Komedie patří mezi nejslavnější hry nejslavnějšího italského dramatika Carla Goldoniho. Goldoni vycházel při psaní svých her z konvencí žánru commedia dell´arte, nejinak tomu bylo v případě této hry.

Goldoni ovšem z původní podoby commedia dell´arte pouze čerpal, podstatným způsobem ji změnil a obohatil o další postavy, převážně z lidových vrstev. Nejvýraznějšími typy, které se tak ve Sluhovi dvou pánů u Goldoniho objevují, jsou lakomec Pantalone, který má dceru na vdávání, „učený“ (ale vlastně hloupý) Palmiro Palmare, který má syna na ženění, Truffaldino (vychytralý sluha), jenž u Goldoniho slouží skutečně dvěma pánům.

Do Benátek přijíždí krásná Beatrice v mužském převleku a hledá svého milého Florinda. Truffaldino chytře využívá příležitosti sloužit oběma pánům a snaží se, seč mu síly stačí, aby se „pánové“ o sobě navzájem nedozvěděli, protože potom by mu zmizel dvojí zdroj peněz.

Základní zápletka je východiskem pro komické výstupy – komiku nejen slovní, ale zvláště situační, protože Truffaldino se stále více a více zamotává a dostává do nejrůznějších těžkostí. A to se ještě do děje kromě zamilovaných dvojic zaplete služka Smeraldina či hostinský Brighella.

Ve Slezském divadle v Opavě je hra uváděna od roku 2004. Hrají v ní Kostas Zerdaloglu, Veronika Senciová nebo Blanka Fišerová, Martin Táborský, Zdeněk Jorda, Sabina Muchová nebo Kamila Srubková, Jakub Stránský, Marek Kunc, Jana Epikaridis nebo Hana Vaňková, Petr Vaněk j. h., Petr Klimeš. O režijní stránku se postaral Patrik Bořecký.

Letošní Další břehy, které se nesou s podtitulem Benátky – město, kde lvi létají a holubi chodí pěšky, už mají také za sebou zajímavá divadelní představení. Jedním z nich bylo hudební divadlo Facetum musicum v kostele sv. Václava. Jednalo se o latinskou karnevalovou operu, která pochází z cisterciáckého kláštera v Oseku v severních Čechách.

Opis díla, datovaný 1738, je uložen v Českém muzeu hudby. Opera byla hrána v době masopustu, kdy bylo i v klášterním prostředí dovoleno obveselení mysli i těla před nadcházející dobou postní. Libreto neznámého autora odráží tuto uvolněnou karnevalovou atmosféru v příběhu čtyř Epikurejců - rozjařených dvořanů, které pobízí alegorická postava Svoboda (Libertas) k rozličným radovánkám.

Každý ze čtyř Epikurejcůmáv oblibě některou lidskou slabost - jídlo, pití, hudbu, hru. Klášterní prostředí kusu se odráží v tom, že mezi opěvovanými neřestmi se neobjevuje láska k ženám. Podle staré antické anekdoty vstupuje do hry filosof Diogenes, který je pobouřen rozpustilým chováním Epikurejců a k jejich zahanbení vymyslí zvláštní prostředek: rozsvítí lucernu a za bílého dne jde hledat lidi, jež nebudou lidmi jen podle jména, ale i podle svého chování.

Svou kritikou však nic nezmůže a vypeskován Epikurejci se vrací zpět do svého sudu, skrovného obydlí, jež si vyvolil jako výraz pohrdání lidským přepychem. Jeho obžaloba Svobody jako původkyně tohoto veselého počínání vyznívá naprázdno; Svoboda vítězí na celé čáře a Epikurejci jí slavně vzdávají hold.

Hudba opery představuje jeden z nejzajímavějších fenoménů české barokní hudby. Ve skutečnosti se jedná o pasticcio z italských operních árií, které byly vybrány a přetextovány neznámým upravovatelem.

Určení jmen skladatelů, jejichž árie byly použity při vytváření opery Facetum musicum, bylo vpravdě detektivním muzikologickým oříškem - dnes však již známe autory plné třetiny hudby, jimiž jsou Antonio Lotti, Antonio Vivaldi a Georg Friedrich Händel. O provedení v rámci opavského festivalu se postaral soubor Ensemble Damian , který se od roku 1995 zaměřuje téměř výhradně na interpretaci barokní a minimalistické hudby.