Ingmar Bergman je spojován především s tzv. sedmým uměním, filmem. Kořeny jeho rozsáhlého díla jsou však nedílně spjaty s divadlem. To nejen výrazně ovlivnilo filmovou řeč švédského tvůrce, ale stalo se mnohokrát podkladem jeho příběhů. Dnes bude uveden jeho snímek Fanny a Alexandr (1982). Začátek je v opavském filmovém klubu v kině Mír naplánován od sedmnácti hodin.

Příběh se odehrává v prostředí umělců. Nicméně tato skutečnost není prvořadá. Divadlo je ve vztahu k celkové tematice filmu vnímáno spíše jako okrajová záležitost. Ovšem jeho prvky se výrazně promítají do formální stránky. Již sama úvodní scéna (loutkové divadlo) předznamenává prostředí, do něhož je příběh začleněn. Děj se začíná odehrávat o Štědrém dni. Obyčeje, mezi nimiž neschází ani pravidelné setkávání s příbuznými o půl páté, lze vnímat v intencích divadla.

Oskar, principál společnosti, se v předvečer narození Páně vyznává svým kolegům z lásky, již chová právě k divadlu. K mikrokosmu, který je pro něj vším, neboť zde může rozehrávat a zobrazovat mnohé postavy, procházet z jedné role do druhé. Tak jako tomu činí i Karel s Lýdií. Navenek se jeví jako spokojený pár, ovšem v soukromí spolu nejsou schopni komunikovat. Role, které ve společnosti zastávají, jsou značně nevyrovnané. V Karlovi se sváří dvě části jeho osobnosti, z dominantního postavení přechází do role podřízené, stává se mužem, toužícím po ženě, výrazné individuality. Ve snímku Fanny a Alexandr se objevují přímo záběry z divadelního představení.

Prostorem není improvizovaná scéna, nýbrž divadelní budova, v níž je hráno dílo o narození Páně či o den později Hamlet. Oskar, který ztvárňuje postavu ducha, náhle pod vlivem slabosti „vypadává“ z role, hovoří nikoliv v souladu se scénářem. Bergman tedy využil i principu zcizení. Jiný postup autor uplatňuje v obraze svatby, kdy se Alexandr podívá mimo vytyčenou scénu. Vycházíme-li ze skutečnosti, že by celý snímek mohl být vnímán jako zfilmované divadlo, v tomto okamžiku by postava Alexandra porušila hranice mezi dvěma prostory, jevištěm a hledištěm, pracovala by opět s aspektem zcizení.

Výrazněji než po stránce tematické se prvky divadla projevují v rovině formální. Prostor autor komponoval tak, že zadní stěna pokoje zůstává otevřená, nabízí tedy průhled do místnosti vedlejší, v níž se odehrává jiný děj. S pomocí tohoto způsobu navíc autor dosáhl urychlení děje, aniž by využil prostředků typicky filmových. Ve vztahu k formální stránce díla jsou divadelní aspekty zřejmější. Nejvýrazněji se tato skutečnost promítla do způsobu snímání obrazu.

Kamera (Sven Nykvist) je z velké části statická, zabírající celek místnosti, popř. detaily tváří. Vychází tedy z možností, jež nabízí divadlo. Zejména v druhé části příběhu se objevují záběry, které jsou snímány z mírného podhledu, tedy z pohledu diváka sedícího v hledišti. Celková uzavřenost prostoru místnosti, poukazující na způsob jevištního inscenování v druhé polovině devatenáctého století, ve spojení se zachycením obrazu jsou ryze divadelními postupy.

Umění divadla se do Bergmanovy tvorby promítlo výrazným způsobem, ať již po stránce tematické či formální. Navzdory skutečnosti, že divadelní principy se nejmarkantněji do jeho díla zapsaly v prvním období jeho tvorby, snímek Fanny a Alexandr, vnímán jako bilancující, v tomto směru netvořil výjimku.