Věnuje se poezii, próze i dramatu. Několik let byla dramaturgyní a šéfkou činohry ve Slezském divadle v Opavě. V současné době se věnuje vlastní literární a divadelní tvorbě.

Jaký vztah máte k Opavě?

V Opavě jsem studovala a myslela si, že se sem už nevrátím, ale pak jsem dostala možnost působit ve Slezském divadle, díky Zdeňku Černínovi. V divadle jsem působila téměř 8 let, před dvěma lety jsem odešla, ale stále učím na Slezské univerzitě.

Dala vám něco Opava?

Ano, samozřejmě. V 18 letech jsem odešla studovat obor Česká literatura a také jsem zde poprvé založila amatérský studentský soubor. Právě v Opavě se začal rodit můj vztah k divadlu, což souvisí i s čajovnou Bludný kámen, která už dnes bohužel není v provozu.

Opava se mi líbí, ale vždycky mě budou přitahovat velká města. Žiji v Ostravě a větší nebo velká města jsou pro mne bohatší na inspiraci. Opava mi přinesla i zkušenost tvorby ve velkém divadle nebo pro mě zásadní setkání s režisérkami Oxanou Smilkovou nebo Janou Janěkovou, se kterými dodnes spolupracuji.

Jak to bylo se založením oboru Kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě?

S nápadem založit umělecký obor v rámci Slezské univerzity přišla tehdejší ředitelka Slezského divadla Sylva Gapková a společně s rektorem prof. Zdeňkem Jiráskem hledali způsob, jak propojit tyto dvě instituce. Byla jsem pověřena za divadlo vytvořit koncepci nového oboru a společně s dalšími pedagogy jsme vytvořili obor Kulturní dramaturgie, který dodnes existuje.

Je v současnosti Kulturní dramaturgie podle vašich představ nebo jsou věci, které byste měnila?

Myslím si, že rezervy jsou vždy a ve všem. Nebyla jsem v době vytváření tohoto oboru tak zkušená, přípravy byly velmi dlouhé, vystřídala se řada pedagogů, takže je určitě co zlepšovat, ale to je ostatně stále. Dnes mě mrzí, že Kulturní dramaturgie není tolik propojena se Slezským divadlem, jak to bylo původně zamýšleno.

V současné době funguje i další umělecký obor. Je to určitě dobrá cesta, tyto obory jsou potřeba, ale kvalita výuky stojí hlavně na vyučujících a na jejich metodách. Je dobré propojovat teorii s praxí, což se děje např. díky vedoucí oboru Pavle Bergmanové. Mrzí mě, že studenti nemají svůj prostor pro tvůrčí aktivity, že neexistuje v rámci Slezské univerzity divadelní a filmový sál, jak to bylo původně zamýšleno.

A co vy, jak učíte? Upřednostňujete praxi nebo teorii?

Formy výuky se mění v závislosti na studentech, ale snažím se hledat takové, které studenty především zaujmou. Kdy mohou hledat vlastní potenciál k tvorbě. Myslím si, že člověk by měl být nějakým způsobem tvůrčí. Není pro mě důležité, aby studenti uměli nazpaměť všechnu teorii, ale především aby uměli přemýšlet v souvislostech, aby měli svůj názor, uměli ho prezentovat a obhájit.

Myslíte si, že se úroveň studentů snižuje, nebo jsou stále stejní?

Díky tomu, že jsem na Slezské univerzitě studovala před 15 lety a prošla jsem i jinými univerzitami, vnímám snižování nároků na studenty a také hranice pro přijímání nových studentů. Myslím si, že řada studentů by na vysoké škole ani být neměla. Samozřejmě nikomu neubírám možnosti vzdělání, ale kvůli tomu se pak dostáváme do situace, kdy klesají nároky a snižuje se i hodnota vzdělání.

Nerada bych byla pesimistická, ale ani některé bakalářské práce nejsou na vysoké úrovni. Problém je, že si studenti vybírají obor, který je posléze nebaví, nebo je do něho nutí rodiče. Já se snažím zapůsobit i na tyto studenty a jsou pro mě výzva, abych se jim mohla stát inspirátorem a ukázat jim možnou cestu.

Na čem v současné době pracujete?

Nejaktuálnější je projekt Poezie v barvách. Líbí se mi spojení poezie s hudbou a sama mám takovou zkušenost díky zhudebnění své sbírky. Mám v plánu pořádat večery, na kterých se propojí básně s hudbou a vznikne něco neopakovatelného. Tato setkání budou probíhat v Knihovně města Ostravy. Každé z nich bude opravdu výjimečné díky návštěvě známé osobnosti a netradičního pojetí jejich díla.

Už nyní mohu zmínit Vladivojnu La Chia, která na jednom takovém večeru bude poprvé číst ze svých Vladibajek a sama si je doprovodí akustickou kytarou. Také vystoupí Ondřej Hložek a další umělci. První setkání se uskuteční v prosinci a pravděpodobně by mělo probíhat každé dva měsíce.

Další projekt, kterému se věnuji, je bytové divadlo. Se studenty nyní inscenuji hru inspirovanou skutečnou událostí, hlavním tématem je reality show. V příštím roce chystáme premiéru u mne doma.

Čím vás bytové divadlo zaujalo?

Bytovému divadlu se moc lidí nevěnuje. Pro mě je to možnost, jak uvést hru v netradičním prostoru. Divák může vše cítit až „na dotek". V této chvíli přemýšlím o oslovení ostravských umělců a zapojení živé hudby. Vše je zatím ve stadiu zrodu.

Jakou knihu máte rozečtenou?

Abych se přiznala, i když se mi to často nestává, mám rozečtených několik knih. Překládám Čechovovy hry, momentálně upravuji do finální podoby Tři sestry. Také čtu Černou knihu Orhana Pamuka, jejíž děj se odehrává v Istanbulu. Toto místo jsem navštívila, a proto si ho ráda připomínám. Dále jsem se po letech vrátila k Milanu Kunderovi a jeho Nesnesitelné lehkosti bytí.

Máte nějaký sen, něco, čeho byste chtěla dosáhnout?

Mám rozepsaný román, už velmi dlouhou dobu. Stále jsem začínala znovu a znovu, pokaždé jinak, s jiným příběhem. Až letos mám pocit, že jsem objevila námět a téma, které je natolik zajímavé a pro mne naléhavé, že v této podobě román napíši a dokončím.

Druhým snem je mít vlastní divadelní prostor, tvořit s lidmi talentovanými, inspirativními a maximálně tvůrčími, kteří divadlo neberou jako zaměstnání, chození do továrny a vyrábění výrobků. Myslím si, že prvním krokem je právě bytové divadlo. Takže sny se začínají plnit.

Silvie Březinská