Hudba, stejně tak jako většina subkultur, se samozřejmě postupem času výrazně mění. Nejinak tomu je u punku na Opavsku. Bart zavzpomínal na léta minulá a odpovídal na otázky týkající se tohoto undergroundového fenoménu.

Na opavské hudební scéně se pohybujete už dost dlouho. Jak jste se vlastně k punkrockové subkultuře dostal?

Punkrock jsem začal poslouchat zhruba ve třinácti letech a ke kultuře jako takové jsem se dostal o tři roky později. Byl jsem mladý a měl pocit, že mi lidé nerozumí a nechápou můj pohled na svět. Konzervativnost a šedost starší generace mě ubíjela.

Když jsem pak potkal partu lidí, kteří to měli podobně a navíc poslouchali stejnou hudbu, byl můj osud na věky zpečetěn.

Co pro vás punk jako takový znamená? Je to pro vás nosná myšlenka a životní styl?

Postoj k punku se věkem samozřejmě změnil. Stavěl jsem se proti konzumu, abych se stejně po čase stal jeho součástí. Život je příliš krátký na to bojovat s větrnými mlýny. Věci tak často spojované s punkem jako anarchie, levice a podobně jdou mimo mě. Prioritní je hudba, té jsem zasvětil život.

Miluji rock 'n' roll v jeho syrové podobě a kapely, jakými byly například Ramones, Dead Boys, Iggy Pop, New York Dolls a jejich mladší následovníci. Hudba je právě tím, co mě ty roky v punkrocku drží. Baví mě objevovat stále nové kapely, protože ač se to nezdá, punkrock je velmi rozmanitý styl a má spousty podob a odvětví.

Jak se opavská punková scéna za ty roky změnila, v čem vidíte největší rozdíl?

Je jiná samozřejmě, dnes je vše mnohem jednodušší. Za našich mladých let nebyly počítače ani internet. Veškeré informace, které jsi chtěl o punkrocku vědět, byly z papírových zinů, které vydávali ti největší zapálenci. Sehnat takový zin nebylo jednoduché, člověk pak takový plátek opatroval skoro jako Bibli. Stejné to bylo s hudbou žádné CD nebo mp3, jen kazety. Za každou kapelu byl člověk opravdu šťastný a díky neustálému kopírování byla jejich kvalita leckdy hrůzná, ale to nám nevadilo, patřilo to k undergroundu, jehož jsme byli součástí.

Dnes už punkrock za underground nepovažuji. Punkrock je „in" a infiltroval se do běžného života, do běžné módy. Dnes si z internetu objednáš veškeré oblečení a můžeš se tak stát punkerem přes noc. Doba je navíc mnohem méně konzervativní. Dříve bylo číro výsadou punkerů a byli za to biti, dnes ho nosí sportovci, celebrity, manažeři firem a tak dále. Toto hnutí má dnes mnohem více příznivců než kdysi, ale chybí jim pospolitost.

Každý si dnes myslí, že jeho vize punkrocku je ta pravá, a pak se mladí internetoví punkeři anonymně hádají přes sociální sítě. Na tohle nebyl dřív čas, nedržet dříve spolu znamenalo v podstatě nepřežít díky tehdejší drsné době. Kapel i koncertů bylo poskromnu, a tak se cestovalo po celé republice. Dnes nejdeš na koncert ani když ho máš za rohem, to je smutné. Je to prostě jiné než kdysi, ale v hodně směrech také lepší, uvolněnější a svobodnější.

Zažívala Opava v minulosti často konfrontace punkerů a neonacistů?

Ano, šarvátky byly na denním pořádku. Dojít domů v noci ve zdraví bylo velké štěstí. Hodně z nás skončilo v nemocnici, skoro každý koncert byl napaden a člověk si někdy říká, jaké je vůbec štěstí, že to celé ve zdraví přežil. Přesto jsme vydrželi. Byli jsme jako Vontové, kteří spolu válčili o Stínadla.

Dnes už to vidím jinak, je mi jedno, v jakou politickou ideu si kdo věří, pokud mi svůj názor nevnucuje. Co mi vadí, je, že hodně těchto lidí, převážně mladších, neví o historii nic a za podivné ideály schovávají svou agresivitu, kterou si pak vybíjí, nejlépe v přesile, na slabších. Spousta kluků z pravicové scény však dospěla, stejně tak jako my. Mají rodiny a spíš než o politiku se zajímají o fotbal.

S některými staršími, se kterými jsem se dřív prával, se dnes klidně pozdravím, respektujeme se. Teď ale mluvím za sebe. Nevím, jak to mají mezi sebou mladší z obou těchto kultur, každopádně oproti dobám minulým je v Opavě klid.

Působíte v kapele Staré Pušky. Jak se teď věci mají a na co se mohou fanoušci těšit?

Doděláváme novou desku, ale nechceme nic uspěchat. Navíc vše komplikuje to, že jsme každý z jiného města. Máme i jiné aktivity a je kolikrát těžké se scházet, zkoušet a tvořit. Věřím, že po Novém roce už snad album vyjde. Pak jej určitě pokřtíme v opavském Artu, tak doufám, že se uvidíme!

Každopádně koncerty máme a to je hlavní, protože hraní nás baví a každý koncert je něčím výjimečný. A hlavně se máme možnost vidět s lidmi, které už roky známe a nové můžeme poznat.

Vojtěch Tkáč