Evžen Trupar: Stále miluji život, humor a umění

Kdy vás Múza políbila poprvé?

Vrhla se na mě v mých patnácti letech při návštěvě inscenace Bohéma a napravila to, že jsem dosud políbený nebyl. Zpíval jsem pak ve sboru moravských učitelů a učil jsem se operní zpěv.

Měl jste cestu do divadla trnitou, nebo dlážděnou?

Dlážděnou a sem tam s trnem. Otevřela mi ji konkurzní vrátka opavského divadla. Mou první a ještě externí postavou byl Osmin z Únosu ze Serailu apředstavení jsem bral 120 korun. Přitom jde o jednu z největších basových rolí.

Následovalo stálé angažmá s měsíční gáží 2100 korun. Tomu by dnes už asi nikdo neuvěřil.

Oblastním umělcům zbohatnutí nehrozí. Sedí vám víc opera, nebo opereta?

Na oblasti musí pěvec zvládnout všechno, ale jako ta příslovečná ryba ve vodě se cítím v operetě. Poskytuje mi široké spektrum možností, ve kterých se jako starokomik dokonale vyžívám.

Při posledním uvedení Bratránka z Batávie se mi po představení nějaký operetní nadšenec pochlubil, že kus viděl v Opavě už před čtvrtstoletím a mou postavu prý tehdy dělal jakýsi starý debil. Byl dost překvapený, když jsem mu sdělil, že jsem to byl tenkrát také já.

Na které kolegy rád vzpomínáte?

Je jich hodně. Za všechny bych uvedl dirigenta Oldřicha Bohuňovského, pod jehož vedením bylo každé představení dobrodružstvím. Měl charisma kobry a ke zmrazení chybujícího nešťastníka mu stačil jen pohled.

Jedna hudebnice hrála nedirigované sólo a svou chybu omlouvala tím, že je nervózní z toho, jak na ni Bohuňa kouká. Ten při jejím dalším sólu zíral zarytě do podlahy, ale to ji znervóznilo ještě víc a chyby vršila. Když dohrála, Bohuňovský vzhlédl, lakonicky zavrčel: „Zase to podělala." A začal dirigovat.

Kolegovi se jednou nepovedl výstup ve Fideliovi a Bohuňovský mu po představení poručil: „Klekni a odpros Beethovena!" Dotyčný poslechl.

Abych nemluvil jen o druhých, sám jsem se po nepovedené árii před Bohuňou raději schoval na WC. Ten rozzuřeně bušil svou berlí do zamčených dveří a řval na mě: „Vylez, zbabělče a já tě zabiju." Nevylezl jsem.

Nevadí vám jako barytonistovi, že operními miláčky bývají tenoristé?

Miláčky bývají jak kdy a jak u koho. V průběhu operní zkoušky v opavském divadle se režisér delší dobu jen ošíval. Nakonec to nevydržel, rázně děj stopl a oči, svítící tichou zuřivostí, zabodl do tenora na scéně.

Zhluboka se nadechl a řekl: „Pane kolego, tenorům se leccos promíjí. Neumějí a ani nemusejí moc hrát, nemusejí být hezcí ani štíhlí a navíc neznají text a nemají rytmus. Ale vy, poslechněte, vy, vy toho přímo zneužíváte!"

Jiný tenorista měl jako Cavaradossi v Tosce střevní potíže a před svým mučením ve druhém jednání využil krátkou pausu k nutné návštěvě WC. Vyžádalo si to však delší čas, než předpokládal a Tosca na něj na jevišti marně čekala. Dirigent začal duchapřítomně opakovat motiv a v zákulisí vypukl na nepřítomného tenora kolový hon.

Byl nalezen a bez okolků vyšoupnut na jeviště, kde ho Tosca měla přivítat otázkou: „Trpěl jsi hodně?" Vzhledem k souvislostem to nedokázala a oba si místo zpěvu jen padli do náručí. Dusili se přitom smíchem, který mohl divákům připadat jako pláč.

Co vám dává moderování pořadů?

Kromě radosti z projevu i nutnost najít si podklady, napsat si text a dokonale se ho naučit, abych mohl podle potřeby improvizovat. Dělat humor tak, aby byl člověk za komika a ne za šaška, to není jednoduché a stát se může cokoliv.

Na koncertě jsem zapomněl, že orchestr ještě nehrál původně ohlášenou skladbu. Suverénně jsem přišel a ohlásil název další skladby. Dirigent mi jen lehce poklepal na rameno a poznamenal, že by nejdříve přece jen rádi zahráli tu předem ohlášenou. Zmohl jsem se pouze na konstatování, že stáří je ponižující, a za smíchu účinkujících i posluchačů jsem jeviště rychle opustil.

Těší vás letošní udělení Ceny Petra Bezruče?

Nesmírně. Jen doufám, že definitivní tečkou za mým celoživotním působením v oblasti kultury ještě není.