Čavrk, Kukol, Černý nebo třeba Kovalovský. Hokejisté druholigové Opavy, které sledoval v akci každý fanoušek podporující Drtiče v posledním domácím utkání roku 2008. A co takhle jméno Eduard Uvíra, bývalý reprezentant a zlatý medailista z Prahy 1985? Ano. Ten tam byl také. Stál za zády hráčů v červených dresech. Je totiž asistentem Karla Suchánka, hlavního kouče Opavy.

Když Uvíra dorazil před Vánocemi do Hodonína, málokdo mu věnoval pozornost. Všichni se soustředili na souboj mezi Hodonínem a opavským Slezanem. Hosté v něm nakonec uspěli 4:2 a bývalý elitní zadák se mohl usmívat. V tu chvíli z týmu mimo jiné spadla sedmizápasová série bez výhry. „Měli jsme deku. Doufám, že už je to za námi,“ oddechl si po zápase sedmačtyřicetiletý trenér.

Lavička mu nyní nabízí jinou perspektivu. Vidí jinak, než když na ní seděl ve výstroji s hokejkou v ruce. „Některé věci jsem si jako hráč neuvědomoval. Teď se snažím předávat zkušenosti, abychom se vyvarovali chyb,“ komentuje svou pozici, v níž se usadil v roce 2007. A pohled na druhou ligu? „Jsou v ní dobré i špatné zápasy. Myslím si, že úroveň není špatná. Na to, že kluci chodí do práce, jsou některá utkání výborná. Někdy ale až přehnaně tvrdá,“ podotýká.

Kariéru úspěšného hokejisty má za sebou. Může tedy hodnotit a srovnávat. „Velmi rád vzpomínám na čtyři roky s Bukačem a Neveselým. Vše tehdy vyvrcholilo mistrovstvím světa v Praze, kde jsme vyhráli zlatou medaili,“ vzpomíná Uvírá na šťastné chvíle. Předtím si třikrát pověsil na krk stříbrnou medaili. V pětaosmdesátém se tedy konečně dočkal. Do té doby mu v cestě nejvíce stála fenomenální Sborná. „Byli jedničky. Přes to nejel vlak,“ usmívá se sympatický kouč.

A právě hráči bývalého Sovětského svazu jej mnohokrát prohnali. „Byli menší a obratní s pukem. Páni hokejisti,“ chválí partu okolo Larionova či Makarova. „Druhá místa byla fajn. Ale co si budeme povídat, nejcennější je zlato. Bylo to úžasné,“ sdělil před nedávnem pro hokej.cz.

V osmdesátých letech patřil k elitním československým hráčům. Aktivní kariéru pak ukončil před pěti lety. „Hokej jde pořád dopředu. Kluziště se zmenšuje a je více kontaktů. Hra je rychlejší. Je to nahoru dolů,“ srovnává svoji éru s tou dnešní. Práce má mnoho. Nestíhá třeba ani mrknout na extraligové Vítkovice.

Kromě povinností u mužského A týmu působí ještě u dorostu. Jako bývalý obránce má co dát zejména zadním řadám. Vyzdvihovat však nikoho nehodlá. Rád vidí od svých svěřenců kolektivní zápal. „Neměl jsem sám rád, když někdo byl hvězdou a ostatní se jako že vezli. Hráči by si měli uvědomit, že vždy vyhraje tým,“ dodal Uvíra.