Fenomenální hudebník a umělec John Cage zásadním způsobem ovlivnil soudobou hudbu i vizuální tvorbu. Na výstavě, kterou pořádá občanské sdružení Bludný kámen, se představuje osm desítek autorů nejen z Česka, ale i Slovenska, Polska, Maďarska, Rakouska, Německa, Švýcarska, Kanady a Spojených států amerických.

Ve svých dílech přímo reagují na tvorbu Johna Cage, nebo na ni volně navazují. Celý projekt potrvá až do 13. října tohoto roku.

Jak vznikl nápad představit širokému opavskému publiku osobnost Johna Cage?

John Cage patří mezi nejinspirativnější autory 20. století, jeho vliv i na současné umění je obrovský. To, čím se naše sdružení Bludný kámen 15 let zabývá, z velké části vychází nebo se nějak vyrovnává přímo či nepřímo s tvorbou této osobnosti.

Například Cageovo hudební dílo jsme v minulosti prezentovali již několikrát. Samotného mne zajímala odpověď na otázku, jakou podobu může mít reflexe jeho díla. Letošní příležitost dvacátého výročí úmrtí a sta let od narození Johna Cage jsme tedy nemohli v žádném případě propásnout. Jsem rád, že se nám podařilo získat spolupráci tolika opavských kulturních a společenských institucí.

Výstava se koná pod hlavičkou festivalu Bezručova Opava a záštitu ochotně převzal náměstek primátora Dalibor Halátek.

Jste kurátorem celého projektu. Co pro vás osobnost Johna Cage znamená?

Zvláštní, jeho tvorba je pro mne zcela rozhodující, ale žádný niterný vztah jsem si k Cageovi nevytvořil. Možná hraje jistou roli fakt, že se z něj stala legenda a třeba i proti své vůli je i učebnicovým autorem. Obojí mne vzdaluje tomu, abych si vytvářel nějaké osobní vztahy.

Jeho život mne zajímá jen jako objekt zkoumání a jeho dílo jako zásadní umělecká zkušenost. To je vše, ale málo to rozhodně není.

Samotný název Na houby může být mnohoznačný a pro některé diváky i matoucí. Jak jste na název přišel a byla ta mnohoznačnost cílem?

John Cage se při své návštěvě Československa v roce 1964 stal členem České mykologické společnosti a Cageova členská legitimace posvěcena Marcelem Duchampem je cenným uměleckým artefaktem. Proto ten název. Baví mě ta nejednoznačnost a nepřeložitelnost názvu celého projektu. Kromě onoho houbařského významu můžeme v názvu číst i jinou, poněkud sebeironickou konotaci ve smyslu pocitu obecné marnosti, ve smyslu zvolání „je to na nic".

Podle jakého klíče probíhal výběr vystavujících autorů?

Výstava neměla být žádným salónem, žádným bazarem, ale měla mít jasný kurátorský rukopis. Rád jsem pozval tvůrce napříč všemi generacemi, autory známé i méně známé, či dokonce téměř neznámé, umělce z centra i z periferie, ty studované i ty bez oficiálního uměleckého školení, z Česka i ze světa. Podmínkou však bylo, že jejich tvorba musela naplňovat některé principy, jako např. požadavek mezioborovosti a multimediality, důraz na náhodu, spontánnost, nezáměrnost a přirozený průběh dějů a situací.

Zajímala nás i tvorba, která se soustředí na práci se samotnou matérií barvy a zvuku, s různými podobami prázdna, monochromie a ticha. Proto můžeme na výstavě zažít díla na hranici hudby a kresby, textu a architektury, poezie a obrazu, sochy a zvuku. Také díla kladoucí návštěvníkovi požadavek na jeho účasti ve hře, na akci, na intelektuální participaci, ale i práce pojímané s nadhledem, ironií a humorem.

Jedná se o ojedinělou výstavu nejen v Opavě, ale i v rámci celé republiky. Galerie Gottfrei i galerie Cella jsou zavedené, nicméně Divadelní klub je pro návštěvníky úplnou novinkou. Byl výběr těchto prostor záměrem?

V prvé řadě jsme chtěli pořádat výstavu v prostorech, které mají svůj zajímavý charakter a zároveň působí čistými významy svých původních funkcí. Prostory, které nejsou poznamenány negativními architektonickými zásahy a snahou o jakékoliv zbytečné „zkrášlování". Cítili jsme potřebu výstavu pořádat v prostorech spíše drsnějších, s lidským měřítkem, určitou intimitou ale i surovostí.

Proto padla naše volba na Gottfrei, kde ostatně pořádáme nejrůznější koncerty experimentální hudby a zvukové performance, Cellu a bývalý Divadelní klub, který byl veřejnosti nepřístupný skoro deset let.

V půlce října se dveře definitivně zaklapnou a výstava bude minulostí. Plánujete nějaké další pokračování?

Bylo by nám líto výstavu po 6 týdnech zcela ukončit. Proto jsme rádi, že o výstavu projevili zájem v Žilině a Trenčíně. Nebude ovšem úplně jednoduché prodloužit všechny výpůjčky a smlouvy, zvláště s autory cizinci. Připomínkou bude taky katalog, na kterém nyní pracujeme.

Jakub Kožiál