Tentokrát se však nebude hrát pouze hodinu nebo dvě, ale po celý den. Po tom, co jsem vyšel po schodech, mě v předsálí už vítaly fotografie Jana Langera. Ty skvěle zapadly do tematické osnovy letošního ročníku, která nese název Budoucnost mládí, minulost stáří a opravdovost přítomnosti.

„Letošní téma je určitě vstřícné a poutavé pro všechny generace. Snažíme se konfrontovat výhody a nevýhody mladého a starého věku. To vše samozřejmě v přátelské rovině. Jedná se již tradičně o velký multižánrový mix složený z hudby, divadla a vernisáží.

Dnešní a zítřejší koncert je zejména o poctě prchajícímu času. Obě zvolené skladby, Time a Mad Rush, jsou právě o tom," řekl k programu Dalších břehů jejich dramaturg Petr Rotrekl.

Hlavní sál se začal pomalu plnit a před samotným začátkem se mi podařilo setkat se s prvním vystupujícím večera, Dominikem Fajkusem. „Velmi se těším. Doufám, že se nám podaří očekávání posluchačů naplnit. Já dnes vystupuji se svou skladbou Time. Střídat mne následně budou Monika Rybková a Jiří Foltýn se skladbou Mad Rush od Philipa Glasse.

Jsem velmi rád, že se do toho oba rozhodli jít. Je to velká výzva," sdělil jen několik málo minut před začátkem Dominik Fajkus.

Konečně jsem usedl na židli v hlavním sále a po krátkém úvodu vše začalo. Už první tóny vycházející z klavíru napovídaly, že budu moci být účastníkem něčeho vskutku jedinečného. A nebyl jsem daleko od pravdy. Skladby Time a Mad Rush v osobitém podání všech tří hráčů mě po chvíli uvedly do klidné meditace, ve které mé myšlenky proplouvaly mezi jednotlivými notami.

Pozitivní atmosféru, která zde panovala, jsem nepociťoval jen já sám. „Přišli jsme sem načerpat inspiraci. Pro naši holčičku to byl velký zážitek. Sama začíná hrát a vystoupení se jí moc líbilo," sdělil jeden z účastníků zahajovacího dne Tomáš Hopp.

Podobné dojmy sdílela také Monika Utěšená: „Dominika známe již z jeho dřívějších vystoupení. Jeho hudba nám učarovala a jsme jeho velkými fanoušky. Sledovat při hře takový talent je vždy opravdovým zážitkem."

S 24 hodinovou výzvou se hudebníci popasovali s velkou grácií. Odměnou jim mohl být úsměv na tvářích všech posluchačů, kteří třeba jen na chvíli tento jedinečný koncert navštívili.

Dominik Fajkus: Velkou inspirací se pro mě stala příroda

Dominik FajkusZdroj: archiv Dominika Fajkuse

Dominik Fajkus je na domácí hudební scéně známou personou. Festival Další břehy je pro něj velkou výzvou. Hudbou založenou na klasických nástrojích se snaží o propojení všech generací posluchačů.

Odkud vzešla myšlenka na uspořádání koncertu, který by trval v kuse celý den?

Když jsme vymýšleli tento koncept, tak jsme chtěli, aby se hudba přiblížila co nejvíce lidem. Zároveň jsme nechtěli, aby museli na koncert spěchat s tím, že představení má svou jasnou časovou délku, což bývá obvykle jedna až dvě hodiny.

Skoro každému se totiž už někdy stalo, že na takový koncert přišel pozdě. Zde tento problém rozhodně nehrozí. Lidé tedy mohou volně přicházet a odcházet a ponořit se bez jakéhokoli shonu do hudby a relaxovat. Zároveň to pro mě byla velká výzva. A to jak po psychické, tak i po fyzické stránce.

Kvůli vysoké frekvenci mého tréninku mi doktor doporučil, abych zvolnil. Několikahodinovým hraním se u mě vyvinul takzvaný tenisový loket, v mém případě klavírový. Rozhodl jsem se tedy jít proti doporučení a vyzkoušet, kde jsou mé hranice.

Je 24 hodinové hraní běžným konceptem?

Musím se přiznat, že jsem si takovéto projekty před začátkem festivalu sám zkoušel dohledávat, ale nic jsem nenašel. Žádné větší hudební festivaly tento druh koncertu ještě nevyzkoušely. Jedná se tedy o velké unikum. Jsem rád, že se do toho se mnou rozhodli jít ještě dva vynikající hráči Monika Rybková a absolvent místní konzervatoře Jiří Foltýn.

