A bylo na co se dívat a co poslouchat. Jedním z nejčastějších slov byla naděje. Ta navíc byla patrná z každé Štreitovy fotografie, zachycující člověka v mnohdy nelehké životní situaci. Ostatně, běžte se do hlučínského muzea podívat. Výstava potrvá až do neděle 6. března.

Diskusi skvěle moderoval pedagog Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Jiří Siostrzonek. který spolu s Jindřichem Štreitem a Maxem Kašparů odpovídal i na následující otázky publika.

Co je to podle vás duchovní krize a jak ji vnímáte?

Max Kašparů: „Jako psychiatr se potkávám s lidmi v krizi denně. Přišla za mnou jedna paní a líčila mi svůj nelehký život. Říkám jí: Paní vy nejste nemocná, vy jste nešťastná. A víte, co mi odpověděla? Nebylo by lepší, kdybych byla nemocná? To by se dalo aspoň léčit. Já tvrdím, že krize je nebezpečí i naděje. A požehnaná krize, která člověku otevře na věci jiný pohled.“

Jindřich Štreit: „Dostane-li se člověk do krize, a mám na mysli krizi duchovní, dostane – li se tedy na dno, má šanci se z toho dna odrazit. Člověk v krizi navíc pozná své přátele.“

Jak se dostanete tak blízko k lidem, které fotografujete?

Jindřich Štreit s úsměvem: „Je to jednoduché. Stačí člověka poslouchat. Sedím, poslouchám a jen tak maličko cvakám….

Co říkáte na skutečnost, že se nyní množí pohřby bez obřadu?

Max Kašparů: „V Praze musejí mnohá těla spalovat na náklady státu a pak smíchaný popel vysypávají někam do rokle. Nemá –li ovšem člověk úctu ke smrti, nemá ji ani k životu. My jsme smrt tabuizovali. Když ale tabu likvidujeme, pak se nemáme zač stydět. Tabu a stud spolu souvisí.

Jindřich Štreit: „Na Sibiři jsem zažil velkou rodinu, která se sešla každým rokem vždy v den výročí smrti matky. Kdo u nás to dělá? Když hovoříme o smrti, tak v této souvislosti uvádím dvě slova: být připraven. Přemýšlejte nad tím, prosím. Je důležité, abyste prožili každou vteřinu, každou chvíli, protože nikdy nevíte, zda přijde další. A život je krásný a stojí za to žít naplno. Dívejte se na něho z té optimističtější stránky.“

Max Kašparů: „Pokud jsme tady hovořili o studu, rád bych dodal toto: Národ, který ztratí území, historii a stud, je národ zlikvidovaný.“

Čím je pro vás humor?

Max Kašparů: „Je to setkání vtipné situace s inteligencí. Rozlišujme ovšem mezi veselostí a radostností. Veselý může být zloděj, že ukradl peníze, s radostností to však nemá nic společného.“

Jindřich Štreit: „Čím je pro mě humor? Radostí, že se na mě například někdo usměje. Je to radost že života.“

Kdo je podle vás věřící člověk?

Max Kašparů: „Odpověď na tuto otázku se mi stále zamlžuje. Odpovím asi takto: Věřící je člověk, který žije vztah. Vztah mezi člověkem a Kristem. Chceš- li mít zdravou víru, buď jako člověk normální.“

Jste světoobčan, nebo vám je bližší Jesenicko?

Jindřich Štreit: „Po světě jezdím rád, ale ještě raději se vracím domů. Mít domov je velmi důležité. A Sovinec, kde žiji, je tím místem nejkrásnějším.“

Kdo je Max Kašparů?
Doc. ThDr. MUDr. Mgr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., jako spisovatel známý též pod autorským jménem Max Kašparů (narozen 14. května 1950, Žirovnice) je český stomatolog, psychiatr, pedagog, premonstrátský diakon a esperantista. Působí v Pelhřimově.

Je úspěšným autorem duchovní literatury. Je externím spolupracovníkem Českého rozhlasu, kde pravidelně vystupuje v pořadu „Jak to vidí“. Příležitostně vystupuje také v pořadech České televize. Svou psychiatrickou praxi provozuje v Pelhřimově. Ordinaci má na netradičním místě, totiž v kostele Panny Marie Sedmibolestné.

Je velmi žádaný i jako vedoucí duchovních cvičení. Při pražských vysokoškolských studiích se seznámil s Tomášem Halíkem. Bydleli ve stejném domě. Tomáš Halík mu šel na svatbě za svědka.

Dosud vydal 18 publikací, z nichž některé byly přeloženy do slovenštiny, polštiny, italštiny, francouzštiny a esperanta.