Kniha vychází z diplomové práce, kterou Gola absolvoval na ITF pod vedením profesora Vladimíra Birguse. Křest Golovy knihy byl součástí významné společenské akce věnované reportážní fotografii ve dvou prestižních polských denících: Trybuna Robotnicza a Dziennik Zachodni.
„Arek pozval žijící fotoreportéry a promítal jejich fotografie mající mající obrovskou informační, dokumentační, historickou i estetickou hodnotu. Samotní autoři k svému překvapení zjistili, jak jsou novinové archívy důležité," uvedl zástupce vedoucího ITF Jiří Siostrzonek.
Co vás vedlo k názvu Poziom na dwa łamy a jak jej do češtiny správně přeložit?
Myslím, že správný překlad zní „úroveň na dva sloupce". Tuto úroveň určuje formát obrazu. Stránka novin se skládá ze sloupců. Fotografie jsou budˇ vertikální nebo horizontální a jejich výšku určuje jejich formát.
Čím je novinářská reportážní fotografie podle vás tak zajímavá?
Pracuji v tisku od roku 1991. Nejdříve v týdeníku Głos Zabrza, pak v Dzienniku Zachodnim. Ostatní starší fotografy znám mnoho let a vždy jsem se o jejich profesní příběhy zajímal. Viděl jsem spoustu jejich skvělých fotografií.
Press Photo mluví vždy o lidech, o jejich osudu, radostech a problémech. Je to o životě. Stejně jako v mé fotožurnalistice, která je nejblíže k dokumentu.
Jaké předpoklady a schopnosti musí mít její tvůrce?
Fotograf musí být poctivý v tom, co ukazuje. Reportáž, nebo dokument si nemůže vymyslet. Fotoreportér musí být trpělivý a vytrvalý. Říká se, že v novinách nefungují nejtalentovanější fotografové, jen ti nejvytrvalejší, a já si myslím, že je to pravda.
Kdo je pro vás v tomto směru výjimečnou osobností a proč?
Mí oblíbení fotografové, kteří pracují v novinách, dělají kromě toho něco víc. V dokumentární fotografii je mým vzorem profesor Jindřich Štreit, s nímž jsem se setkal na ITF.
Je těžké psát do vlastních řad? Nakolik je taková sebereflexe náročná?
Zapsat vzpomínky mých starších kolegů a hovořit s nimi, to pro mě bylo velké dobrodružství. Podělili se se mnou o své zážitky, ukázali mi spoustu skvělých fotografií. Na začátku jsem měl trochu strach, že neexistují žádné knihy a publikace na toto téma, které bych mohl využít při psaní mé práce na ITF.
Ale profesor Vladimir Birgus, který byl vedoucím mé práce, mě přesvědčil, že psát o lidech a fotografování je dobrý nápad. Neexistence publikací na toto téma byla překážka, takže jsem se musel zaměřit více na rozhovory s fotografy, což byl velký zážitek.
Po obhajobě diplomové práce byl text přetištěn do knižní podoby. Mám z ní velkou radost. Bylo to skvělé setkání několika generací slezských fotoreportérů.
Občas vám vyčítají, že fotíte jen temné Slezsko, že zde přece máme i krásná místa. Jak zní váš protiargument?
Pro mě je Horní Slezsko nejkrásnějším místem na světě. Nejspíš proto, že jsem se zde narodil, žiji zde a se mnou i má rodina a přátelé. Jsem tady rád, a to je pro mě nejdůležitější. Tato země má složitou a zajímavou historii. Je pro mne zajímavá i ze sociologického a fotografického hlediska.
Jiří Siostrzonek někdy říká, že Zabrze je pro turistu na první pohled ošklivé město, ale je to tak, že milovaná místa budují naši identitu a vztah k místu. A pro člověka je velmi důležité vědět, kde to je.