Odehrát celý den v kuse asi není úplně v silách jednoho člověka.

Byly přípravy na tento hudební maraton náročné?

Po technické stránce, respektive náročnosti skladeb, určitě ne. Zvolili jsme takové varianty, které hráče po hodině hraní úplně nevyčerpají. Každý z nás v podstatě zahraje danou skladbu dvacetkrát až třicetkrát.

Hodně však stavíme na výrazu. Jde nám hlavně o to, aby člověk přišel a do hudby se skutečně ponořil, přemýšlel u ní, relaxoval. To se nám doufám se skladbami Time a Mad Rush od Philipa Glasse podařilo.

Zmínil jste skladbu Time. Tu jste komponoval na míru tohoto projektu. Odkud jste pro ni čerpal inspiraci?

Velkou inspirací je pro mé skladby všeobecně příroda. Ta je stejně harmonická jako hudba a neodmyslitelně k ní patří. Ve skladbě Time jsem se snažil přenést motiv řeky do hudební kompozice. Ústředním motivem je plynutí. Jak plyne řeka, tak plyne i čas.

Chtěl jsem, aby posluchači dokázali během hry relaxovat, meditovat nad životem, jeho minulostí, současností i budoucností. Pro člověka je určitě důležité čas od času vypnout a odpoutat se od veškerého shonu a životních strastí. Na to jsem při komponování velmi myslel.

Vy jste momentálně hudebník na plný úvazek. Jaká byla vaše cesta k tomuto povolání?

S hraním jsem začal teprve před několika lety. Mnoho hudebních profesionálů mi tenkrát říkalo, že už je na velká vystupování pozdě a že je téměř nereálné, abych něčeho významného dosáhl. Hraní mě však zcela pohltilo a nadchlo.

Vystupovat, dělit se lidmi o hudbu a emoce bylo mým velkým snem. Toho jsme se nevzdal a šel jsem za ním.

Po střední škole, když jsem studoval v Opavě na Slezské univerzitě, se mi podařilo seznámit se s tehdejším ředitelem opavského divadla Jindřichem Paskerem. Ten mě seznámil s maminkou Lukáše Vondráčka, Libuší Vondráčkovou. Ta mě při prvním poslechu hodně kritizovala za mou techniku.. Když jsem pak ale řekl, že hraji teprve tři roky, tak se rozhodla, že se mě okamžitě ujme.

Pod jejím vedením jsem hráčsky velmi vyrostl. Časem jsem zjistil, že klasická hra přece jen není úplně to, co bych chtěl dělat. Základem pro mě je oslovit hudbou co největší sortu lidí. A k tomu je potřeba nejen poutavá hudba, ale také osobitý projev a show.

Rozhodl jsem se k hraní tedy přistupovat jinak, vystoupit z klasických dogmat. To se mi zatím daří a jsem za to velmi rád.

Je život hudebníka z vašeho pohledu spíše zábava nebo řehole?

To je různé. Někdy je to velká zábava a někdy i velké utrpení. Ale rozhodně u mě vždy převažuje to pozitivní. Vždy se snažím lidem ukázat, že hudba s klasickými nástroji jde dělat i jinak, než je obvyklé. Mojí oblíbenou vložkou na vystoupeních je odkopnutí židle. To se však člověku může i vymstít.

Během jedné poměrné složité skladby jsem židli odkopl tak razantně, že už nebylo možné dát ji zpět na své místo. Zbývajících osm minut jsem pak odehrál v poměrně zdeformovaném postoji, jehož výsledkem bylo vyhození hrudního obratle a pohmoždění plíce. Doktor mi tenkrát nechtěl věřit, že jsem se s někým nepopral.

To, co mě u hudby stále drží, jsou jedinečné okamžiky, kdy může člověk v reálném čase s posluchači sdílet skutečně niterné emoce. V minulém roce jsem byl osloven, zda by mohla být hudba z mého debutového alba Dreams použita v dokumentárním filmu o vysídlení Němců.

Tu jsem s radostí přijal a posléze jsem ještě na dané téma složil skladbu s názvem Vysídlení, kterou jsem měl možnost zahrát pamětníkům této doby přímo v Bamberku. Bylo to velice emotivní vystoupení, na které nikdy nezapomenu. To jsou ty chvíle, kdy jsem vděčný za to, co dělám, a že tuto možnost vůbec mám.