Na konci jeho „cestovatelského" příběhu vám v hlavě víří kolotoč informací, pojmů a drobných příhod. Na ty můžete časem zapomenout, na pocit z jeho vyprávění však nikoli.

Lidé jeho druhu vás totiž dokáží svým zaujetím a cestovatelskou vášní nakazit natolik, že i když jste v podstatě šťastní peciválové, najednou vás posedne neklid, máte chuť sbalit batoh a někam vyrazit. Třeba na nejjižnější cíp Jižní Ameriky do Ohňové země. Jako Petr Jančárek.

Ale začněme od začátku a věnujme se náhodě, která sehrála zatím v poslední výpravě Petra Jančárka hlavní roli. Před časem se v Brně zúčastnil přednášky nestora českého antarktického průzkumu, profesora Masarykovy univerzity Pavla Proška.

Tento muž, který mimochodem na svých čtyřiasedmdesát let vůbec nevypadá, je zakladatelem České antarktické stanice J. G. Mendela. „Vzájemně jsme si sedli. Pavel se právě chystal na cestu do Ohňové země a Patagonie a mě si vybral jako kameramana a režiséra v jednom," uvádí Petr Jančárek.

Na „konec světa", do jeho nejjižnějšího města argentinské Ushuaiy, letěl letos v dubnu s mezipřistáním osmačtyřicet hodin.

„Tam na nás čekala dvoustěžňová, dvacetimetrová plachetnice Selma s polskou posádkou. Na ní jsme se plavili patnáct dní a obepluli jsme mimo jiné i námořníky obávaný Hornův mys, nejjižnější výběžek pevniny," pokračuje režisér a vypráví příběh, v němž hrál hlavní roli chilský důstojník, který na Hornově mysu sloužil jako strážce majáku.

„Má tam ženu a syna. Omlouval se, že se nám nemůže věnovat, protože je právě jeden ze tří dnů v roce, kdy je bezvětří, a on slíbil synovi, že budou grilovat," usmívá se Petr Jančárek.

Od Hornova mysu se Selma vydala zpět na sever, poté západním směrem k Pacifiku. Pak se skryla mezi ostrůvky a ostrovy, aby posádce umožnila dělat výsadky na pevninu a filmovat tamní přírodu. „Skončili jsme po patnácti dnech plavby v chilském městě Punta Arenas, které je tradičním nástupištěm pro antarktické výpravy, ať už probíhá doprava na bílý kontinent letecky nebo po moři."

Touto cestou zahájila posádka Selmy expedici, jejímž vrcholem bude v roce 2015 pokus o dosažení nejjižnější zeměpisné šířky v Rossově moři.

Cesta po moři není žádná selanka ani dovolená. Kdo někdy na plachetnici byl, ten ví, že si jízdu musí často tvrdě odpracovat ať již jako námořník sloužící na palubě za jakéhokoli počasí, denní či noční doby, nebo jako kuchař chystající oběd pro celou posádku.

Smyslem jeho cesty však byla především práce na dokumentu. Natáčí portrét profesora Pavla Proška pro Slezskou a Masarykovu univerzitu, pro obě univerzity pak chystá dokument o české antarktické stanici na ostrově Jamese Rosse. Právě na této stanici čítající dvacet míst by měl příští sezonu, konkrétně od prosince do března, strávit svůj čas a přivézt do České republiky bohatý materiál.

O dokumenty, které ze své výpravy již přivezl a jež nyní chystá, projevila zájem Česká televize. „Doufám, že dokončovací práce na tomto dokumentu přinesou potřebnou praxi našim studentům oboru Multimediální techniky. A pokud se najdou sponzoři, můžeme uvažovat i o vypsání výběrového řízení na jedno studentské místo přímo na stanici.

Velmi důležité je i budování dobrého jména Slezské univerzity, vysílání zpráv, že jsme schopni se podílet na důležitých a zajímavých projektech," pojmenovává režisér významy své cesty a nezapomíná ocenit i firmy, které české polárníky podporují: „Jde o předního tuzemského námořního dopravce, společnost Czechoslovak Ocean Shipping, která cestu zástupců českých univerzit velmi podpořila."

