokorou, ale i pozitivně naladění. Třeba věci nebudou podle našich představ. Turnaj je rychlý sprint, během kterého se objeví těžší okamžiky. V té chvíli si musíme týmově pomoci.