Téměř po každém výstupu děkovali spokojení diváci účinkujícím za líbivé melodie i za znělý zpěv spontánními aplausy. S potěšením si vychutnali křišťálově jiskřivý soprán bývalé sólistky Kataríny Vovkové (Violetta) i znělý baryton hostujícího Jana Morávka (otec Germont). Jen hostující tenor Josef Moravec (Alfréd) měl i pro uši hudebních laiků značné potíže s výškami.

Celkový dojem z představení to však nenarušilo. Při závěrečné děkovačce vzdalo publikum účinkujícím i orchestru hold tím nejvyšším možným způsobem ve stoje.

Režisér a současně autor scény Karel Drgáč nabídl publiku několik absurdit. Úvodní plesovou scénu umístil na tuberkulózní oddělení nemocnice. Mezi umíráním na železných postelích se veselí, tančí a pijí šampaňské pařížští bonviváni s kurtizánami, pacientkami i jeptiškami. Ve výsledku to pro diváky může působit dost zmateně.

Ve druhém jednání zase poslal k Violettě kromě očekávaného Alfrédova otce i jeho neočekávanou dceru s nemluvnětem. Jak dítě koresponduje s tvrzením otce Germonta, že dcera je stále čistá, nevinná a teprve zasnoubená? Kdo ví. Náznaková scéna je sice účelná, ale není pohledná. Alespoň pro druhé nebo i závěrečné jednání by neuškodil změkčující prvek. V kombinaci s železnou postelí navozuje v závěru představení až takovou představu, že Violetta umírá v chudobinci.

Giuseppe Verdi: La Traviata. Scéna a režie Karel Drgáč, choreografie Vladimír Nečas, kostýmy Josef Jelínek. Spoluúčinkuje divadelní orchestr pod vedením hostujícího Petra Chromčáka se sborem, vedeným Kremenou Pešakovou a baletem. Premiéra: 22. dubna v 19 hodin.