Zmíněné opavské divadlo experimentuje s prostorem, ve kterém se jeho představení odehrávají. Galerie KUPE ve Vodárenské věži v těsné blízkosti východního nádraží však byla pro Edgara jako stvořená.

Hra, která vycházela z díla spisovatele Ladislava Klímy, vypíchla a zároveň vlastně i řešila jednu z pro něj stěžejních otázek: Co je realita a co sen? Režisérka Edgara Natálie Gregorová před vstupem do hlediště, které se nacházelo ve dvou patrech, hru v krátkosti představila, zmínila kontrast reality se snem, což některým divákům možná lépe pomohlo se ve hře zorientovat, zvlášť pokud před příchodem do KUPE vůbec netušili, o čem Edgar bude pojednávat.

Především návštěvníci sedící dole hned u jeviště měli možnost být v těsné blízkosti scény, díky čemuž byli hned od začátku vtaženi do děje. Kouřové efekty pomohly navodit snovou atmosféru, které speciální příchuť dodaly i vlaky projíždějící nádražím.

Edgara velmi důvěrně a osobitě ztvárnil Michal Stalmach, se značným hereckým zápalem si počínal také jeho kolega Jakub Stránský, který zahrál jeho děda Benedikta, a také Hana Grigarcziková coby Viktorie. Herci si vystačili jen s několika rekvizitami a různorodými efekty. Ať už se jednalo o kouř, vystříknutou krev nebo vodu zbarvenou „jedem".

Hlavní byly samotné herecké výkony. Během hodinového představení bylo nutné zjistit, co se Edgarovi ještě skutečně děje, a o čem naopak už sní. Byli však diváci stoprocentně pozorní a neunikla jim nějaká nuance? Pokud ano, tak se vlastně vůbec nic nedělo.

O snu a realitě totiž tak trochu rozhodovali sami. Otázek je spousta, a jak dopředu avizovali režisérka Gregorová, záleží jen na nich, jak si na ně odpoví. Vzpomeňte si, při opravdu živém snu se někdy probouzíte několik minut, a až po chvíli si uvědomíte, jaká je realita.