V projektu nazvaném Divadlo nebylo vždy kamenné aneb Festival pouličních kočovných scén, zasvěceném alternativní podobě kultury, se divákům představily české soubory lišící se od tradiční formě určující inscenační tvar kamennýchscén, vymykající se nepsaným pravidlům. Dávající vzniknout dílům, jejichž charakteristickým rysem se stává tělesnost v pravém slova smyslu, spontánnost, neotřelost, živost. Pohyb.

Smazání hranic mezi dvěma prostory: jeviště a hlediště se prolínají. Z diváků se stávají herci. Navzdory skutečnosti, že se na přehlídce představily pouze tři divadelní soubory z oblasti alternativy, škála jejich projekce a způsob prezentace se odlišovala natolik, že ve výsledné podobě nabídla a zobrazila široké spektrum možností inscenování děl, jež lze zařadit do oblasti kultury vyčleňující se rovině standardu.

Divadlo Tramtárie tvoří studenti

Divadlo Tramtárie, které přehlídku zahájilo, je olomouckýmsouborem, jehož členy jsou především vysokoškolští studenti Palackého univerzity a brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. Do Opavy přijeli se dvěma představeními: pohádkou Písmenka na polštář a parodií kultovních filmů Palp fikšn: historky z podsvětí. První ze zmíněných inscenačních děl byla příběhem malé Veroniky, která navzdory tomu, že ještě nechodí do školy, chce znát všechna písmenka, aby si sama mohla přečíst pohádku. Představení, jehož stěžejním rysem se stala komunikace s nejmenším divákem, resp. snaha přiblížit se nejmladšímu publiku.

Tento aspekt byl jedním z důvodů, proč byl upozaděn dramatický text. Naopak byla vyzvednuta stránka gesta, mimiky a pohybu. Těla herců se stala tvárným materiálem, z něhož vznikala písmenka v podobě imaginární a následně i faktické. Nemalým podílem se na výsledné podobě inscenace podepsala složka hudební ve spojení s taneční. Jejich prostřednictvím se dosáhlo smazání hranic mezi prostory, neboť děti začaly zcela spontánně napodobovat a kopírovat pohyby herců. Inscenace s rozmanitými proměnami, variacemi a obměnami místa děje, nořící se stále hloub a hloub do nekonečných světů dětské fantazie, dokázala, že „hranice dětské představivosti jsou vskutku bezbřehé“.

Palp fikšn: historky z podsvětí se naopak nesly ve znamení černého humoru a nadsázky. Tvůrci do podoby jevištního díla, resp. do podoby parodie, převedli nejenom kultovní snímky Quentina Tarantina. Ušetřeni nezůstali ani obyvatelé Beverly Hills 902 10, Krakonoš či konzumní společnost. Ve sledu volně za sebou plynoucích kabaretních výstupů se detaily nemalým podílem zasloužily o přesné zasazení do prostředí (igelitové tašky obchodního řetězce Billa či studentské průkazy ISIC agentů Muldera a Sculyové).

Výrazná stylizace herectví se nejvíce projevila ve stránce mimické (s využitím „filmových“ stop-záběrů otevřených úst, znaku údivu, dotaženého pro svou délku na hranici ad absurdum), i gestické (vzájemné vítání gangsterů-představitelů moci, evokující doby nedávno minulé). Hudební složka, Jindřich Píša hrající na klávesy, získala také v této inscenaci značný prostor. Stala se nedílnou součástí scénické akce, navíc sloužila jako předěl mezi jednotlivými povídkami. U Tramtárie je nutno vyzvednout a zdůraznit zejména skutečnost, že se jedná o soubor, který vznikl z podnětu vytvořit v Olomouci alternativu vůči stávající kamenné scéně. Širokou škálou repertoárových žánrů je s to pobavit diváky napříč všemi generacemi a to způsobem sobě vlastním, originálně, s nadsázkou.

