Kliknutím zvětšíteOndřej a Michal Kovařčíkovi působí u Ocelářů od žákovských kategorií a postupně se vypracovali mezi stabilní hráče týmu. Oba útočníci mají za sebou nejproduktivnější sezonu v extralize mužů, která jim vynesla novou smlouvu.
Novojičínští bratři Ondřej a Michal Kovařčíkovi chytili svou šanci za pačesy, chtějí se dál hokejově posouvat, a jak uvedli pro klubový web, nebrání se ani tomu, kdyby spolu hráli až do konce kariéry.
Před pár lety se vám často říkalo Sedinovi podle švédských dvojčat, která celou kariéru strávila ve stejných klubech a hrála spolu v útoku. Je pro vás při rozhodování důležité, abyste hráli v jednom týmu?
Michal: Úplně to nezohledňujeme, i když jsme nejlepšími kámoši. Ale člověk neví, jak se jeho kariéra vyvine a může se stát, že se jednou naše cesty rozejdou. Takový je hokej. Bylo by ale pěkné hrát spolu až do konce života a napodobit Sediny. Uvidíme.
Ondřej: Když nastoupil v této sezoně David Musil proti svému bráchovi, tak mě napadlo, jaké by to asi bylo hrát proti Michalovi. Ale asi bychom to také přežili (úsměv).
Michal: Občas nám i druzí říkají, že jsme paka, protože jsme skoro pořád spolu. Ale už dohromady na hotelu nebydlíme, to stačilo (úsměv). Každý teď žijeme ve vlastním bytě s přítelkyní.
Mezi vámi je skoro rok a půl věkový rozdíl. Od kdy spolu hrajete v jednom útoku?
Ondřej: Už od žákovských kategorií v Novém Jičíně, odkud pocházíme a kde jsme s hokejem začali. Nastupoval jsem jako starší o třídu výše, ale trenéři si Michala vždy vytahovali ke mně.
Michal: Výjimkou jsou asi tři sezony, protože Ondra odešel do Třince dřív.
Pamatujete si, s jakými cíli jste do Třince přišli?
Ondřej: Mým cílem bylo zahrát si extraligu mužů, vybojovat si místo v áčku. Když se ohlédnu, co všechno jsem už s Třincem dokázal, tak jsem předčil svá očekávání. V třiadvaceti letech jsem získal první titul, zahrál si dvě finále. Vyhlásili mě i nováčkem roku, Michal byl v anketě za mnou druhý. A pořád jsem hladový po úspěchu.
Michal: Určitě jsem toužil vyhrát s Třincem titul a poprvé se nám to povedlo už s juniorkou. Utvořili jsme s Ondrou útok s Lukášem Jaškem a vyšel nám skvěle závěrečný turnaj, kde poslední čtyři týmy bojovaly o mistra. Myslím si, že to byl první velký krok k postupu mezi muže. Následující rok jsme se otrkali ve Frýdku-Místku a potom si nás vytáhl trenér Varaďa do áčka, kde jsme chytili šanci za pačesy.
Vaším nevlastním bratrem je Tomáš Fleischmann, který v NHL odehrál okolo 700 utkání. Ovlivnil vás nějak?
Ondřej: Chtěli jsme se mu vyrovnat. Působil na nás motivačně i jeho příběh. Lidé ho podceňovali, přesto to dotáhl až do NHL. Nevypadal ani jako nějaká hrana, normální kluk. Na jeho příkladu jsme viděli, že to jde. Moc extra jsme spolu do kontaktu ale nepřišli.
Michal: Ale posílal nám hodně hokejky. Měli jsme v té době nejlepší, jaké byly (úsměv). Určitě jsme k němu vzhlíželi, ale mě ovlivnil hlavně jeho táta (Jaroslav). Trénoval mě v Novém Jičíně odmala až do osmé třídy a usměrnil mě, když začal žít s naší mamkou. Býval jsem namyšlený, drzý, řval jsem po spoluhráčích. Mamka ho požádala, aby byl na mě přísnější a pomohl mi. To mohlo být v páté šesté třídě. Dnes lituji toho, jak jsem se choval. Nerad na to vzpomínám. Pokud bych mohl ve svém životě něco změnit, bylo by to tohle.
Jak byste se popsali po hokejové stránce navzájem a proč si myslíte, že vám to tak vyhovuje?
Michal: Jsme si hodně podobní. Ondra je šikovný na puku, dokáže se správně rozhodnout. Má dobré zakončení a umí zachovat klid v koncovce, což třeba mně chybí. Je také znát, že těch zápasů už máme spolu odehraných opravdu hodně, a proto na ledě o sobě víme. Dokážu odhadnout, kam pojede, co udělá. To je velká výhoda.
Ondřej: Tak pokud vím, Michal v žákovské kategorii bořil střelecké rekordy, takže to není úplně tak, že nemá klid v koncovce (smích). Ale pamatuju si, že když jsme hráli na počítači NHL za jeden tým, tak mi nahrával a já střílel. Šlo nám to a přenesli jsme si to i do reálu (úsměv). Myslím si, že nám také pomohlo, že jsme jako malí trávili hodně času za barákem a veškeré sportovní aktivity jsme dělali spolu.
Oba jste si letos vytvořili osobní rekordy v produktivitě, posunuli jste se sestavou. Michal dokonce debutoval v reprezentaci. Jak jste byli z osobního hlediska spokojení se sezonou?
Ondřej: Určitě mohla být sezona ještě lepší, ale myslím si, že jsem se hokejově zase trochu posunul. Spadly mi tam i nějaké góly (deset v extralize, další tři na Spenglerově poháru). Jdu nahoru a doufám, že růst potvrdím i v příštím ročníku.
Michal: Spíše se mi povedla první půlka sezony, druhou už jsem nebyl tak produktivní. S Ondrou vždy po sezoně probíráme, jak být lepší a užitečnější pro tým. Určitě si ji ještě vyhodnotíme, protože chceme výkonnostně růst. Nejhorší je, když člověk poleví a uspokojí se.
Jak trávíte poslední dny po konci sezony?
Michal: Jsem hlavně doma. Ven moc nelezu, chodím maximálně na procházku se psem a pro to nejnutnější do obchodu. Lehce cvičím v bytě, ale na běhání a kondici není prostor. Doufám, že to brzy přejde a vrátí se vše do normálu.
Ondřej: Taky jsem doma, s přítelkyní například luštíme křížovky. Snažím se i posilovat, ale nic zvláštního. Protahuju se, dělám kliky a jiná cvičení s vlastní váhou na asi třicet čtyřicet minut. Alespoň tímto způsobem se trochu udržuji, protože na to nic nedělání by si člověk rychle zvykl a to by nebylo dobré.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
