Začneme tím, co už v Opavě máte za sebou a co vás ještě čeká?
Za sebou mám velice půvabné setkání se studenty Slezské univerzity na semináři, který vede kolega Emanuel Křenek a který se jmenuje Divadelní formy v kultuře. Znám ten obor již delší dobu, jsem totiž v Akreditační komisi Ministerstva školství ČR, jejímž úkolem je zodpovědně posoudit nové studiiní programy nebo celé nové školy s péčí o to, aby vysoké školství u nás žilo a dýchalo. Posuzujeme, zda jsou obory dobré pro český univerzitní život a je-li doličný program nosný a perspektivní. Dnes jsem zažil při práci pronikavého kolegu Křenka a také živoucí děti, posluchače. Slezskou univerzitu ctím a vítám její trvalou gradaci. Dost uměleckých a uměleckovědných oborů již naše komise akreditovala. Původně vládla například skepse v tom, že tu nemůže být fungující ústav fotografie. Nakonec sem přišel nestor tohoto oboru Ján Šmok a ten vahou své autority a svých zkušeností pomohl program rozjet. A pak je tu Jindřich Štreit, který také pomáhá obor rozvětvovat – a teď už zdejší fotografie má význam a výraz vážený i v Praze. Naše komise hlídá i důstojný a patřičný místopis té či které univerzity. A to v případě Opavy, města s bohatou historií, určitě splněno je. A co se týká mého dalšího dnešního programu, čeká mě večer křest sbírky Amortale, což je veršožeň za léta 1990 – 2005.
Jak dlouho jste působil v Opavě a na jaké inscenace si vzpomínáte?
Opava bylo mé druhé angažmá, nejdříve jsem působil v Novém Jičíně. Opava se mi zapsala vryvně - byli tu výborní kolegové a dobrý soubor. Byl jsem tu blažený, hodně se naučil, a snad i leccos předal. Dvakrát jsme tu dělali Voskovce a Wericha: Nebe na zemi a Kata a blázna a též jsem dvakrát Čapka: Věc Makropulos a Matku. Slezské divadlo je mi tedy srdcově zapsáno. Vydával jsem tu také jako lektor Divadelní zápisník. A v neposledku, našel jsem tu monumentální lásku, s níž jsme dosud. Takže jsem Opavou prorostlý i tímto způsobem. To víte, když najdete v nějakém městě životní lásku, tak ho můžete zařadit do svých erbovních.
Jaký je podle vás nejpalčivější problém kultury?
Kultura má stále mizivou podporu ze státního rozpočtu a je to hanba všech našich vlád, že pro ni dosud v rozpočtech nenašly důstojnou, úměrnou částku. Žádný z ministrů kultury zatím nedocílil toho, aby kultura dostala alespoň jedno procento ze státních peněz. Přitom zduchovnění národa je prioritou. Můžeme mít ohromnou železnici a můžeme mít ohromné fabriky a bůhvíco jiného, a přitom můžeme mít duchovně pochroumaný národ. Kdybych byl premiérem, tak první, co udělám, je, že dám peníze na kulturu. To je zálivka národního života. Buď se spiritualizuje náš čas, a to dělá kultura, a nebo se jenom unifikuje a uniformuje a podléhá komerci a literatuře druhého až čtvrtého nálevu. Anebo jsou tu univerzity, divadla a životadárná kultura. Já myslím, že těch pár set milionů by se za několik let sektsakra rentovalo; tak jako se rentovalo vyplatilo Finům, že řekli: utáhneme opasky, ale dáme na školství. A za dvanáct let zalévání školství má Finsko nejprudší růst domácího produktu. Prostě vzdělání je hodnota duševní i hmotná. A duchovně dobře podložený národ je národ, který jinak myslí, žije, pracuje, dýchá a konzumuje, než když chceme, aby jen konzumoval. Ale je to bohužel politicko-sociální problém. Ve světě je vždy vidět, že první stříhání rozpočtu postihne věci sociální, kulturní a školské. Bláhové lidstvo!
Zažil jste v Opavě Borise Rösnera?
Ale drahý pane redaktore, to je „moje dítě”! Zažil jsem s ním pět velkých životních setkání. První tady v Opavě, když jsem bydlel v podnájmu u jeho báby, voňavé staré herečky a říkal jsem mu „Vlček” - asi pro jeho uhrančivé, dívavé oči a husté lomené obočí. Byl jsem mu vlastně v tom podnájmu jakýmsi otčímem, maminku herečku měl v angažmá v Čechách. Druhé setkání bylo, když jsem jako šéf činohry v Liberci angažoval mladé herce v Divadle Disk na DAMU. Postavou a talentem tam vyčuhoval můj „Vlček” Rösner. Tak jsme ho s několika dalšími adepty do Liberce angažovali. Setkání třetí bylo na téže DAMU, kde jsme o léta později spolu učili, on už jako zralý herec Národního divadla. Čtvrté bylo v kladenské nemocnici, doslova před rokem, kde vedl svůj zápas o život. Byl nepodlehlý, až heroický. Páté „setkání” bylo, když jsem mu říkal při pohřbu své rozloučení.
Jak se díváte na současné režiséry, jako je například Pitínský, Morávek a jiní?
Respektuji je. Na škole jsem měl velice rád například Petra Lébla nebo Jiřího Pokorného a Dušana Pařízka. Na tuto generaci postmoderních režisérů se dívám s chápanlivou úctou. Nejsem starožitní a troufám si říct, že jsem neostařel a že i v inscenacích těchto a jim podobných režisérů snadno čtu. Vzpomínám si například na režisérské hostování Jiřího Pokorného v Tylově Drahomíře. Bylo to radikální představení. Režisér hru naprosto rozmetal, ale zase ji umně složil dohromady. Byl to takový kubistický mnohopohled na postavy našich národních dějin a byl prost jakýchkoliv klišé, jaké nabízí obrozenský mýtus. Co se týče moderního přístupu k režírování, tak bych to přirovnal k lékařské vědě. Stejně jako dnes lékař nepřikládá pijavice nebo baňky, tak já nemohu odmítat soudobé režisérské přístupy.
Považujete se více za básníka, nebo režiséra?
To nelze říci, to bych se musel rozpůlit. Myslím si, že něco jsem nechal v divadle a něco za mnou zůstává v poezii. Některé vlivy poezie byly cítit na divadle, dělal jsem třeba několikrát Nezvala, který vyžadoval poetický přístup. Mám asi zjitřený cit pro jazyk a pak jsem tedy dost drezíroval herce, aby géniu jazyka sloužili. Je to spíš prolínavost. Ve své poezií slyším lidi a to, co bylo nažito ve vztazích k nim, a vlastně stejné je to i na divadle.
Jak vnímáte poezii?
Souhlasím s tím, co říká Holan: poetické zabíjí poezii. Nesmí se sladit a dělat imprese. Má se říkat jen to, co v básni je, vykládat obrazy, ať si je posluchač vstřebá a zažije sám. Rozloučil bych se vyznáním vašemu městu: Jak by bílá Opava nebyla mým heraldickým městem, když jsem v ní nalezl (mecenáše), hutné angažmá, Borise Rösnera, přátelství s Emanuelem Křenkem a ženu Ladislavu.