Je čtvrteční odpoledne, slunce se stále nechce vzdát své nebeské nadvlády a vzduch se zdá každou vteřinou těžší a těžší. Kolem pódia, umístěného na Dolním náměstí, zatím jen procházejí náhodní kolemjdoucí a zvědavě po očku sledují, kdo že se to na něm rozehrává.

Ti znalejší v nich během chvíle rozpoznávají známou českou rockovou kapelu Clou.

Ještě před několika minutami klidným prostorem náměstí se nyní rozléhají dunivé ozvuky od ladění kytar a baskytar. Vše se schyluje k začátku koncertu. Je pár minut před oficiálním vypuknutím show, před vyvýšeným pódiem se již shluklo několikero nejdychtivějších fanoušků a stále ještě přicházejí další.

Konečně odbíjí sedmá a Clou to hned od začátku rozbalují naplno. Jejich popularity a nasazení se pokouší využít také postarší muž s vizáží bezdomovce a s kytarou v ruce, na niž poctivě hraje a drtí její struny vždy, když hraje nějakou píseň i kapela. Už jen fakt, že přes moderní aparaturu, kterou mají k dispozici Clou, nemůže být vůbec slyšet a přesto hraje, svědčí o jeho odvaze a vůli. To vše se odehrává těsně u pódia.

Chtěl bych vypátrat, jak se akce zdejším lidem líbí, a tak poněkud ustupuji z epicentra největšího hluku a hledám někoho, kdo by mi sdělil své dosavadní pocity. Vybírám si dlouhovlasého, pohodově vyhlížejícího mladíka a zamířím k němu. Je to učitel na střední škole a evidentně příznivec vystupujících. „Mám doma i jejich cédéčka a fandím jim, jsou dobří. Myslím, že i ten dnešek se jim povedl,“ svěřuje se Roman Ficek.

Domnívám se, že všechny názory asi budou podobné. Přesto se zkouším zeptat ještě jednoho člověka. Volím si jednoho, který tak trochu působí, že je duchem nepřítomen a dělám dobře. Jedná se o muzikanta a kytaristu Pavla Satana Macháče a ten o kapele valné mínění nemá.

„Je to takové o ničem, bez stylu. Texty jsou taky slabé, takže opravdu ne, nelíbí se mi to. Chápu, že některým lidem tenhle pop-rock vyhovuje, ale já mezi ně nepatřím,“ nešetří kritikou. „A mají to špatně nazvučené,“ dodává ještě Macháčův kolega stojící opodál.

Různorodost přihlížejících, i to je svým způsobem výhra pro kapelu Clou. Protože ať už se o skupině mluví v superlativech nebo kriticky, podstatné je, že se mluví. To je záruka, se na ně nezapomene, a že asi dělají něco dobře.

Tomáš Pustka