Mezi největší režisérovy zážitky z Ohňové země patří „setkání" s monumentálním ledovcem Garibaldi a poté příběh z jiného soudku. „V Ohňové zemi jsem se zcela náhodně potkal se salesiánským mnichem, který býval v Praze mým sousedem. Byly Velikonoce a on na lodi odsloužil mši. To bylo dobré. Velmi to na nás zapůsobilo," dodává Petr Jančárek.

Kdo je Petr JančárekScenárista, režisér, kameraman a fotograf, nezávislý producent, člen Asociace režisérů a scenáristů, držitel několika cen a nominací (Cena Ferdinanda Peroutky, 2. místo v celosvětové soutěži dokumentárních filmů FIAT-IFTA, Cena za nejlepší český vědeckopopulární film a Cena diváků Academiafilm Olomouc, Hlavní cena poroty na festivalu Politics on Film ve Washingtonu atd.).

Autorsky se podílel na sedmdesátce vzdělávacích pořadů AV studia ČVUT, pracoval jako redaktor a režisér Hlavního centra publicistiky a dokumentaristky ČT, spolupracuje s Agenturou Epicentrum a humanitární organizací Člověk v tísni, jejímž je zakládajícím členem. Účastnil se humanitárních misí, režíroval řadu televizních dokumentů z válečných oblastí.

Materiál o Václavu Havlovi zraje a čekáPsal se rok 2009, když Petra Jančárka oslovil Václav Havel a nabídl mu, „aby natočil zbytek jeho života". Tak začal vznikat dokument, který podle režisérových slov nyní zraje a čeká. „Snad bude uveden k nedožitým narozeninám Václava Havla v roce 2016," doufá Petr Jančárek.

Na otázku, čím byl exprezident podle jeho názoru výjimečný, odpovídá: „Měl názor a šel do rizika toho, že tento názor nese." Petr Jančárek spolu se scenáristou Martinem Vidlákem již o Václavu Havlovi natočili dokumentární trilogii Václav Havel, Praha Hrad Popisuje Havlovy první roky po příchodu na Pražský hrad, tedy od 29. prosince 1989 do konce Havlova federálního prezidentství v létě 1992.

Snímek zvítězil na washingtonském festivalu filmů o politice.

Petr Jančárek: Jsem navázán na lidi, ne na místa

Petr Jančárek učí na oboru Multimediální techniky, přednášeném na Ústavu fyziky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Našemu Deníku poskytl následující rozhovor.

Z Ohňové země jste zpět pár týdnů. Mohl byste tam trvale žít?

Jsem navázán na lidi, ne na místa. Byl jsem na řadě míst světa, V Hongkongu, na Filipínách Indonézii, Singapuru, vždycky v souvislosti s prací… V roce 2010 jsem doprovázel Václava Havla, o němž dělám dokument, do Ameriky… Nemohu říci, že bych chtěl v nějaké jiné zemi trvale žít, jsem spokojený tady, ve středu Evropy.

Vy jste znám také jako válečný dokumentarista. Zažil jste válku v Bosně, Čečensku. Jak člověka válka změní? Co cítí doma po návratu?

Chodíte ulicemi a uráží vás, že nikdo nevnímá třeba fakt, že z Prahy jste za osm hodin autem ve válečném Záhřebu. Ukrajina je od nás pouhých 900 kilometrů. Člověk pak o to citlivěji vnímá například různá prohlášení politiků.

Šlo vám tam někdy o život?

To většinou ani nevíte. Jednou po mně střílel sniper, naštěstí se netrefil.

Patříte mezi ty, kteří doma dlouho nevydrží? Které to stále do světa táhne za dobrodružstvím, za adrenalinem?

Já to tak nejspíš nemám. Jsem vlastně spokojen s tím, že jsem schopný jít do určitých situací, ale také s tím, že se bojím. To je sebezáchovný pocit. Baví mě být na lodi, mít dobré vybavení a být při bouřce pořádně přivázaný. Nejsem tedy klasický adrenalinový typ.