Kvelb: dílo prosyceno humorem

Českobudějovickému souboru divadla Kvelb patřil druhý festivalový den. Profesionálové, jejichž tvorbu nelze zařadit do žádné ze žánrových skupin. Jejich dílo je prosyceno humorem, nadhledem, osobitým výtvarným projevem. Černá rodinka, první ze dvou představení v Opavě uvedených, je klasickým příkladem pouličního divadla. Muži na chůdách brouzdají, bloudí středem města, před sebou tlačí kočárek, v němž kromě dítěte leží i údajně mrtvý děda. Prostor vymezuje scénická akce, resp. i v tomto případě jsou hranice mezi dvěma světy smazány.

V improvizovaných situacích – atakováním, osočováním, oslovováním - se diváci přímo podílejí na výsledné podobě díla. Postavy jakožto učebnicové typy lidového divadla: neposlušné dítě, senilní dědek či záletná žena, jejíž charakter byl určen již kostýmem – černé smuteční šaty s dlouhým rozparkem, odhalujícím útlou nožku v červených síťovaných punčochách. Princip divadla na divadle, jehož bylo v představení také využito, byl znásoben o to více, že prostřednictvím loutek byli ukázáni lidé- herci, kteří se dívali sami na sebe. Jeviště navíc představoval kočárek. „Musím říct, že jsem touto produkcí nadšen. Je to ten druh divadla, který Opavě schází… Kéž by bylo takovýchto představení více,“ uvedl Vladimír Němec,jeden zmnoha desítek diváků, které dílo zcela okouzlilo.

Kašpar Rek, druhé představení z repertoáru souboru Kvelb, byl naopak založen na artistických dovednostech. Pohyb, radost z něj, hravost se staly jen jednou z dominantních složek určujících výsledný jevištní tvar. Varietní umění, žonglování či loutky. Spektakulárost ve své nejčistší podobě. Živá hudba, ohně umocňující romantičnost atmosféry. Do popředí byla vyzdvižena symbolická rovina. Pokrývka sejmutá z těla mrtvé dívky proměnila svou podobu v miminko zabalené do peřinky, stala se tančící ženou. Smrt chápaná jako nedílná součást našich životů. Pohřební kára se stala vozítkem, na němž byl za zvonivého smíchu odvážen jeden z hrobníků. Otázka pomíjivosti lidské existence, uzavřenosti a nekonečnosti světa i prostoru byla položena také divadelním souborem Continuo.

Pro jejich pouliční představení s názvem Daleko k dotýkání se směrodatnými staly složky herecká a hudební. Lidské tělo, dřevěné tyče, rytmus. Ač minimální prostředky, i přesto rozehrávající nesčetné variace témat, tvarů, motivů o zdánlivé absurdnosti bytí moderního člověka, zdánlivých limitech a hranicích, hledání cesty vedoucí k jejich překonání. Stylizovaný herecký projev směřující až k loutkovitosti, minimalistický výraz - o to více atakující. Motiv kruhu nesoucí se celým příběhem o životě a smrti, zrození a umírání, o uzavřenosti a zdánlivé nemožnosti vykročit za vytyčené hranice. Dveře, za nimiž nemusí být vůbec nic, nebo také světy otevírající a nabízející nové pohledy, obzory…

Stylizace místy hraničí až s groteskou (muž oděn do špinavých a potrhaných hadrů vytahující z kapsy hřeben, aby si učesal mastné vlasy) umocňovala lidskou touhu po návratu ke kořenům: k prapůvodním hodnotám, lásce, smyslnosti i žádostivosti, k touze po osvobození ze soukolí, jež moderního člověka neúprosně pohlcuje a vtiskuje mu svůj vlastní, bolestný cejch…

Vibe Fantasy i Marcel Woodman

Navzdory označení festivalu, Divadlo nebylo vždy kamenné, se na pódiu v průběhu dvou dnů vystřídaly i dvě hudební kapely. Páteční podvečer ozvláštnily tóny jazzu v podání Vibe Fantasy. Revival skupina Rock and Roll band Marcela Woodmana pak o den později roztančila několik stovek příznivců tohoto nestárnoucího hudebního žánru. Vysoká návštěvnost přehlídky alternativní kultury, resp. jejích dvou druhů, svědčí o tom, že opavské publikum není nepřístupné žádné sféře umění, ani vyčleňující se standardní produkci.