Témata mých knih mě samotnou překvapují, odhalila Eva Tvrdá

Letos v červnu pokřtila na Slezskoostravském hradě svou zatím poslední knížku nazvanou Okna do pokoje. Děj autorka zasadila opět na Hlučínsko, reálie však na rozdíl od jejích předchozích knih nejsou tak důležité. Hlavním tématem jsou proměny víry ve 20. století a její postavení v životě současného člověka. Tuto v pořadí sedmou knihu vydalo nakladatelství Littera Silesia.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství…

Mé dětství bylo nádherné, takže upřednostnit jakoukoliv vzpomínku by bylo nevděčné vůči těm ostatním.

Jaký jsem byl žák?

Základní škola pro mě byla místem setkávání s přáteli, vzdělávání se odvíjelo v rámci zábavy s vrstevníky. Na výuku si pamatuji jen v souvislosti s opravdu výraznými učitelskými osobnostmi.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Neměla jsem oblíbené a nenáviděné předměty, předměty skoro splývaly, alespoň na základní škole, důležití byli moji přátelé a atmosféra ve třídě. A ta byla skvělá.

Moje první láska?

To bylo asi psaní knih.

Čím jsem chtěl být?

Spisovatelkou.

RODINA

Jak jsem potkala svého životního partnera?

S manželem jsme studovali ve stejné třídě na gymnáziu a na velmi veselém a dlouhém posledním zvonění mě manžel sbalil.

Děti, to jsou starosti i radosti…

I moje děti jsou takové…

Kdo je u nás pánem domu?

Já ani nevím, jsme pořád v pohybu, jednou manžel, jindy já, pak zase děti, nebo moji rodiče…

Co mě dokáže totálně vytočit?

Nemám ráda slovo „vytočit“.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Domácí práce jsou nutností, kterou asi nelze milovat, ale leckdy ji lze nenávidět.

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám…

Jedu na chalupu.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Nemám oblíbené jídlo, ale velmi ráda jím.

Pivo lahvové, nebo točené?

Pivo… Není to můj nejoblíbenější nápoj, ale občas mám ráda černé pivo, pokud možno točené.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Žiji teď poněkud omezeným způsobem života, takže asi křest mé poslední knihy. Ale nedávno jsem v Bratislavě prožila otevření nové čtvrti nad Dunajem a byla jsem okouzlena tím, jak program spojoval různé druhy zábavy a umění od poloamatérských seskupení všeho druhu po evropskou špičku vážné hudby, už samotná koncepce této akce byla obrovským uměním. Bavila jsem se a mám tuto událost pořád v paměti jako něco příjemného a velkolepého.

Můj vztah ke sportu…

Sport je součástí života, aktivní sport je důležitý, ale není dobré mu podlehnout a vidět v něm spásu.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Chtěla jsem vždycky psát knihy, jen mě překvapují témata, o kterých píši, to jsem od sebe nikdy nečekala. Ale respektuji to, protože se mi zdá, že by to někdo udělat měl.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen“ obživou?

V případě psaní mých knih nelze mluvit o obživě. A koníček? Vzhledem k náročnosti to asi jen koníček není…

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Když před samotným psaním objevím způsob zpracování tématu, napadají mě situace, vidím postavy, scény, když vím, jak vyjádřit myšlenku.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Já jsem s psaním mockrát sekla – důvodem byly odmítavé dopisy z nakladatelství. A těch jsem dostala opravdu hodně. Jenže jsem se k psaní mockrát i vrátila.

Čím bych chtěla být, kdybych se zasnila…

Spisovatelkou.

NA ZÁVĚR

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila…

Minulý týden mi přes cestu před autem přeběhlo malé stádo daňků, stačila jsem zabrzdit, takže jsem se nevyděsila, ale pobavila… Byl to silný zážitek, navíc se odehrál v mé oblíbené krajině Nízkého Jeseníku.

Co dělám, když na mě přijdou chmury?

Chmuřím.