René Kysučan nakonec odehrál v dresu Strojosvitu dva roky, ve kterých patřil k hlavním oporám týmu. Chuť do hokeje se mu vrátila a z krajské ligy se šestadvacetiletý útočník odrazil zpátky do třetí nejvyšší soutěže.

Přes Orlovou se dostal až do Opavy, se kterou letos patří k příjemnému překvapení druhé ligy. „Na Krnov nedám dopustit. Zažil jsem tam dva krásné roky, v kraji to byl určitě nejlepší klub, za který jsem mohl hrát,“ hlásí v rozhovoru.

René, jste odchovancem Vítkovic, v mládeži jste ale hrál i za Porubu…

Je to tak. Od přípravky až do juniorky jsem byl ve Vítkovicích, potom jsem v juniorce začal pendlovat mezi Porubou a Vítkovicemi, nakonec jsem do Poruby přešel nastálo.

Nakoukl jste tam i do áčka, výrazněji jste se ale neprosadil…

V té době muži v Porubě teprve začínali a hrálo se hlavně na tři lajny, ve kterých byli starší kluci. Moc jsem s tím nebyl spokojený, takže jsem odešel do Valašského Meziříčí.

Tam už jste nastupoval pravidelně, ale do play-off jste nepostoupili. Jak to angažmá hodnotíte?

Valmez tehdy ještě nebyl tak kvalitní jako dnes. Před mým příchodem hráli několik sezon na spodku druhé ligy, když jsem tam byl já, tak jsme o play-off alespoň bojovali, takže se to tam trochu zvedlo. Měl jsem dobrou přípravu i úvod, pak mi ale pár zápasů nevyšlo a trenérům jsem se přestal líbit. Nicméně po Novém roce přišel trenér Tejkl, který mě zase začal stavět.

Po Valmezu jste si dal od hokeje na rok pauzu. Proč?

Přestalo se mi dařit ve škole, nedodělal jsem ji a ani hokej mě tou dobou moc nebavil. Říkal jsem si, že se odstěhuju pryč a začnu znovu. Chtěl jsem jít do Opavy, ale nakonec jsme se nedomluvili. To mě trošku mrzí, nechtěli mě tehdy ani vyzkoušet. Celý rok jsem tak pracoval, pak se mi ozval Krnov.

Hokej vám nechyběl?

Samozřejmě chyběl. Dělám jej celý život. Bydlel jsem ale na vesnici a hrát kraj se mi nechtělo. Trošku mě zranil i ten nezájem Opavy. Potřeboval jsem si dát od hokeje na čas pauzu. Možná, že kdybych zůstal v Ostravě, tak bych hrál třeba ve Valmezu.

Už jste to nakousl, k hokeji jste se vrátil v Krnově. Jak k tomu došlo?

Zavolal mi krnovský manažer, netuším, jak se o mně dozvěděl. Ptal se, jestli si s nimi nechci přijít zahrát na trénink, zalíbilo se mi chování vedení i kluků v šatně, tak jsem si říkal, že to vyzkouším.

Jak na Krnov vzpomínáte?

V tom nejlepším. V kraji to byl nejlepší klub, za který jsem mohl hrát. Vedení se snažilo, chodilo hodně lidí, v kabině skvělá parta… Nebylo to jen o hokeji, ale i o kamarádství. Nakonec z toho byly dva krásné roky.

Vrátila se vám tedy chuť do hokeje?

Ano, určitě. Krnov mě nakopl.

Hodně lidí mluví o krnovském klubu v samých superlativech, zdá se, že to je i váš případ…

Zázemí je krásné, pěkný stadion. Asi jim ale vyhovuje více hrát vrch krajské ligy než se plácat na spodku druhé ligy. Asi je to tak lepší i pro lidi, mají derby s Benešovem a další zajímavé zápasy.

Do druhé ligy jste se vrátil loni v dresu Orlové, v tabulce jste ale skončili poslední…

Vznikal tam úplně nový tým plný mladých kluků, kteří vesměs neměli zkušenosti s druhou ligou. Všechno navíc začalo pozdě, neměli jsme ani letní přípravu a tvořilo se to za pochodu. Výsledky na začátku nebyly dobré, postupem času se to ale začalo zlepšovat, trenér nám dával do těla. Ke konci už jsme podle mě hráli hokej, který lidi mohl bavit.

Letos jste se upsal Opavě, jak jste ve Slezanu spokojený?

Z mého pohledu je škoda zranění kolena, které jsem si přivodil během letní přípravy. Dlouho jsem se z toho dostával. Klukům vstup do sezony úplně nevyšel, ale teď jsme takticky začali poslouchat trenéry. Začínají se dostavovat výsledky. Opava byla dobrým krokem.

Limituje vás ještě koleno nějakým způsobem?

Měl jsem natržené vazy. Doktor říkal, že se minimálně dva měsíce budu dávat dohromady, takže jsem nic nemohl dělat. Dodneška cítím, že to není to, co předtím. Když dlouho sedím, tak mi to koleno ztuhne, jako kdybych byl starší člověk. Není to ideální, ale už jsem si na to nějakým způsobem dokázal zvyknout.

Po návratu do sestavy už hrajete pravidelně…

Dostal jsem nějakou roli a chci odevzdávat maximum, abych pomohl týmu. Když už to nebude góly, tak alespoň blokováním střel a podobně.